Máte děti, Kateřino?

Podpora rovných příležitostí znamená konec svobody volby, agendu idealistů nereflektující reálné problémy, a pokud žena nemá děti, zřejmě by do debaty o rovných příležitostech vůbec neměla zasahovat. Ať žije 21. století.

Desatero opatření na podporu rovných příležitostí a slaďování profesního a soukromého života, které představila Michaela Marksová-Tominová, vzbudilo v české veřejné sféře částečně nečekaný, částečně očekávatelný, ale každopádně velký poprask. Média referovala zejména o jednom z návrhů – zavedení dělení rodičovské dovolené mezi oba rodiče po vzoru severských zemí – poměrně podrážděným způsobem (viz titulek zde nebo zde), nejen v internetových diskusích se objevovaly hysterické reakce, ze kterých se teoreticky dalo odvodit, že pokud bude „muset“ na rodičovskou otec, bude to zřejmě znamenat konec svobody a demokracie, případně dokonce nástup něčeho jako plíživé totality. Poměrně výstižně tuto debatu v první části svého článku shrnula Tereza Stöckelová.

Socdem tropí hlouposti
Pokud pominu ono relativně konzervativní rámování celého desatera, na které výše zmíněný komentář také upozorňuje, v mnohých ohledech se minimálně nastolenými agendami (i když třeba ne nutně vždy dotaženými) jedná o celkem zajímavý a v českých poměrech bohužel také ojedinělý dokument. Sociální demokracie by zařazením takové agendy v relativně ucelené formě minimálně nakročila k modernizaci svého programu právě směrem k otázkám i dalších nerovností, než jen těch socio-ekonomických. Pro mnohé sociální demokraty je ale takový posun zřejmě fatálním krokem, kvůli kterému prý hrozí odliv voličů.

Příkladem jsou výroky místopředsedy Zdeňka Škromacha, který se od desatera jako oficiálního programu za celou ČSSD distancoval, nebo ještě ostřejší výrok poslance Stanislava Křečka na jeho facebookové stránce: „Pokud se ČSSD nedokáže distancovat od té skupiny jejich členů, kteří nechápou reálnou politiku a život obyčejných lidí a stále prosazují své idealistické a dávno překonané představy o společnosti, pak se může stát jednou z mnoha „iniciativ“ vykřikujících nejrůznější představy, ale nikoliv reálnou politickou silou.“

Nedostatek míst ve školkách, přetrvávající nerovnost v platech nebo znevýhodnění matek s malými dětmi na trhu práce zní mým uším jako velice reálné problémy, se kterými se české ženy potýkají, ale možná české ženy podle poslance Křečka nejsou „obyčejnými lidmi“. O překonané představě genderové rovnosti snad jen tolik, že aby šlo něco překonat, musí se to nejdřív dokonat. Tak či onak, tím, že se sociální demokracie nedokázala programově přihlásit ani k ideji podpory a prosazování agendy rovných příležitostí, bohužel nepřekvapivě prokázala jistou programovou zbabělost. Copak se agenda rovných příležitostí nějak vylučuje s dalšími „skutečně důležitými“ programovými body? Domnívám se, že nikoliv.

Svoboda volby a teplá večeře
Když se zaváděla povinná veřejná služba pro nezaměstnané jako podmínka získání sociálních dávek nebo povinné sKarty pro příjemce sociálních dávek různého typu, nikdo se nad takovým omezováním osobní svobody a důstojnosti nepozastavoval, ba naopak někteří ještě jásali, že taková opatření konečně zatočí s těmi pověstnými „parazity na zbytečně rozbujelém sociálním systému“. Když se do veřejné debaty ale dostala otázka dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku, přičemž v případě onoho „povinně volitelného“ otcovského podílu se jedná o čas vzhledem k celé délce rodičovské ne zrovna velký, najednou nejen do virtuálního prostoru vycházejí celé armády spravedlivě rozhněvaných ochránců svobody a demokracie, kteří odmítají jakékoliv „umělé“ zásahy do „přirozené“ dělby práce mezi muži a ženami.

V jejich argumentaci nechybí apel na svobodnou volbu: jenže ta přece již nyní umožňuje, aby na rodičovskou dovolenou šel otec, tak jaké pak sociální inženýrství v podobě „povinné“ rodičovské pro oba rodiče? Případně nechybí argumentace jednou stranou dvou spojených nádob, a sice tím, že ženy mají nižší platy než muži a je tedy logické (a ekonomické), že to jsou právě ony, které zůstanou s dítětem doma. Při oponentuře nebo aspoň kritickém rozboru té údajné svobody volby pochopitelně dojde i na líčení obrazu Matky, kterou dítě přece potřebuje (pravděpodobně na rozdíl od otce) a která musí své dítě milovat nade vše a obětovat se pro ně a jeho výchovu, a následně i na vrcholně podpásovou otázku: „Kateřino, máte děti?“ Jako kdyby právě mateřství bylo tou zásadní kvalifikací pro debatu o rovných příležitostech a žena-ne-matka jako kdyby (ještě) nebyla plnohodnotnou ženou, která má právo o rovných příležitostech vůbec mluvit.

Debata o šikaně nezaměstnaných a sociálně slabých možná nezaujala i proto, že se většinové společnosti domněle netýká. V neoliberální interpretaci totiž nejde o strukturální, ale individuální problém. Zato pokud by byl přijat zákon podporující dělení rodičovské dovolené mezi oba rodiče, mohlo by to ovlivnit právě ono strukturální uspořádání, které je v české společnosti nastavené poměrně konzervativním způsobem. Prý je tomu tak i proto, že samy ženy nerovné uspořádání chtějí. Jinak by si přece hledaly muže, se kterými se na jiné, než tradiční dělbě práce lze domluvit. (Ano, i tenhle argument zazněl.) Není příliš překvapivé, že v debatě zaznívaly názory především z úst či klávesnic mužů, kteří, v nadsázce poznamenávám, nejspíš hájí své právo na teplou večeři a domácí wellness. Bojí se snad, že pokud by se ženám zlepšila pozice na trhu práce (ať už z hlediska platu nebo slaďování soukromého a profesního života), museli by možnou proměnu jejich životního stylu také nějak reflektovat?

Debata a argumenty v ní použité a to i z úst politických reprezentantů bohužel odhalují vztah české společnosti k pozitivní změně v otázce postavení mužů a žen. Svoboda volby, kterou se obhájci statu quo často zaklínají, totiž reálně moc často neplatí a je smutné, že je to právě největší levicová strana, která se k otázce rovným příležitostí staví tak nejednoznačným a nepodporujícím způsobem.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Filip Outrata - Praha

Faktor povinnosti Čtvrtek, 16.Května 2013, 09:55:1

"Když se zaváděla povinná veřejná služba pro nezaměstnané jako podmínka získání sociálních dávek nebo povinné sKarty pro příjemce sociálních dávek různého typu, nikdo se nad takovým omezováním osobní svobody a důstojnosti nepozastavoval" - tak to ale není, ve všech jmenovaných případech (a mohli bychom přidat třeba povinný druhý penzijní pilíř) právě faktor povinnosti vyvolal velkou kritiku a přispěl k tomu, že všechny jmenované projekty neuspěly nebo neuspějí. To stojí za zamyšlení.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Z jiného pohledu Pátek, 17.Května 2013, 00:02:54

Zcela chápu rozhořčení autorky nad tím, že se najednou vynořili v této věci zarytí zastánci svobody proti "sociálnímu inženýrství". Skandinávský model (ale rodinné politiky jako celku) jistě stojí za racionální a nedogmatickou úvahu.

Z hlediska dosavadních psychologických výzkumů však musím tvrdit, že matku dítě skutečně potřebuje, a to především mezi půl rokem a třemi lety života. Tedy stabilní, čitelnou a laskavou blízkou pečující osobou. V tomto je náš systém rodičovského příspěvku do tří let věku dítěte skutečně světovou vymožeností a měli bychom ho bránit před ekonomickým tlakem mocných zaměstnavatelů, kteří chtějí matky i otce okrást o jedno z nejkrásnějších období lidského života. Pokud dopustíme rozmělnění a demontáž rodičovské dovolené, ať už v zájmu zachování kariérní rovnosti, růstu HDP či čehokoli jiného, vychováme si jen další generaci poruch osobnosti (dřívějším názvem psychopatů), se kterou už zápasí v západních státech. Těžko se potom posune i mravní vyspělost společnosti a demokracie bude zase o něco méně demokratičtější.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.