Důchodová reforma: co jsme se naučili
Vladimír ŠpidlaO Bourbonech kdosi pronesl klasický výrok, že za dobu svého panování nic nezapomněli, ale ani se ničemu novému nenaučili. Důchodová reforma je zkouškou, zda je česká politická třída v něčem pokročilejší.
Široká komunikace o důchodové reformě neprobíhá ideálně, ale jistě se z ní i tak o reformě leccos naučíme. Kromě toho se můžeme naučit ještě víc: jak připravovat a jak nepřipravovat reformy a strategie.
Podívejme se na jeden z mnoha konkrétních příběhů, oblíbený v návodech a instruktážích.
Když Švédové chystali důchodovou reformu, nejprve se jako obvykle vážní zájemci sešli a dohodli se, kterým vyzkoušeným postupem budou spolupracovat. Připravili, porovnali, upravili a částečně sjednotili své věcné varianty řešení a připravili návrh. Potom volby zcela změnily politickou scénu.
Během následujících měsíců proto z politických hledisek revidovali původní návrh a sněmovna jej schválila osmdesáti procenty hlasů — protože se dalo použít porovnání faktů a variantních pozic, připravených nezaujatým procesem.
Takových úspěchů je už hodně. Ještě více je dosud pokusů o improvizaci reforem i strategií. Typicky začínají opakovaným odkládáním, zatímco se politici a odborníci nahodile a všeobecně hádají. Když už hoří koudel, nositel moci připraví ve spěchu a improvizovaným postupem svůj návrh.
Nejsou nezaujatě porovnány varianty jiných vážných zájemců, možné základní vize, konkrétní opatření, očekávané dopady ani souvislosti s jinými problémy. Po publikaci vládního návrhu nepřehledné dohadování pokračuje. Dohody se porušují a boj eskaluje.
Často se mírně upravená vládní varianta nakonec mocensky protlačí. Její odpůrci se snaží ztížit realizaci a připravují pomstu po volbách. Módní citát „žádná vláda nemůže připravit reformu nebo strategii“ znamená „nemůže ji úspěšně připravit sama“: bez spolupráce opozice to dnes už v demokratických zemích dlouhodobě nejde.
Improvizovaný proces s sebou nese zvýšený konflikt, obcházení pravidel, možnost korupce a riziko chybného řešení. Proč se tedy dosud užívá?
Představte si, že vidíte vážné ohrožení pro společnost a věříte, že právě a pouze vy znáte řešení. O řízení přípravy nic nevíte. Nenapadlo by vás ignorovat procedurální zkušenosti a pravidla hry a zkusit protlačit své řešení mocensky? A co kdyby vám úspěšné protlačení přineslo politický a ekonomický prospěch? A co kdyby se, jak správně zdůrazňují současní autoři důchodové reformy, neplodné diskuse táhly už léta a čas by utíkal?
Kromě toho každý ví, že když vládnete, nemusí s vámi stoupenci rozličných názorů souhlasit. Je lehké si to při improvizacích poplést a věřit, že při vládnutí nemusíte stoupencům odlišných názorů včas rozumět, a proto jim nemůžete svou pozici včas účinně vysvětlovat.
Za druhé je to věc národní povahy. My a Řekové jsme asi nejlepšími improvizátory v Evropě. Oni narazili, protože v krizové době a komplexní společnosti není v lidských silách přípravu státního rozpočtu improvizovat a dlouhodobě obcházet pravidla hry. My narážíme v reformní a strategické práci ze stejného důvodu.
Potřebná metodika byla u nás adaptována a úspěšně vyzkoušena. Voda tady nesporně je, ale přimět koně k pití, jak říká přísloví, nebývá vždy lehké. Po zkušenostech z minulosti se mu nedivme. Když neinformovaný a vylekaný příslovečný kůň vám nevěří, ani že mu nabízíte vodu?
Není sporu o tom, co by se u reforem a strategií mělo urychleně udělat: svolat vážné zájemce, navrhnout jim některý vyzkoušený proces spolupráce a nejprve se během dnů co možná přiblížit k procedurální dohodě. Nejlepší je začít právě tím, ale nikdy není pozdě. Čím později se s tím začíná, tím větší je riziko odmítnutí. Také se už nedohoní celé existující zdržení, ale mimo jiné se silně omezí všechna zdržení budoucí.
Druhou možností je pokračovat v improvizacích a modlit se, aby to dobře dopadlo a my vstoupili do moderních dějin řízení společnosti jako první, kterým to takhle vychází.