Je známo, že téměř nikdo z politiků přímou volbu prezidentky či prezidenta nechtěl. Naše reprezentace se k ní docukala. Připomíná to situaci, kdy někdo jde do kopce, za sebou táhne sáňky. Občas se ohlédne, aby zjistil, jestli tam ještě jsou. S nevolí zjistí, že ano. Najednou je tu bod, kdy si na ně musí sednout a svištět. Svištíme.

Favoritem přímé volby je zatím kandidát zaměstnaný v bankovním sektoru Jan Fischer. Jeho kampaň běží už týdny, je nevtíravě profesionální, asi jako od veřejnosti krásně izolovaná přesto pevně přítomná postava pana Kelnera z PPF. Kandidát Fischer jede v opancéřovaném bobu, kolem sebe má rolby a sněžné skútry, nad sebou vrtulník. Při pohledu na jeho pomalu se sunoucí kolonu si občas nejsme jisti, jestli ve svém bobu sedí. Možná si celý ten shluk techniky zatím vystačí sám a kandidát nastoupí až těsně před Hradem.

Jan Švejnar na elegantních sáňkách z tvrzené umělé hmoty, ve slušivém sportovním oblečku sedí na slunci, opravuje grafy na svém notebooku a čeká, zda ho někdo na Hrad dotáhne. Není vyloučeno, že se někdo najde. Profesor Švejnar dlouho přemýšlel o ekonomickém růstu a má k němu co říci. Na Malé Straně v Praze bydlí a pracuje hodně lidí, kteří by na blízkém kopci uvítali klidný a informovaný Hrad. Jejich nevýhoda ale spočívá v tom, že jsou zvyklí štěkat či pomlaskávat u granulí, ne však táhnout.

Ministr Schwarzenberg už toho hodně zažil, nikam se nežene, o sáně se nestará. Sedí na posedu, když půjde kolem Hrad, trefí ho přesně. Miloš Zeman o svém rychlém ruském skútru značky Buráán tvrdí, že to jsou poctivé české vyřezávané sáně. Říká to v souladu se svým talentem tak krásně, že vzniká velké pokušení mu to uvěřit.

Všichni jmenovaní mají dost slušný zájem na tom, aby pozadu a mimo zůstal Jiří Dienstbier ml. na saních sériové výroby, oblečen v běžném konfekčním úboru. Chce-li Dienstbier dorazit na Hrad, musí tam vjet v houfu spolu s lidmi, co mají podobné sáňky a podobný obleček. Je třeba zalidnit příjezdovou cestu k Hradu.

Jiří Dienstbier ml. je kandidátem neprivilegované většiny. Ti, kdo mají peníze a vliv, vnímají Hrad jako významnou mocenskou kótu. Pokusí se Diensbiera oslabit mnoha technikami, z nichž jmenujme dvě.

První - „neprivilegovaná většina se o svém kandidátovi nedoví.“ Tato technika už byla použita v českých novinách, když jsme se po Dienstbierově volbě více dověděli o tom, co si myslí jeho neúspěšný protivník Škromach než o kandidátovi samém.

Druhou techniku nazvěme sněhulák. Uměle vznikne, ze sněhu se uplácá, několik kandidátů, kteří na první pohled budou vypadat podobně jako Dienstbier, ba lépe. Sněhuláci následně roztají asi do podoby nynějšího Radka Johna. Hradní jaro se už nezeptá, kde je sněhulákům konec.

Může se také stát, že se objeví skuteční další kandidáti neprivilegované většiny. Dientsbier vůči nim má náskok, protože už leccos politicky odpracoval, má za sebou politickou stranu, jejíž nadějnější křídlo reprezentuje. Chybí mu už moment překvapení a dojem horké novoty, přestože politickou novotu představuje. Média ho ale tak vidět nechtějí a chtít nebudou. I kdyby existovala dobrá vůle, což neexistuje, naše média se nenaučila o něčem takovém psát.

Kandidát většiny bez privilegií má slušnou šanci, když vyvolá aktivitu zdola. Bude-li jednat tak, aby lidem došlo, že mají doma sáňky a vyrazili za ním na kopec. Český volič dvacet let trénuje pohled na jízdu někoho jiného. Šance ke změně právě přišla. Připravme si své sáně, boby nebo alespoň igeliťáky. Posvištíme, je s kým.