Pane Špidlo, problematika evropských dotací mi připomíná vlak, který projede uprostřed polí. Nedávno jsme se dověděli, že miliarda dotací, která měla jít do školství, poputuje do severních Čech jakémusi politickému kartelu, na kterém se podílejí i sociální demokraté. Ale proč se celá věc koná, co dotace měly změnit, a jaká je alternativa vývoje, jehož jsme svědky, o tom se nedovíme nic. Vlak se objeví na obzoru, projede kolem a mizí. Můžete říci na základě své zkušenosti z Bruselu, k čemu vůbec dotace měly sloužit?

Těžko se vyjadřovat k tomuto konkrétnímu případu, ale obecně — základem celé koncepce Evropské unie je jednoduchá myšlenka, totiž, aby válka byla nejen nemyslitelnou, ale také nemožnou. A z toho plyne další důsledek, že v evropské politice je vědomí, že vytvoří-li se příliš intenzivní a hluboké ekonomické, sociální a kulturní rozdíly, napětí dříve či později povede ke konfliktu, který bude příliš drahý.

Takže Evropská unie do své celkové politiky vložila negativní zpětnou vazbu, která tlumí kmity. Bohatší země přispívají na strukturální změny zemím, které jsou v daném okamžiku na nižším stupni ekonomického a sociálního vývoje. Cílem dotací není proletět a nechat sem tam někomu přihrábnout či sesypat uhlí, které vypadalo z tendru. Cílem dotací je změnit nějakou strukturální situaci v dané zemi, aby se její zaostání trvale snížilo.

Jsme schopni v České republice vůbec vyhodnotit, kde jsou ta místa, kde jednorázová finanční intervence skutečně změní situaci, jak o tom mluvíte?

Myslím si, že do určité míry ano, ale jen do určité míry. To, co je pro nás charakteristické, když nás porovnáváme s jinými evropskými zeměmi, je že velmi neradi formulujeme dlouhodobé strategie, které dávají potřebný kontext. Máme tendenci, jak už říkal kronikář Kosmas, velmi hašteřivou, existuje u nás snaha bez širšího rámce rozhodovat s asi tak týdenním horizontem. Jsou výjimky, kdy jsou u nás koncepční přístupy zřetelné. Obecně jsme ale dlouhodobého myšlení schopni na úrovni, která je nižší než obvyklá.

Klasická ukázka naší neschopnosti hodnotit je takzvaný kafemlejnek. Jde o hodnocení vědeckých ústavů a vůbec vědecké práce. Ve snaze vytvořit objektivní systém je znát chuť zbavit se osobní odpovědnosti. Udělat vše, abychom nemuseli hodnotit a nést odpovědnost za rozhodnutí. Raději jsme vytvořili strukturu, která se stala zcela iracionální a je kritizována ze všech hledisek.

Náš přístup k evropským fondům a celé řadě situací bych popsal jednoduchým obratem — bezzásadový prakticismus. Maskujeme se pragmatismem, ale pragmatismus to není. Ministerstvo školství připravuje třeba program okno. Chce za 580 milionů napsat jakousi příručku o dobrém životním stylu, a to je vše.

Na první pohled vidíme, že záměr je veden prostou úvahou — to by bylo, když už se někde protočí půl miliardy, abych z toho něco neměl. Jde o typickou ukázku bezzásadového prakticismu. Další ukázku najdeme v postižených regionech, kde místní samosprávy provozují sociální ubytovny. V nich nasazují naprosto nelítostné nájemné, a to potom platí z příspěvků na bydlení. Parazitují tak na sociálních dávkách.

Vaše charakteristiky českého prostředí se týkají schopnosti vládnout sami sobě. Občas zmiňujete, že umíme být brigádními generály, ne maršály. Je rozumné, když se tuší, že schopnost vládnout si funguje jen do výše brigádního generála, posílat do takové země v podstatě korupční peníze?