V ovzduší mediální kampaně, která odsoudila doktora Ratha za údajnou korupci dříve, než mohl o jeho (ne)vině rozhodnout nezávislý soud, se blíží senátní a krajské volby a příští rok pak volby prezidentské.

Prezident republiky bude tentokrát volen přímo občany České republiky. Má to jediný háček. Takzvaná přímá volba hlavy státu nebyla podepřena úpravami prezidentských pravomocí a hlavně, nezajistily se nástroje k možnému odvolání prezidenta v případě, že se dopustí závažného trestného činu či bude postupovat hrubě v rozporu s ústavou. Více než co jiného potom takováto přímá volba představuje druh reality show s tím, kdo bude vyřazen, a kdo zůstane (ne ve vile, ale na Hradě).

Jasný v tuto chvíli není ani úplný seznam kandidátů, kteří se budou o Hrad ucházet. Své favority postaví jednak strany a jednak zde bude prostor pro kandidáty, kteří získají nejméně padesát tisíc podpisů občanů oprávněných volit.

Z politických stran postaví své kandidáty obě nejsilnější partaje - ODS i ČSSD. V ODS se rozhoduje mezi Evženem Tošenovským a Přemyslem Sobotkou, přičemž v tuto chvíli se pravděpodobnějším kandidátem jeví Sobotka, který byl v letech 2004-2010 předsedou senátu a který se netají svou nekritickou sympatií k bratrům Mašínům. Pravděpodobně tak nebude kandidovat Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a také sympatizantka s bratry Mašíny. V současné době patří k nejrozhodnějším bojovníkům proti korupci, obžalovaným však musí být politik z řad opozice. Němcová by měla určité šance na volební úspěch u lidí, kteří se nebudou rozhodovat podle politické orientace či osobních postojů, ale budou chtít mít za prezidentku ženu.

Je zde nějaká výrazná žena, která reálně bude na post prezidentky kandidovat? V ČSSD na chvíli zaznělo jméno Anny Šabatové, a to poté, co jí v této straně nebyla schválena kandidatura do senátu. ČSSD nakonec jako svého kandidáta nominovala Jiřího Dienstbiera, který je oproti Šabatové názorově více nalevo a má šanci zaplnit mezeru právě pro ty voliče, kteří touží po levicově orientovaném kandidátovi, jenž se vymezí vůči politice sociálních škrtů.

Z žen bude kandidovat pravděpodobně Jana Bobošíková, která bude spoléhat na hlasy občanů nespokojených s parlamentními stranami a s členstvím ČR v EU. Mluví se též o kandidatuře Zuzany Roithové, kterou by nominovala KDU-ČSL. V ani jednom případě však nelze očekávat, že by kandidátka získala podporu širšího spektra voličů.

Média zatím favorizují dva Jany — Fischera a Švejnara. U Švejnara však není jasné, zda poté, co se rozhodl nekandidovat za ČSSD, do voleb půjde. Sociálně demokratické voliče svým postojem dozajista do značné míry rozladil, komunistické nemá čím oslovit a podpory se nemůže nadít ani ze strany nespokojených občanů, jimž se parlamentní strany přejedly. Například pro hnutí ProAlt jsou kandidáti jako Karel Schwarzenberg, Tomio Okamura, Jan Švejnar či Jan Fischer nepřijatelní. Buď pro možnost střetu zájmu kvůli dvojímu občanství (ať už ve vztahu k dědickému řízení či v oblasti mezinárodní politiky) či pro podporu DSSS nebo pro členství v KSČ a následné přeorientování se na tvrdé asociální škrty. Bude tedy případně usilovat o voliče středové a pravicové — a zde je to kandidáty přímo narváno. Vyšle-li TOP09 do boje Schwarzenberga, bude se více méně ucházet o přízeň těch samých voličů jako Švejnar či Fischer, o Roithové nemluvě.

Voliči ODS budou většinou hlasovat nejspíše pro stranického kandidáta, tedy s nejvyšší pravděpodobností pro Přemysla Sobotku. Ten však nemá v podstatě potenciál, jak oslovit kohokoli mimo voliče ODS, a musí počítat s tím, že část těchto voličů bude podporovat Fischera, případně jiného kandidáta.

Fischera pak mohou volit i stoupenci ČSSD, kteří mají blízko k Michalu Haškovi. Není tajemstvím, že právě Haškovo křídlo v ČSSD po Fischerovi jako možném kandidátovi pošilhávalo.

Zajímavé bude, koho budou podporovat voliči Věcí veřejných a jejich klonu nazvaného LIDEM. Zde by možná měl šanci právě Švejnar.

Je tu ale ještě jiný kandidát, který nebude mít s padesátitisícovou hranicí hlasů problém a kterého si váží jak Vít Bárta z Věcí veřejných, tak současný president Václav Klaus. Miloš Zeman je patrně kandidátem s největším voličským potenciálem — pokud ho tedy dokáže aktivovat.

Záležet bude i na tom, zda se KSČM rozhodne postavit svého vlastního kandidáta, nebo zda podpoří některého jiného. Nabízí se Jana Bobošíková, Jiří Dienstbier, či právě Miloš Zeman.

Pokud by Zeman dokázal oslovit voliče napříč stranickými frakcemi — od KSČM přes ČSSD, VV až po ODS, nejspíš by nejen postoupil do druhého kola, ale měl by i výrazné šance na celkové vítězství. Nemluvě o tom, že podporu může čekat též od voličů Strany práv občanů — Zemanovců, Paroubkovy nové strany či od Svobodných, kteří uvažují o kandidatuře Ladislava Jakla. Jakl, Bobošíková a případně Okamura by spolu soupeřili o hlasy krajní pravice, zastoupené například DSSS. Není ale vůbec jisté, zda Okamura bude kandidovat. Pokud nebude, je možné, že podpoří kandidaturu Miloše Zemana a ještě tím zvýší jeho šance na vítězství.

Nejvýraznějším Zemanovým soupeřem by tak mohl být Jiří Dienstbier. Dienstbier, který nevystupuje slepě antikomunisticky a který zároveň dává najevo, že není ochoten tolerovat jakékoli projevy klientelismu či korupčního jednání. Pokud by jako jeden z mála čelných politiků dokázal systematicky vystupovat proti neadekvátnímu a neprofesionálnímu mediálnímu tlaku na Romy (viz např. břeclavská kauza) a dokázal lidi spojovat namísto, aby je rozděloval, jeho vyhlídky na druhé kolo prezidentské volby, ale ani vyhlídky na celkové vítězství by nebyly vůbec špatné. Znamenalo by to přesvědčit levicové voliče včetně lidí podporujících různá protivládní a protikapitalistická hnutí, že nebude k jejich problémům slepý ani hluchý a že hodlá jejich zájmy zastupovat, jak jen mu to jeho nová funkce dovolí.

Kandidát, který se tvrdě vymezuje vůči rasismu a xenofobii a zároveň odsuzuje asociální kroky vlády, není bez vyhlídek na úspěch. Takovým kandidátem by mohl být právě Jiří Dienstbier. Záležet bude i na tom, jak se vymezí vůči možnosti zavedení obecného referenda a jaké podmínky k jeho vypsání a schválení by stanovil. Klíčovým tématem je potom samozřejmě budoucnost EU a role ČR v rámci Unie. Dienstbier rozhodně není představitelem zastánců Fiskálního paktu, naopak, mohl by posílit křídlo Françoise Hollanda, který se škrtům jako jedinému léku na krizi brání a upozorňuje na to, že bez investic se ekonomika členských států rozloží a rozpadne se i celá Unie. To by v době, kdy atmosféra na Balkáně je opět více jak třaskavou a kdy krajní pravice sílí napříč Evropou, bylo sebevražedným i vražedným zároveň.

Bude na Dienstbierovi, aby potenciální voliče přesvědčil, že hlavním problémem EU nejsou muslimové, ale politika stranící nadnárodním korporacím a velkým bankám na úkor středních a nižších vrstev. Podaří-li se mu to, může počítat s většinou hlasů voličů ČSSD, částečně s voliči KSČM a různých nutí, ale i s částí voličů Věcí veřejných. Zabuduje-li pak — na rozdíl od Zemana, jenž se netají, že má na problematiku životního prostředí totožný pohled jako Klaus — do své koncepce i akcent na skloubení sociální problematiky s ochranou životního prostředí, nebude bez šancí u voličů Strany zelených.

Kromě voličů politických stran se do volby prezidentské mohou zapojit i lidé, kteří se jiných typů voleb neúčastní. Tito lidé si budou vybírat zřejmě nějakou alternativní „osobnost“ — a z jejich hlasů mohou těžit kandidáti typu Okamury, Bobošíkové, Babiše, atp. Hodně bude záležet na tom, jak vysoká bude voličská účast v prvním, případně ve druhém, kole. A jaká bude struktura těchto voličů — podle věku, pohlaví, vzdělání, politické orientace.

Dienstbierovým problémem v případném druhém kole prezidentských voleb bude, že voliči ODS by zřejmě masově podpořili Zemana. Voliči KSČM by svou přízeň patrně mezi oba kandidáty rozdělili, takže by rozhodovalo, na čí stranu by se přiklonili voliči ČSSD a TOP09. Je možné, že voliči TOP09 by v případě souboje Zemana s Dienstbierem k volbám povětšinou nešli — a není nevyzpytatelnějších voličů, než voličů ČSSD.

Čeho se protivníci Dienstbiera jistě chopí, je jeho dvojí občanství. Bude jen a jen na něm, zda se amerického občanství, na rozdíl od Jana Švejnara, zřekne.

Zapomínat však nelze ani na roli médií, zvláště když by čelila Dienstbierově kritice za různá pochybení a zneužívání moci. Nezapomínejme, že místo Damoklova meče se zde jak v krajských a senátních, tak ale i prezidentských volbách bude vznášet Rathův stín. Zvláště, nebude-li Rath soudem odsouzen, ani očištěn, toliko zproštěn obžaloby pro procesní chyby či nedostatek důkazů. Není pak nic jednoduššího, než těsně před volbami nepohodlného kandidáta zkompromitovat a politicky ho tak odstřelit. Bude na voličích, aby toto nebezpečí měli na paměti a nedali sebou médii manipulovat. Hlavně pak ovšem bude záležet na Dienstbierovi, nakolik dokáže občany přesvědčit, že je politikem nejen vyzrálým, ale především takovým, v němž najdou oporu, aniž se stane diktátorem. Pešek v podobě hysterických předvolebních kauz obcházet okolo zřejmě jen tak nepřestane. A je téměř jisté, koho bouchne. Demokraticky smýšlejícímu voliči pak nezbývá než věřit, že lze tyto tlaky ustát. Prostor i čas tu ještě jsou.