Mnozí lidé věří, že letos, konkrétně 21. prosince, nastane konec světa. Podle titulků v řadě českých médií i některých zahraničních komentářů se však zdá, že nastal již o více jak měsíc dříve. A to v momentě schválení návrhu evropské komisařky Viviane Reding na zvýšení podílu žen ve vedení firem prostřednictvím kvót. Schválená směrnice rozvířila kalné vody české politiky a vynesla na povrch řadu mýtů, které kolem genderových kvót panují a které bych ráda uvedla na pravou míru.

V první řadě je potřeba připomenout, že návrh byl Evropskou komisí jednomyslně schválen v mnohem mírnější podobě, než navrhovala například Evropská ženská lobby, ale i řada dalších organizací prosazujících práva žen. Opatření se vztahuje pouze na dozorčí rady, nikoliv na představenstva. Navíc na dosažení paritního 40procent zastoupení mají firmy čas do roku 2020, a týká se pouze těch, které:

• mají více než 250 zaměstnanců a zaměstnankyň, 
• mají obrat nad 50 milionů Euro ročně, 
• jsou obchodované na burze. 

Takových firem je v celé Evropské unii zhruba 5000. Navíc sankce za nedodržení kvóty budou plně v kompetenci jednotlivých členských států, takže lze realisticky očekávat, že jejich vymahatelnost bude různá.

Česká média i řada politiků a političek, nejčastěji z vládních stran, přesto začala bít na poplach. Mnoho věcných argumentů, proč je podle odpůrců a odpůrkyň návrh špatný, však dosud nepadlo. Nejčastěji jsme se mohli dočíst či doslechnout, že jde o byrokratický diktát z Bruselu (kauza „pomazánkové máslo“ před kvótami bledne) nebo ještě spíše prostě o pitomost, blbost, hloupost, kravinu, ptákovinu či hovadinu. Takové výroky svědčí o neznalosti problému i nezájmu pochopit, o co v návrhu vlastně jde a jak obecně kvóty v politice i v soukromé sféře fungují.

Asi nejčastější obavou kritiků a kritiček kvót pro ženy a muže je prosazení méně schopných lidí na úkor těch schopnějších. V jiné variantě pak obava z toho, že zájemci a zájemkyně o určitou pozici nebudou hodnoceni podle svých schopností, ale podle pohlaví. Smyslem kvót je však pravý opak — vybírat právě ty nejvhodnější osoby bez ohledu na jejich pohlaví. S trochou nadsázky lze totiž říci, že v současné době funguje v českém prostředí neformální kvóta pro muže — v politice ve výši zhruba 80 procent, ve vrcholových pozicích ve firmách 85 procent a ve vedení firem s největším obratem dokonce až o deset procent vyšší. Nebo že by byly české ženy o tolik méně schopné než třeba Norky? A pokud by tomu tak bylo, jak je možné, že mezi absolventy a absolventkami vysokých škol tvoří dnes 60 procent (v ekonomických oborech dokonce 66 procent a v právních vědách 58 procent)?

Důvodů, proč jsou do vrcholových pozic obsazováni v drtivé většině muži, je celá řada. Může jít o vědomé rozhodnutí na základě existujících předsudků o ženách a mužích a přesvědčení, že ženy se pro podobné pozice prostě nehodí. Mnohdy jsou však tato rozhodnutí podvědomá — tím, že jsou dnes ve vedení muži, jednoduše je nemusí napadnout oslovit ženy, protože se znají a stýkají spíše s dalšími muži.

Výzkumy i zkušenosti dokazují, že ženy a muži jsou i při stejné kvalifikaci a schopnostech posuzováni odlišně. Je prokázáno, že na základě shodného životopisu je kandidát/ka hodnocen/a odlišně podle toho, zda je na něm uvedeno ženské či mužské jméno. Podceňovat nelze, obzvlášť v českém prostředí, ani neformální mužské sítě jdoucí napříč politikou i byznysem. Navíc, když se podíváme na složení vlády, parlamentu, vedení politických stran či dozorčích rad státních či polostátních firem, lze jen stěží uvěřit, že dnes jsou do vrcholových pozic vybíráni lidé čistě na základě svých schopností. Vzpomeňme například na současného ministra spravedlnosti Pavla Blažka a jeho působení v dozorčí radě Lesů ČR.

Dalším oblíbeným tvrzením o kvótách je, že diskriminují muže. I když pomineme úvahu nad tím, zda může být zvýhodněná skupina diskriminována, není to prostě pravda. Kvóty naopak odstraňují diskriminaci tím, že stanoví spravedlivé zastoupení pro obě pohlaví — nelze zapomínat na to, že ženy tvoří více než polovinu populace. S tím souvisí i často zaznívající otázka, kdy budou následovat další kvóty. Například ministr Chalupa rozhodně není sám, kdo se obává, že bude EU zavádět kvóty na počet „mladých a starých, věřících a nevěřících, heterosexuálů a homosexuálů, blondýn a brunet“.

Věkové kvóty v politice nejsou ničím neznámým a mohou fungovat i v byznysu — ještě se vrátím k výhodám diverzity ve vedení —, oproti ostatním jmenovaným skupinám však panuje jeden zásadní rozdíl: ženy nejsou společenskou minoritou, ale naopak (možná paradoxně) znevýhodněnou většinou. Myslím si, že podobně jako by politika měla odrážet složení celé společnosti a odpovídající zastoupení by v ní měly být i znevýhodněné skupiny (jako například Romové/Romky, gayové a lesby či tělesně postižení), je diverzita nezbytná i pro dobré fungování firem. Uvádění příkladů blondýn či plešatých je zcela nesmyslné. Na rozdíl od barvy pleti není v současné české společnosti barva či množství vlasů zdrojem znevýhodnění.

V případě politiky i vedení firem se často hovoří i o omezování svobodné volby. Zde je však potřeba si uvědomit, že voliči a voličky, ale ani firmy, nejsou ve svých rozhodnutích zcela svobodní a svobodné. Ve volbách můžeme dát hlas jen těm lidem, které uznaly politické strany za vhodné nominovat a firmy zase musejí respektovat zákonné normy — zákoník práce nebo i antidiskriminační zákon navíc diskriminaci výslovně zakazují. Od mužů i od žen často slýchám i to, že kvóty jsou pro ženy urážkou, němčina pro to dokonce vymyslela označení „die Quotenfrau“. A před pár týdny jsem už narazila na český ekvivalent „kvótařka“.

Myslím si však, že mnohem větší urážkou a ponížením pro ženy je současná situace, v níž musejí podávat neúměrně vyšší výkony a splňovat daleko přísnější kritéria, aby se dostaly na stejné pozice jako jejich mužští kolegové. Neméně urážlivé je poslouchat, že se ta či ona žena do funkce dostala „přes postel“. Také bych byla raději, kdyby kvóty nebyly potřeba a do vedení byli vybíráni ti a ty nejvhodnější. Bohužel však nežijeme v ideálním světě a dějiny nám zanechaly mnoho nerovností a nespravedlností, které je potřeba překonat.

Nejen velmi emotivní vyjádření poslance Doktora, že „tihle nikým nevolení šílenci zmrazí veškeré svobody, nadobro zastaví ekonomický růst celé Evropy. Život není laboratorní pokus, kde komisaři jsou božstvem v bílých pláštích,“ poukazuje na spojitost mezi zastoupením žen ve vedení a ekonomickým růstem a konkurenceschopností. Souvislost zde existuje, jenže zcela opačná. Řada studií a analýz dokazuje, že klíčovým problémem je naopak nepřítomnost žen na pracovním trhu včetně vedoucích pozic. České republice je opakovaně doporučováno, aby zvýšila zaměstnanost žen s dětmi do 6 let věku, která je nejnižší ze všech členských států EU.

Příčina je zřejmá — nedostatek dostupných zařízení péče o děti do tří, resp. šesti let. Je také známo, a vláda to v Národním plánu reforem pro tento rok na základě analýzy NERVu sama přiznává, že co nejvčasnější zapojení dětí do vzdělávacího procesu zvyšuje jejich šance na překonání sociálních a ekonomických nerovností a dosažení lepšího vzdělání.

V rozporu s tím však v plánu uvádí, že „opatření na poli rodinné politiky a slaďování rodinného a pracovního života budou prováděna s ohledem na princip nejlepšího zájmu dítěte. Vláda nehodlá jít cestou přejímání socializačních a dalších funkcí rodiny státem a jeho institucemi, ale podporou rodiny při plnění jejích funkcí, a to při respektování autonomie rodiny při rozhodování o nejlepší formě péče o děti. Vláda nehodlá podporovat určité typy péče na úkor jiných. Je si přitom ovšem současně vědoma zvláštní, ničím nenahraditelné hodnoty individuální rodičovské péče pro děti v nejútlejším věku.“

Studie společnosti McKinsey&Company Využití plného potenciálu žen v české ekonomice pak ukazuje, jak česká společnost plýtvá potenciálem poloviny populace a vědomě či nevědomě tak snižuje ekonomickou prosperitu, ziskovost i stabilitu firem a potažmo celé ekonomiky. Modla konkurenceschopnosti a ekonomického růstu tak ustupuje konzervativním či euroskeptickým přesvědčením představitelů (skutečně jsou jimi v drtivé většině muži) státu.

Že na tom tratíme všichni, asi není potřeba dodávat. Nechci tím říci, že bychom se měli této modle nekriticky klanět, osobně se domnívám, že kvóty jsou obhajitelné na základě argumentu spravedlnosti a práva žen na rovné zacházení. Ekonomický rozměr však nelze zcela přehlížet. Větší diverzita ve vedení (věková, genderová, ale například i etnická) by firmám — a v důsledku i národním ekonomikám a stabilitě celé evropské ekonomiky — prospěla. Podle mnohých studií totiž přináší vyšší zisky.

Přispívá k větší efektivitě a inovativnosti i lepšímu vyhodnocení rizik. Možná jste už taky zaslechli, že kdyby Lehman Brothers byli Lehman Sisters, ekonomická krize, jejíž důsledky v podobě všeobecného šetření a škrtů pociťujeme dodnes, vůbec nemusela být.

Jsem přesvědčena, že kvóty jsou nejrychlejším a nejefektivnějším dočasným nástrojem vyrovnávání zastoupení žen a mužů v různých oblastech, rozhodně však nejsou samospasitelným řešením. Na závěr bych tedy chtěla zdůraznit, že bez dalších podpůrných opatření — jako je aktivní vyhledávání vhodných ženských kandidátek na dané pozice, vzdělávací či mentoringové programy pro ženy, odstraňování genderových stereotypů a v neposlední řadě i vytvoření podmínek pro slaďování osobního a rodinného života — nemohou kvóty samy o sobě přinést kýžený efekt.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.