Není překvapující, že současný prezident Václav Klaus podpořil prezidentskou kandidaturu bývalého premiéra za sociální demokracii Miloše Zemana. Od dob spolupráce v rámci tzv. opoziční smlouvy v letech 1998-2002 Klaus a Zeman vystupovali ve veřejném prostoru mnohem více jako spojenci, nebo jako alespoň politici ukazující si navzájem respekt, než jako političtí oponenti, kterými byli v první polovině devadesátých let.

Pro Zemana bylo Klausovo prezidentství určitým zadostiučiněním poté, co byl sám dosti potupně v prezidentském klání poražen s přičiněním špidlovského křídla ve vlastní straně. Právě zemanovci v ČSSD, spolu s některými komunisty, nakonec pomohli Klausovi na Hrad v roce 2003. Tato podpora pokračovala i v roce 2008, kdy ji v  symbolické rovině podtrhla „tajná“ schůzka mezi Klausovým kancléřem Jiřím Weiglem a blízkým spolupracovníkem Zemana, lobbistou Miloslavem Šloufem.

Klausova podpora má svoji logiku nejen jako symbolické vrácení podpory, kterou Klausovi poskytl Zeman, ale i z hlediska historie. Klaus si je vědom, že éru transformace politicky zaštítili tři „velikáni“: Václav Havel, Miloš Zeman a on.

Současný prezident si jen těžko může přát radikální zlom, tedy nástup „nové“ éry v podobě kandidáta, který s érou transformace nemá v symbolické rovině příliš společného, nebo dokonce kandidáta, který reprezentuje nejen něco zcela nového, ale navíc se staví kriticky ke „klausovskému“ dvacetiletí.