Jak už jsme psala v diskusi k včerejšímu textu T.S. – při současné míře nezaměstnanosti a podzaměstnanosti a počtu uchazečů na jedno pracovní místo může s uzákoněním povinného rozdělení RD mezi muže a ženu dojít k situaci, která ženám-matkám nepomůže a rodiny ekonomicky dost ohrozí – protože při současném smýšlení většiny zaměstnavatelů a s tím, že si mohou vybírat z mnoha uchazečů o místo, může dojít nejen na diskriminaci matek na pracovním trhu, ale tato diskriminace se může plynule rozšířit i na muže-otce. Jako nezamýšlený důsledek tohoto opatření se může bleskurychle dostavit výrazné zvýhodnění bezdětných svobodných mužů oproti otcům malých dětí nikoliv zrovnoprávnění matek na pracovním trhu.
V ČR mladí lidé už nyní nejeví velkou ochotu vstupovat do manželství a mít děti – návrh sdílené RD by mohl už tak poměrně nízkou porodnost ještě dál významně srazit, protože lze očekávat, že s vidinou povinné RD bude zase o něco méně mužů ochotno pořídit si dítě, neřku-li děti.
I když souhlasím s tím, a také jsem to tu kdysi v některé diskusi psala, že současné pojetí RD v ČR je past na ženy, řešení ve stylu sociálního inženýrství – tak vydáme nařízení – mi ve finále připadá pro rodiny dost kontraproduktivní.

Pokud byste chtěl, aby toto opatření – tedy otcové na RD – bylo reálně naplňováno a nebylo obcházeno, musel byste to doslova vynutit. Musel byste zakázat souběh rodičovské dovolené a placeného zaměstnání. Protože dokud by tento souběh byl možný, nastávala by masově situace, kdy by otec byl na RD pouze „papírově“, ale dál by normálně pokračoval ve svém zaměstnání, a o dítě by se i nadále doma starala matka. A víte komu byste takovým zákazem zarazil kudlu do zad? Právě těm ženám na RD, kterým se různými eskamotérskými kousky daří skloubit RD a práci, třeba jen na částečný úvazek, a tedy nevypadnout z pracovního trhu dočista.
Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly

Přinejmenším v případě toho, co navrhuje Oranžový klub, je zhola zbytečné spekulovat o nepředvídatelných následcích, když jde o systém, který funguje ve Skandinávii. Takhle spekuluje ODS o nepředvídatelných následcích protikorupčních opatření, která fungují v Německu. Česká cesta do pekel je, vedle představy o vlastní výjimečnosti, dlážděna především nedůvěrou k novotám, zvlášť k těm z ciziny.

Svobodné a bezdětné povinná rodičovská dovolená pro otce nijak zvlášť na trhu práce zvýhodnit nemůže. Kdo zaručí zaměstnavateli, že když jsem doposud žil sám a žádné děti nemám, neřeknu si příští rok, že mám té samoty dost a neožením se? Ještě tak Tereza Stöcklelová bude v mém věku pro zaměstnavatele o něco méně riziková; ještě méně pak po padesátce, ve věku, kdy je dnes sehnat zaměstnání téměř nemožné. Kromě toho by mohl zaměstnavatel o nižším riziku uvažovat naopak u párů se dvěma nebo třemi dětmi, které s velkou pravděpodobností už dalšího potomka chtít nebudou.

Že jsem svobodný a bezdětný pro zaměstnavatele riziko mé otcovské dovolené nijak zvlášť nesnižuje, pokud nemá možnost:
1) donutit mě ke kastraci
nebo
2) vyhodit mě, jakmile si najdu partnerku.

Pokud ovšem dopustíme takovou degradaci pracovního práva, aby zaměstnavatel měl tyto možnosti, bude už zhola zbytečné bavit se o otcovské nebo mateřské dovolené, místo mateřské dovolené se budou rozdávat výpovědi. Tak jako v robotárnách v rozvojových zemích, kde dělnice, šijící značkové oblečení, musí pravidelně podstupovat těhotenské testy, a běda jim, jak vyjde pozitivní výsledek.

pokud by tento sociální experimet s povinným rozdělením RD proběhl, vsadím, co budete chtít, že :
1. pokud půjde obejít, bude se masově obcházet - viz můj druhý komentář výše
2. pokud nepůjde obejít, dělící čára na pracovním trhu brzy povede mezi dětnými (muži a ženami) a bezdětnými

3.Vaše varianta č. 2 je správně

Vy si asi neumíte představit, jaké poměry na českém pracovním trhu panují a jaký luxus je, když některý zaměstnavatel poctivě dodržuje zákoník práce. Pracovně právní ochrana už je u nás dávno v háji, mít plnohodnotnou pracovní smlouvu na plný úvazek se všemi tzv. sociálními benefity je čím dál větší terno. Naopak se rozšiřuje tzv. sekundární trh práce se všemi riziky, která to pro zaměstnance má. Abyste se mohl odvážit k tak zásadnímu kroku, jako je uzákonit povinné dělení RD mezi oba rodiče, musel byste nejdříve mít daleko nižší nezaměstnanost, vynutitelné pracovní právo a také mnohem většéí zaměstnavetelkou kulturu. To je právě to - nejsme výjmeční, když to funguje ve Švédsku, MUSÍ to fungovat u nás - co je zaslepenost největší.
Ano, jde-li o spíše o ideu a její aplikaci v prax, i ať to stojí co to stojí , no prosím, experimentujme. Ale pokud jde o komfotnější prostředí pro rodiny, tak i stávající úprava je lepší a poskytuje rodinám větší manévrovací prostor, než navrhované uzákonění sdílené RD. Vždyť dnes může jít na RD klidně babička dítěte, jeho otec, nebo teta, dedeček, když zajistý celodenní péči o dítě - to bude opravdu lepší, když nekdo nařídí - tolik měsícců matka a tolik otec a basfa fidli ?

To jako fakt rodinám prostě nařídite, že musí muž na RD ve chvíli, kdy žena má zaměstnání za 16 brutto a muž za dvojnásobek? Leda by výše rodičovaského příspevku byla v úrovni stávajího platu daného rodiče.....nebo žena je nezaměstnaná - musí si stůj co stůj hledat zaměstnání, když muž zaměstnání má a ona je třeba, svetě zboř se, doma s dětmi spokojená?
Fakt jako idea nadevše??? Není to kapánek, drobátko, malinko totalitní způsob řešení problému stylem - my víme, co je pro vás nejlepší?

Anebo - co je ve Švédsku musí být dobré?

Pane Macháčku, pane Chmelaři,
kdybych chtěla být jízlivá, tak bych musela říci, že v lepším případě vlastní děti zatím nemáte a v horším máte a moc jste se o ně nestarali, a proto netušíte, co péče o ně obnáší. Protože RD není jediný a možná ani ne ten hlavní důvod, proč zaměstnavatelé nechtějí ženy-matky zaměstnávat. RD, obzvláště když trvá 3 roky, vlastně pro spoustu zaměstnavatelů až takový problém není, protože je v kuse a je předvídatelná - tak si najdou zástup. Co zaměstnavatele odrazuje více, je nepředvídatelnost a malá časová pružnost žen-matek - ranní telefonáty, že dítě je nemocné, nikdo neví, zda bude nemocné týden nebo tři, zda to bude jednou či šestkrát do roka, závislost pracovní doby na provozní době školky/družiny, omezená možnost jezdit na vícedenní pracovní cesty, dělat přesčasy, apod. Mnohem zákeřnější otázky u pracovního pohovoru, než je otázka : "Plánujete děti?", je otázka "Máte babičku?" .Můžete mi ze své pozice obhajovy idei namítnout, že takové otázky se při pohovoru v ĆR klást nesmí, a já už se začnu smát nahlas :-))).
K tomu bych ještě dodala, že zaměstnankyně s často nemocnými dětmi a bez babičky jsou nejen neoblíbené u zaměstnavatelů, ale mnohdy i velkým trnem v oku kolegů, takže se jí snaží vyštípat. (Diskutujte tohle téma ne na Deníku referendum, ale na nějakém "ženském" či spíše "mateřském" serveru a budete mít behem pár hodin spoustu neuveřitelných příhod ze života :-) )

Moje otázka zní: navrhne někdo zákon, podle nějž mají i další rodičovské povinnosti úplně stejným dílem nést oba rodiče, aby matky na pracovním trhu měly lepší postavení než dosud? A jak se bude vynucovat?

Je snadné uhodnout, že nemám děti, když píšu, že jsem svobodný a bezdětný.

Ostatně právě to, že na můj čas si nedělají nárok žena a děti, mi nechává dostatek volna k přemyšlování o lepším společenském řádu. A protože přátelům radím, ať investují do dětí, že v krizi akcie klesají, kdežto děti rostou, přemyšluji o tom, jak udělat společnost přátelštější k dětem a jejich rodičům.

Paní Olga Hubíková píše: "Moje otázka zní: navrhne někdo zákon, podle nějž mají i další rodičovské povinnosti úplně stejným dílem nést oba rodiče, aby matky na pracovním trhu měly lepší postavení než dosud? A jak se bude vynucovat?"
Moje otázka zní: Navrhne někdo zákon, podle něhož by měl člověk mít rád druhé lidi, chápat je, respektovat, a být k nim ohleduplný? A jak se bude vynucovat?

Odmítnout dílčí řešení jednoho problému, že se tím nevyřeší všechno, je snadný argument na zabití čehokoliv.

Především vidíme, že problém existuje: Ženy berou za stejnou práci méně než muži, při stejné kvalifikaci dostávají horší pracovní místa, na vysokých a dobře placených postech je jich podezřele málo. Dále je vysoce pravděpodobné, že k významným příčinám diskriminace žen na pracovním trhu je mateřství, muži mají při výběru na lukrativní pracovní místa přednost před ženami (mimo jiné) proto, že ženy jsou podezřelé, že zůstanou doma s dětmi. Srovnat trochu šance zavedením otcovské dovolené vedle mateřské je logický krok (který kromě práva žen na profesní kariéru souvisí i s právem mužů trávit čas s dětmi, ale to je jiné téma). O míře povinnosti, jaká je v této věci prospěšná, lze uvažovat a diskutovat, nicméně skandinávská verze „měkce povinné‟ otcovské dovolené se osvědčila, zaměstnanost žen i jejich platy jsou tam vyšší.

Že je toho víc, co ze skandinávského pracovního práva u nás schází, není důvod otcovskou dovolenou zavrhnout. Zvlášť když jde o návrh k programové diskusi v sociálně demokratické straně. Silná ochrana zaměstnanců a spolehlivá vynutitelnost pracovního práva jsou nezbytné součásti programu sociální demokracie, bez nich by rozhodně nebyla sociální a možná ani demokracie.

S nemocnými dětmi doma jeden můj kolega zůstával. Souviselo to s tím, že jako doktorand pracující v Akademii věd měl nižší plat než jeho manželka jako učitelka na základní škole. Většinou zůstávají doma ženy, když to rodina potřebuje, protože většinou jsou to ženy, kdo má nižší příjem — a ženy mají nižší příjem, protože se dá očekávat, že zůstanou doma, kdykoliv to bude rodina potřebovat. Bludný kruh, o kterém píše Aleš Chmelař. Bludný kruh je třeba rozetnout, ne se v něm držet.

Snad by se našla i jiná řešení, řešení oklikou, kdy zasáhneme úplně jinde, a celková situace se tím změní natolik, že problém pomine. Například by rodinám pomohlo zkrácení pracovní doby. To je logické pokračování vývoje v minulosti, který šel od šestnácti hodin denně šest dnů v týdnu k osmi hodinám denně pět dnů v týdnu; že se v současné době pracovní doba naopak znovu prodlužuje, je zhoubné a musíme tomu čelit. Vývoj technologií snižuje potřebu lidské práce a my ten vývoj musíme využít ve prospěch všech lidí, abychom se všichni měli dobře, a přitom se kvůli tomu čím dál méně nadřeli, ne ve prospěch hrstky boháčů, na které bude dřít čím dál méně lidí, a zbytek chudáků bude utracen pro nadbytečnost. Kratší pracovní doba by znamenala, že oba rodiče budou mít víc času věnovat se dětem i bez toho, že by si museli brát vůbec nějakou dovolenou.

Podobně by pomohlo, kdyby se podařilo Iloně Švihlíkové a Tomáši Tožičkovi prosadit uznání péče (nejen) o děti za produktivní činnost, která zasluhuje odměnu. To má samozřejmě háček v kapitalistickém výrobním způsobu, péči o druhé, zejména o rodinu, je naprosto nežádoucí vnutit zbožní podobu, standardní tržní vztahy v rodině, právo novorozenců na svobodnou volbu rodičů a výhodné kojenecké půjčky, to by byla naprostá katastrofa. Péči o děti lze těžko odměňovat na trhu, takže by za ni musel nejspíš platit stát, a jak by to měl dělat a kde na to vzít, toť otázka. Odpověď bychom mohli najít v úvahách o podstatě peněz (na toto téma často píše Adam Votruba) a ve způsobech jejich vzniku, například v jednom z projektů, o kterých před časem psal Jan Šabata: Kdyby stát tiskl svou měnu (místo aby si ji půjčoval od „nezávislé‟ centrální banky a dovoloval komerčním bankám vytvářet peníze poskytováním nekrytých půjček), která by byla krytá hodnotami vytvářenými ve státě, a kdyby do těchto hodnot byla započítána výchova dětí, mohl by stát platit rodičům takto krytými penězi částečnou cenu té hodnoty, kterou díky jejich péči získal. Tak by lidé pečující o děti mohli získat dostatečný příjem, aby za prvé vůbec nemuseli jen kvůli přežití hledat jinou kariéru, jestliže o ni nestojí, a za druhé při pečovatelské dovolené netrpěli výpadkem příjmu. Zároveň bychom se odnaučili zahlížet na příspěvky na děti jako na nějaké milodary, které má stát rozdávat pouze zasloužilým přizpůsobivým a v zájmu vyrovnanosti rozpočtu škrtat.

Podobně prospěšné by bylo zavedení všeobecného nepodmíněného základního příjmu, které u nás propaguje zejména Marek Hrubec a v Evropě patří do programu zelených a pirátských stran. I s tím je spojen problém financování, problém jak vybudovat systém, ve kterém se produktivita automatizované práce projeví v platech obsluhy strojů, a nejen v ziscích jejich majitelů, a ve kterém majitelé techniky budou z produkce této techniky odvádět spravedlivý podíl do společné pokladny, takže to nebudou jen zaměstnanci, kdo daní ze mzdy a DPH živí stát. Také by všeobecný nepodmíněný základní příjem, který každému zajistí základní důstojnou životní úroveň, sám o sobě neměnil nic na tom, že zaměstnaní muži mohou vydělat více než ženy, nicméně zajišťoval by, že když se dobře placený muž s podhodnocenou manželkou v péči o děti prostřídá, výpadek jeho příjmu nebude pro rodinu znamenat existenční problém. Ženy by pak mohly mít menší zábrany tlačit na své muže, ať se dětem taky trochu věnují, a jim ať dají víc prostoru k profesní kariéře.

Najde se jistě mnoho dalších prospěšných a potřebných věcí, o které bychom měli usilovat, a mezi nimi snad i více takových, které by zlepšily postavení žen i bez povinné otcovské dovolené. Nemění to však nic na tom, že povinná otcovská dovolená je úspěšně vyzkoušený krok k lepšímu postavení žen a že bychom tento krok udělat měli. Nemluvě o tom, že zatím se tu strhla divoká bouře nevole už jen nad tím, že se někdo opovážil tento krok navrhnout k diskusi.

Tak složitá společnost, jakou jsme, pochopitelně nemůže bez zákonů existovat, proto já vůbec nejsem proti zákonům, pouze poukazuji na jejich omezené možnosti řešit společenské problémy. Zvlášť u takových speciálních zákonů. Česká společnost nechová k zákonům takovou úctu jako k nim asi chovají ke Skandinávii a určitě by se to daly historicky vyložit příčiny té skutečnosti. Kdo Čechy donutí, aby zákony respektovali, když se jim nehodí? Každý zákon lze v posledku nějakým způsobem obejít. To, co funguje ve Skandinávii, nemusí fungovat u nás.
Poslední dobou zjišťuji, že je ve mně daleko více anarchismu, než jsem si původně myslela, a tak jsem k zákonům skeptická. Ukázal se problém? Tady je zákon, který ho vyřeší. A nejlépe pro každou skupinu lidí nějaký zvláštní zákon, který bude řešit jen ten jejich problém, jako by existoval sám o sobě. Je to stejné, jako když lékaři léčí pacienta, který si stěžuje na nějakou bolest tím, že mu předepíší na to lék. Tento lék vyvolá vysoký tlak, na což se mu předepíše jiný lék, který zase způsobí třeba to, že mu selže nějaký orgán atd. atd. Tím pochopitelně nevolám ani po zrušení zákonů ani moderní medicíny. Jen poukazuji na naše omezené vědění.
Nejsem feministka, proto se nezabývám nějakými speciálně ženskými problémy. U nás doma je feministou můj manžel (jak sám žertem říká). V práci často mívám služby za mladého kolegu, který musí chodit na paragrafy a s dětmi k lékaři. Vím, že je to potřeba a že pro takové věci musí mít člověk pochopení, proto s ním mám trpělivost. Neříkám ani, že výše uvedený zákon nemá nebo nesmí být přijat. Říkám jen to, že mně se nelíbí.
Omlouvám se, pokud někoho rozčiluji svou kritikou. Prostě mám takovou tendenci neustále poukazovat na složitost společenských jevů a na to, že všechno je provázané a všechno souvisí se vším. Patrně je to nějaká špatná vlastnost, za kterou prostě nemůžu. Vím, že lidi si přejí, aby svět byl jednoduchý, lehce vysvětlitelný a lehce řiditelný; aby byly problémy řešitelné nějakým snadným způsobem, jenže ono to tak není. Pokud to někoho rozčiluje, ať mi prostě nevěnuje pozornost.

V úvodu odkazovaného textu Oranžového klubu se uvádí, že „v České republice dlouhodobě stagnuje porodnost. Stále více mladých žen a mužů se rozhoduje nezakládat rodinu. A to především z finančních důvodů…“

Pak se předkládané návrhy soustřeďují na řešení genderových problémů, jakoby právě ony tvořily základ problémů finančních. Částečně jistě.

Paní Hubíková podle mne správně upozorňuje na fakt, že navrhovaná opatření mají smysl jen tehdy, bude-li dostatek zaměstnaneckých míst. V naší zemi však existují obce, kde je míra nezaměstnanosti i 50 – 60 %.

A bude hůř.

Doporučuji autorkám, aby do těch obcí zajely propagovat své desatero, včetně uzákonění povinného dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku. Zmínit by tam také mohly, že fotbalová hřiště jsou záležitosti mužů a mateřské školky záležitostí žen, jak naznačují ve svém bodu desátém.

Třeba pochopí, že fotbalové hřiště je v mnoha obcích centrem společenského života, že se na nich pořádají nejrůznější akce pro všechny, že si na nich hrají (nejen) fotbal kluci i holky, ženy i muži.

Možná i zjistí, že ten hlavní problém je jinde …

P.S. Proti feministkám nic nemám, to bych s ní doma nevydržel. Trocha elementární logiky by však bodlo

by měl nepřeberné množství důsledků, které by v praxi rodiny a i porodnost mohly ohrožovat, tak považuji za důležité zcela přízemně tyto možné důsledky zevrubně diskutovat.
- pane chemiku, není pravda. že není třeba diskutovat, jaké nezamýšlené důsledky může v praxi nějaké opatření mít, naopak, rozumný a osvícený politik by nedělal pečlivěji nic jiného - když vás nezajímá, že bezhlavé uvedení něčeho do praxe může nakonec poškozovat ty, kterým mělo prospět, možná by Vás i paní Hájkovou a další mohlo zajímat, že takto může být znehodnocena i sama původní dobře míněná myšlenka - kolik vzešených idejí padlo tím, že přišli sociální inženýři a začali je hlava nehlava vnucovat praxi, která na ně nebyla zralá?

- já nepopírám existenci problému, na který bod. č. 4 Oranžového kulbu míří, právě naopak, vnímám ho jako dost zásadní a hlavně komlikovaný, přispívá k němu tolik okolností, že jednoduché a hlavně paušální řešení ho může jen prohloubit.

- pokud se podaří české sociálně-politické klima a pracovně právní praxi zkultivovat tak, aby podobný zákon bylo možné v praxi realizovat způsobem, že naplní záměr, s nímž byl navržen, již takový zákon nebude potřeba . Bude stačit dosavadní celkem benevolentní úprava toho, kdo může pobírat rodičovský příspěvek a být s dítětem doma. Pokud podobný předpis zasadíte do současného stavu, bude v praxi zmršen tak, že se nakonec obrátí proto rodinám samotným. To je moje základní výhrada, pro niž jsem se snažil uvést pár konkrétních důvodů z těch, které mne napadají.