Nastal konec světa už 14. listopadu?

Jana Smiggels Kavková

Zvýšení podílu žen v dozorčích radách velkých firem prostřednictvím kvót, které schválila Evropská komise, prolomí mužskou dominanci ve vedení firem a přivede sem konečně více schopných žen. Užitek z toho bude ekonomický i lidskoprávní.

Mnozí lidé věří, že letos, konkrétně 21. prosince, nastane konec světa. Podle titulků v řadě českých médií i některých zahraničních komentářů se však zdá, že nastal již o více jak měsíc dříve. A to v momentě schválení návrhu evropské komisařky Viviane Reding na zvýšení podílu žen ve vedení firem prostřednictvím kvót. Schválená směrnice rozvířila kalné vody české politiky a vynesla na povrch řadu mýtů, které kolem genderových kvót panují a které bych ráda uvedla na pravou míru.

V první řadě je potřeba připomenout, že návrh byl Evropskou komisí jednomyslně schválen v mnohem mírnější podobě, než navrhovala například Evropská ženská lobby, ale i řada dalších organizací prosazujících práva žen. Opatření se vztahuje pouze na dozorčí rady, nikoliv na představenstva. Navíc na dosažení paritního 40procent zastoupení mají firmy čas do roku 2020, a týká se pouze těch, které:

  • mají více než 250 zaměstnanců a zaměstnankyň, 
  • mají obrat nad 50 milionů Euro ročně, 
  • jsou obchodované na burze. 

Takových firem je v celé Evropské unii zhruba 5000. Navíc sankce za nedodržení kvóty budou plně v kompetenci jednotlivých členských států, takže lze realisticky očekávat, že jejich vymahatelnost bude různá.

Česká média i řada politiků a političek, nejčastěji z vládních stran, přesto začala bít na poplach. Mnoho věcných argumentů, proč je podle odpůrců a odpůrkyň návrh špatný, však dosud nepadlo. Nejčastěji jsme se mohli dočíst či doslechnout, že jde o byrokratický diktát z Bruselu (kauza „pomazánkové máslo“ před kvótami bledne) nebo ještě spíše prostě o pitomost, blbost, hloupost, kravinu, ptákovinu či hovadinu. Takové výroky svědčí o neznalosti problému i nezájmu pochopit, o co v návrhu vlastně jde a jak obecně kvóty v politice i v soukromé sféře fungují.

Asi nejčastější obavou kritiků a kritiček kvót pro ženy a muže je prosazení méně schopných lidí na úkor těch schopnějších. V jiné variantě pak obava z toho, že zájemci a zájemkyně o určitou pozici nebudou hodnoceni podle svých schopností, ale podle pohlaví. Smyslem kvót je však pravý opak — vybírat právě ty nejvhodnější osoby bez ohledu na jejich pohlaví. S trochou nadsázky lze totiž říci, že v současné době funguje v českém prostředí neformální kvóta pro muže — v politice ve výši zhruba 80 procent, ve vrcholových pozicích ve firmách 85 procent a ve vedení firem s největším obratem dokonce až o deset procent vyšší. Nebo že by byly české ženy o tolik méně schopné než třeba Norky? A pokud by tomu tak bylo, jak je možné, že mezi absolventy a absolventkami vysokých škol tvoří dnes 60 procent (v ekonomických oborech dokonce 66 procent a v právních vědách 58 procent)?

Důvodů, proč jsou do vrcholových pozic obsazováni v drtivé většině muži, je celá řada. Může jít o vědomé rozhodnutí na základě existujících předsudků o ženách a mužích a přesvědčení, že ženy se pro podobné pozice prostě nehodí. Mnohdy jsou však tato rozhodnutí podvědomá — tím, že jsou dnes ve vedení muži, jednoduše je nemusí napadnout oslovit ženy, protože se znají a stýkají spíše s dalšími muži.

Výzkumy i zkušenosti dokazují, že ženy a muži jsou i při stejné kvalifikaci a schopnostech posuzováni odlišně. Je prokázáno, že na základě shodného životopisu je kandidát/ka hodnocen/a odlišně podle toho, zda je na něm uvedeno ženské či mužské jméno. Podceňovat nelze, obzvlášť v českém prostředí, ani neformální mužské sítě jdoucí napříč politikou i byznysem. Navíc, když se podíváme na složení vlády, parlamentu, vedení politických stran či dozorčích rad státních či polostátních firem, lze jen stěží uvěřit, že dnes jsou do vrcholových pozic vybíráni lidé čistě na základě svých schopností. Vzpomeňme například na současného ministra spravedlnosti Pavla Blažka a jeho působení v dozorčí radě Lesů ČR.

Dalším oblíbeným tvrzením o kvótách je, že diskriminují muže. I když pomineme úvahu nad tím, zda může být zvýhodněná skupina diskriminována, není to prostě pravda. Kvóty naopak odstraňují diskriminaci tím, že stanoví spravedlivé zastoupení pro obě pohlaví — nelze zapomínat na to, že ženy tvoří více než polovinu populace. S tím souvisí i často zaznívající otázka, kdy budou následovat další kvóty. Například ministr Chalupa rozhodně není sám, kdo se obává, že bude EU zavádět kvóty na počet „mladých a starých, věřících a nevěřících, heterosexuálů a homosexuálů, blondýn a brunet“.

Věkové kvóty v politice nejsou ničím neznámým a mohou fungovat i v byznysu — ještě se vrátím k výhodám diverzity ve vedení —, oproti ostatním jmenovaným skupinám však panuje jeden zásadní rozdíl: ženy nejsou společenskou minoritou, ale naopak (možná paradoxně) znevýhodněnou většinou. Myslím si, že podobně jako by politika měla odrážet složení celé společnosti a odpovídající zastoupení by v ní měly být i znevýhodněné skupiny (jako například Romové/Romky, gayové a lesby či tělesně postižení), je diverzita nezbytná i pro dobré fungování firem. Uvádění příkladů blondýn či plešatých je zcela nesmyslné. Na rozdíl od barvy pleti není v současné české společnosti barva či množství vlasů zdrojem znevýhodnění.

V případě politiky i vedení firem se často hovoří i o omezování svobodné volby. Zde je však potřeba si uvědomit, že voliči a voličky, ale ani firmy, nejsou ve svých rozhodnutích zcela svobodní a svobodné. Ve volbách můžeme dát hlas jen těm lidem, které uznaly politické strany za vhodné nominovat a firmy zase musejí respektovat zákonné normy — zákoník práce nebo i antidiskriminační zákon navíc diskriminaci výslovně zakazují. Od mužů i od žen často slýchám i to, že kvóty jsou pro ženy urážkou, němčina pro to dokonce vymyslela označení „die Quotenfrau“. A před pár týdny jsem už narazila na český ekvivalent „kvótařka“.

Myslím si však, že mnohem větší urážkou a ponížením pro ženy je současná situace, v níž musejí podávat neúměrně vyšší výkony a splňovat daleko přísnější kritéria, aby se dostaly na stejné pozice jako jejich mužští kolegové. Neméně urážlivé je poslouchat, že se ta či ona žena do funkce dostala „přes postel“. Také bych byla raději, kdyby kvóty nebyly potřeba a do vedení byli vybíráni ti a ty nejvhodnější. Bohužel však nežijeme v ideálním světě a dějiny nám zanechaly mnoho nerovností a nespravedlností, které je potřeba překonat.

Nejen velmi emotivní vyjádření poslance Doktora, že „tihle nikým nevolení šílenci zmrazí veškeré svobody, nadobro zastaví ekonomický růst celé Evropy. Život není laboratorní pokus, kde komisaři jsou božstvem v bílých pláštích,“ poukazuje na spojitost mezi zastoupením žen ve vedení a ekonomickým růstem a konkurenceschopností. Souvislost zde existuje, jenže zcela opačná. Řada studií a analýz dokazuje, že klíčovým problémem je naopak nepřítomnost žen na pracovním trhu včetně vedoucích pozic. České republice je opakovaně doporučováno, aby zvýšila zaměstnanost žen s dětmi do 6 let věku, která je nejnižší ze všech členských států EU.

Příčina je zřejmá — nedostatek dostupných zařízení péče o děti do tří, resp. šesti let. Je také známo, a vláda to v Národním plánu reforem pro tento rok na základě analýzy NERVu sama přiznává, že co nejvčasnější zapojení dětí do vzdělávacího procesu zvyšuje jejich šance na překonání sociálních a ekonomických nerovností a dosažení lepšího vzdělání.

V rozporu s tím však v plánu uvádí, že „opatření na poli rodinné politiky a slaďování rodinného a pracovního života budou prováděna s ohledem na princip nejlepšího zájmu dítěte. Vláda nehodlá jít cestou přejímání socializačních a dalších funkcí rodiny státem a jeho institucemi, ale podporou rodiny při plnění jejích funkcí, a to při respektování autonomie rodiny při rozhodování o nejlepší formě péče o děti. Vláda nehodlá podporovat určité typy péče na úkor jiných. Je si přitom ovšem současně vědoma zvláštní, ničím nenahraditelné hodnoty individuální rodičovské péče pro děti v nejútlejším věku.“

Studie společnosti McKinsey&Company Využití plného potenciálu žen v české ekonomice pak ukazuje, jak česká společnost plýtvá potenciálem poloviny populace a vědomě či nevědomě tak snižuje ekonomickou prosperitu, ziskovost i stabilitu firem a potažmo celé ekonomiky. Modla konkurenceschopnosti a ekonomického růstu tak ustupuje konzervativním či euroskeptickým přesvědčením představitelů (skutečně jsou jimi v drtivé většině muži) státu.

Že na tom tratíme všichni, asi není potřeba dodávat. Nechci tím říci, že bychom se měli této modle nekriticky klanět, osobně se domnívám, že kvóty jsou obhajitelné na základě argumentu spravedlnosti a práva žen na rovné zacházení. Ekonomický rozměr však nelze zcela přehlížet. Větší diverzita ve vedení (věková, genderová, ale například i etnická) by firmám — a v důsledku i národním ekonomikám a stabilitě celé evropské ekonomiky — prospěla. Podle mnohých studií totiž přináší vyšší zisky.

Přispívá k větší efektivitě a inovativnosti i lepšímu vyhodnocení rizik. Možná jste už taky zaslechli, že kdyby Lehman Brothers byli Lehman Sisters, ekonomická krize, jejíž důsledky v podobě všeobecného šetření a škrtů pociťujeme dodnes, vůbec nemusela být.

Jsem přesvědčena, že kvóty jsou nejrychlejším a nejefektivnějším dočasným nástrojem vyrovnávání zastoupení žen a mužů v různých oblastech, rozhodně však nejsou samospasitelným řešením. Na závěr bych tedy chtěla zdůraznit, že bez dalších podpůrných opatření — jako je aktivní vyhledávání vhodných ženských kandidátek na dané pozice, vzdělávací či mentoringové programy pro ženy, odstraňování genderových stereotypů a v neposlední řadě i vytvoření podmínek pro slaďování osobního a rodinného života — nemohou kvóty samy o sobě přinést kýžený efekt.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

    Diskuse (85 příspěvků)
    JJ
    November 21, 2012 v 12.36
    No, podle mne uplatneni smernice bude mit na zivot bezne zeny (ci muze) asi takovy vliv, jako mela pragmaticka sankce vliv na zivot zeny/muze v 18. stoleti... Navic se sankcemi za poruseni v kompetenci jednotlivych statu?
    Taky to ocekavani, jak zensky princip zkulturni firmy, moc nechapu. Moje zkusenosti s zenami-manazerkami (nekde "na pozici cetare") mi nedovoluji ocekavat od "plukovnic" nejaky extra-lidstejsi pristup. Kdyby byla reditelem CEZu Dybova dcera (a ne zet), existovaly by u teto firmy misto vymahacskych komand "tymy pomoci", ktere by treba samozivitelkam zapujcovali usporne spotrebice?
    Tim vubec nechci rict, ze by mi smernice nejak vadila... Co ma komisarka pro rovne prilezitosti delat jineho... Jenom proste nejsem schopen sdilet to nadseni.
    November 21, 2012 v 23.54
    Generální genderovou stávku!
    Navrhuji vyhlásit generální genderovou stávku. Na protest proti kvótám vystoupí k 1. 1. 2013 všichni muži ze všech vedoucích funkcí a do žádných vedoucích funkcí nebudou vstupovat ani kandidovat, dokud nebudou veškeré kvóty zrušeny. Hyn sa hukáže!
    November 22, 2012 v 0.2
    Sociální kvóty
    Vyšší zastoupení žen ve vedoucích funkcích možná společnosti prospěje, ale nejsem si jist jak moc, přece jen mám před očima Vlastu Parkanovou, Kateřinu Jacques, Miroslavu Kopicovou, Kristýnu Kočí, Karolinu Peake, Miroslavu Němcovou...

    Myslím, že důležitější než genderová rovnost je rovnost sociální, že více než ženy scházejí ve vedoucích funkcích lidé chudí. Sytý hladovému nevěří. Potřebujeme sociální kvóty, potřebujeme vynutit, aby nejméně polovina členů všech správních rad, polovina poslanců, polovina ministrů, stejně jako polovina všech soudců a polovina soudců ústavního soudu žila z příjmu nižšího než medián celé populace.

    Muži ve vedoucích funkcích jsou spíše schopni rozhodnout občas i ve prospěch žen, než lidé, ať muži nebo ženy, bohatí myslet na dopady svých rozhodnutí na chudé.
    November 22, 2012 v 5.29
    Na kvótách je pozitivní jedině to, že fakticky směřují proti soukromému vlastnictví. Politika tím chce vlastně manifestovat svou moc nad ekonomikou. Ukazuje, že vlastnictví není žádnému člověku dané přírodou, nýbrž vyplývá z jeho postavení ve společností. A společnost tedy musí mít i nad tímto vlastnictvím moc. Otázkou je, zda samotné kvóty k něčemu takovému mohou stačit. Spíš asi ne.
    November 22, 2012 v 6.25
    pane Macháčku
    nespravedlivě se Vám ztratila z očí Monika Pajerová.

    Je docela legrační jak obě "Dcery Sametové Revoluce" změnily příjmení - Jacques + McDonagh.

    Proti tomu je "Dcera Thermidoru" (a Radky Kvačkové) pouhý odvar. Ale zase to její zvučné příjmení Peake skýtá českým sprosťákům milou záminku ke komolení.
    November 22, 2012 v 16.11
    Pár poznámek
    Podle mne je důraz na lepší možnosti kariérního růstu žen zástupný cíl, zastírající hlavní účel a tím je boj s globálním přelidněním. Ženy dostanou příležitost přesvědčit se, že věnovat se kariéře je příjemnější než rodit a vychovávat děti a konec konců je to i ekonomicky výhodnější. Ty entity, které v současnosti zvládají oboje jsou podle mne jsou spíše supermanky (pár jich znám). Osobně se domnívám, že EU v tomhle může být inspirativní i pro zbytek světa.

    Jinak Amíci se teď bavili o tom, zda jde obecně vůbec přisuzovat nějaké vlastnosti na základě pohlaví... upřímně řečeno s tím mám taky trochu problém.... ale v téhle souvislosti si vždycky vzpomenu jak ty "celostní filosofie" prosazují dichotomie typu jing a jang, kde se explicitně hovoří o "ženském" a "mužském" principu. Přiznám se, že můj názor na věc je hodně odlišný (podle mne jsme všichni stroje, a můžeme nabývat různé vlastnosti a jejich kombinace a pohlaví s tím v podstatě nemá co dělat), takže vývoj zrovna téhle diskuse sleduji opravdu se zájmem.

    Paní Hájkovou pak snažně prosím, aby se zamyslela, jak by se zachovala kdyby jí (imaginární) želva obývající mou domácnost ukousla třeba ucho. Přestože se kloním k názoru, že živou bytost fakticky vlastnit nelze, v tomhle případě mi zrovna ta právní konstrukce vlastnictví přijde dost užitečná k řešení problému, který želva sama asi nebude schopna řešit způsobem, který by Vás uspokojil (ale možná se pletu).

    A prosím pěkně, pokud z mého příspěvku hodláte vyčíst nějkaké charakteristiky, byl bych velmi vděčen, kdybyste je přisuzovali hlavně mé osobě a ne samcům druhu homo sapiens obecně (pokud něco takového tedy vůbec existuje :-).
    November 22, 2012 v 16.40
    Sociální kvóty
    Pane Macháčku, Váš návrh na sociální kvóty považuji za velmi vtipný. Říkáte, že když už jsou jednou dané obrovské rozdíly v příjmech lidí, tak to vyřešme kvótami do řídících struktur! Jenže pane Macháčku, kdo by dnes asi takový zákon navrhl a prosadil, když tam sedí jen ti zazobaní? Všimněte si, vždyť dnes se schvalují pouze zákony sloužící bohatým!
    Ale nápad je to výborný, díky!
    November 22, 2012 v 16.50
    "Nikdy bych si nepomyslel, že stroje mohou být tak dokonalé!"
    podotkl americký logik Raymond Smullyan k tvrzení svého kolegy, že lidé jsou stroje.
    Řekněte mi pane Lobpreisi co přesně rozumíte strojem a co přesně člověkem, a pak Vám povím, jestli je člověk stroj, anebo není.
    November 22, 2012 v 17.51
    Pane Lobpreisi,
    vše, co jsem napsala o soukromém vlastnictví, se pochopitelně týká vlastnictví výrobních prostředků (tedy podniků, firem a zejména půdy). Předpokládám tedy, že to se rozhodně na vaši želvu nevztahuje. Pokud jde o to, zda je člověk strojem, pak s vámi nesouhlasím. Člověk určitě stroj není, protože stroj je vždycky někým řízen. Nemá vlastní vůli. Co tedy člověk je, to možná řeší filosofie, případně společenské vědy. Mně se líbí například definice, jejímž autorem prý je J.A. Komenský: "...jsme svobodné bytosti, jež v nekonečnu nekonečna samy sebe tvoří".
    November 23, 2012 v 10.46
    Paradigma
    Paní Švandová, omlouvám se... s tím slovem "stroj" jsem to možná trošku přehnal. Každopádně doufám, že se můžeme odrazit od toho, že oba dva jsme lidé (přestože jsme se pravděpodobně neviděli... i když možná jednou ano, nebyla jste náhodou na přednášce Ludvíka Skočovského v kavárně HaDivadla před cca pěti lety?).
    No, tak tedy dejme tomu, že jsme oba lidé (doufám, že se na tom shodneme). A pokud lidé vykonávají různé činnosti (vaří, pečou, smaží, spí, komunikují či prostě nějak "pracují"), tak stroje (nebo "nástroje"). Jim v těchto činnostech pomáhají (nebo přímo tu činnost mohou vykonávat samy).
    V této souvislosti bych chtěl připomenout, že Aristotelovo dílo bývá označováno jako "Organon" (nástroj).
    Třeba u takové kalkulačky taky přesně nevím, zda je stroj nebo nástroj, a přitom mi často pomáhá (ale taky mne už několikrát překvapila).
    Ale to ostatně umí třeba šroubovák, želva nebo moji sourozenci taky. Asi hodně záleží podle těch typů činností (pečení, stavba útulku pro želvu, cestování z bodu A do bodu B).
    Takže, když to vezmu skutečně velmi rychle, tak podle mne je stroj cokoli, co pomáhá lidem při práci.
    A otázka na Vás pak asi je, zda si myslíte, že se dá třeba o "myšlení" nebo "učení" uvažovat jako o "práci". Podle Alana Turinga (a mne) ano.http://cs.wikipedia.org/wiki/Turing%C5%AFv_stroj
    + Další komentáře