Zjednodušovat musí každý, záleží na tom jak

Nějakým způsobem musí okolní svět zjednodušovat každý komplexní systém – každý člověk, instituce, či organizace. Je ale třeba se ptát jak? Například sociální, etnickou a jazykovou různorodost lze velmi snadno zjednodušit na xenofobní volbu Češi-Jiní.

Život v moderní společnosti je složitý, protože ta je velice komplexní. Pro mnohé tak už jenom rozličné aspekty skloubení života osobního, rodinného a pracovního jsou zdrojem každodenních problémů či otázek, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. A do toho, pro někoho z pozadí, pro jiného jako denní chleba, se vkrádají témata globální, celospolečenská i místní. Ať chceme či nechceme, doléhají na nás kdykoli jdeme něco vyřídit do města, či když se otevřeme mediálním sdělením. Podle sociologa Niklase Luhmanna je to projevem komplexní, vnitřně hluboce rozrůzněné společnosti. Společnosti, která není a ani nemůže být jednotná, která netvoří žádný celek. Pokud by její sjednocení bylo možné, tak snad jedině za cenu ohromného násilí.

Bleskové uvedení do teorie autoreferenčních systémů
Luhmann si klade otázku, jak vůbec může takto komplexní společnost fungovat? A jak v ní vůbec může, den co den, fungovat každý z nás? Proč se jako počítač, který je přetížen požadavky různých programů, prostě nezhroutíme? Luhmann říká, že je to díky redukci komplexnosti, čili pomocí zobecňování, zjednodušování a omezování možností. Nikoli však tak, že by se zjednodušilo prostředí, ve kterém žijeme, nýbrž ustavením hranice mezi složitě uspořádaným systémem a chaotickým prostředím. Aby každý takto ustavený systém přežil ve složitém a málo předvídatelném prostředí, je nucen redukovat vlastní komplexnost. K tomu dochází tak, že z oné nedohledné palety možností jsou vybrány jen ty dostatečně pravděpodobné. Pak stačí zvážit pouze jejich předpokládané důsledky a na základě tohoto porovnání vybrat. Uvědomme si ale zároveň, že onu redukci i výběr vždy činí sociální či psychický systém, který zároveň neví, co neví. Díky své vlastní evoluci je totiž vždy nějak zaujatý: něco v minulosti mu pomohlo či uškodilo, a tak si to spojí s nějakými příčinami, jevy či vlastními rozhodnutími. Není v tom ale žádný determinismus, pouze nahodilost – vždy bylo možné se rozhodnout jinak.

Zkusme si nyní do tohoto abstraktního schématu dosadit něco konkrétního, nějaké vlastní životní rozhodnutí. Třeba jít studovat to, po čem jsme toužili, ale nepřišlo nám, že na to máme, či že bychom to pak upotřebili; anebo naopak nejít studovat vůbec. Jak bychom asi dnes žili? Jaká témata a lidi by nás oslovovaly? Jakou politickou stranu bychom dnes či před dvěma lety volili? Podáním přihlášky na vysokou školu si mnohdy volíme úsilí o vstup mezi vyšší společenské či příjmové kategorie ale i konkrétní povolání. A ačkoli šance, že se tyto cíle naplní, jsou stále menší, přesto právě vzdělání a ním související aktivity nám otevírá velmi široké pole možností, což zpětně potvrzuje význam této volby a tedy i předvýběr, který provedli naši rodiče a společnost.

Anebo jiný příklad: pokud by před volbami nebyly tak přefouknuté preference VV a takový zájem médií, dostala by se vůbec tato strana do parlamentu? Bylo by potom to bahno, do něhož se vládní politici stále hlouběji noří, tak jasně patrné tolika lidem? Všimněme si, jak je výběr „volitelných“ stran moderován sociologickými šetřeními a zájmem médií. A jak i volba toho, co sledujeme a čteme, ovlivňuje naše rozhodování. Jelikož interakce mezi rozhodnutími „voličů“ a „médií“ jsou mnohočetné a vzájemně provázané, výsledek svobodných politických voleb je skutečně nepředvídatelný. Ale není ani náhodný, nýbrž pouze komplexně strukturovaný – a proto se můžeme ptát, co ho ovlivnilo.

Co je v současnosti možné?
Klíčová otázka dnešních dnů zní „Co je dnes možné?“ po níž následuje: „A kterou z těch možností zvolit?“ Všimněme si, v kolika rozličných oblastech se dnes diskutuje o tom, co je a není možné.

Třeba energetika. ČEZ a jeho experti nám tvrdí, že je potřeba další jaderná elektrárna, anebo alespoň nějaký ten blok či dva navíc. Uhlí totiž dojde a spotřeba energie roste. A taky šíří informace o tom, že nějaký ten reaktůrek do každého města není až takové sci-fi. Anebo že ani termonukleární energie není sci-fi. Máme tu ale i názory, šířené například Hnutím Duha, že spotřeba energie růst nemusí, že naopak může hodně hluboko poklesnout a přitom ještě zvýšit náš blahobyt. A že Česko, anebo spíš Evropa, může být napájena z obnovitelných zdrojů. A taky to prý není sci-fi. Člověče vyber si. A rovnou několikrát! Nejprve, zda se tím vůbec zabývat – zda je to téma. Mohu se ptát, mám se tím zabývat právě já? Mám vůbec možnost tomu porozumět? A co můj názor změní?

Když už to téma je, pak je nutno vybrat čemu věřit – které možnosti vyloučit jako nepravděpodobné, a kterými se dále zabývat. Zde se začíná rozvíjet otázka důvěry. Jak ve vlastní zkušenost a názor, tak v přenesení rozhodování na jiné. I to je totiž zjednodušení: energetika je totiž velmi složitý subsystém, na jehož fungování závisí celá řada dalších systémů a subsystémů, včetně počítače, na kterém tento článek čtete. Život v moderní společnosti, zejména ve městě, je doslova založen na spolehlivé a levné energii, na tom, že když připojím kabel do zásuvky, tak tam bude vždycky elektřina o daných parametrech, že když zmáčknu vypínač, bude svítit světlo. Kdo tedy může říci, co je možné a nemožné v tomto životně důležitém oboru? A ví to vůbec někdo? Možností jak rozhodovat je spousta, a opět jsou značně předvybrané: můžeme vybírat konzervativně, věřit expertům, či naopak jejich kritikům, anebo nezainteresovaným stranám, můžeme mít známé v oboru a věřit jim, anebo mít vlastní individuální názor.

Čím hlouběji se do tématu noříme, tím více času nad tím strávíme. Otevírají se však stále nové a nové tematické horizonty jako třeba jaderná bezpečnost, stabilita sítě, dostupnost fosilních zdrojů, dopad na životní prostředí, právní rámec, svoboda volby, demokratičnost rozhodování … Čas je ale konečný zdroj. Nikdy nebudeme vědět dost. Opravdu nikdy – a to právě díky komplexnosti moderní společnosti. Přesto je nutné rozhodovat. Vybírat. Redukovat komplexnost. V omezeném čase. Jinak by systém zkolaboval, psychický i sociální.

Kdo a jak zjednodušuje složitost dnešního světa
Pokud dojdeme tak jako Niklas Luhmann k tomu, že zjednodušovat musí každý komplexní systém – každý člověk, instituce, či organizace – tak je třeba se ptát jak? Například sociální, etnickou a jazykovou různorodost lze velmi snadno zjednodušit na xenofobní volbu Češi-Jiní. A jak vám to usnadní rozhodování! Otázky typu: jak se zachovat k někomu, kdo nespadá do vaší kategorie Čech, jakou stranu volit, u koho nakupovat a koho použít jako hromosvod pro vlastní frustrace, jsou v mžiku vyřešeny. A i vaše vědomí je rázem očištěno od spousty otravných a složitých myšlenek, pochybností a nejednoznačností. Zbývá jen jediný, ale o to důležitější úkol, totiž umět odlišit Čechy od Jiných.

Odlišný způsob redukce aplikuje celá řada institucí, které zajišťují chod ekonomiky: banky, firmy, poradenské agentury a neoliberální vlády totiž redukují složitost na peníze. S nimi totiž umí hospodařit, s nimi denně přicházejí do styku, nerušený oběh a zhodnocování peněz je otázkou jejich bytí a nebytí. Co nelze přepočítat na peníze, to do jejich rozvah a kalkulací vstupuje jen obtížně. Jsou to takové nepříjemné externality. Je zde proto vytrvalá snaha zredukovat i je. Buď tak, že se zapojí do systému oběhu peněz – tak jako se to povedlo třeba s turistickým a kulturním průmyslem – anebo je prostě zničit, zredukovat do nebytí, jako se to děje třeba s tropickými pralesy, „zaostalými“ kulturami či lidmi, kteří jsou z těch či oněch důvodů tak nějak mimo peněžní ekonomiku.

V České republice se rozmohlo označovat Jiné a ty na ekonomickém okraji nálepkou „nepřizpůsobiví“ a vypadá to, že vláda se je také rozhodla, ekonomicky, sociálně a psychicky zruinovat. Takováto binární rozlišení nemají daleko k redukci, která se uplatňuje ve válce, totiž v rozlišení přítel-nepřítel, které sice velice efektivně orientuje velmi širokou škálu rozhodování a jednání, ale ty důsledky!

Tolik příklady redukcí, které já osobně, jak je snad dostatečně zřejmé, prosazovat nehodlám. Právě vůči nim a jim podobným je však třeba hledat redukce alternativní. Takové, které volby a rozhodování také usnadní a urychlí, ale s přijatelnějšími důsledky.

Jiný způsob zjednodušování
Společnost zdaleka nejsou pouze jednotlivci, a proto je třeba se ptát a do hloubky analyzovat, jak si složitost světa zjednodušují státy, politické strany, občanská sdružení, či firmy. Myslím, že platí, že čím je organizace menší a jednodušší, tím více může bez problémů zjednodušovat. Tam kde malá firma vystačí s „má dáti-dal“, tam však státy a globální korporace takto jednoduše postupovat nemohou, protože svými rozhodnutími významně ovlivňují celkové prostředí a tedy zpětně mění i předpoklady rozhodování nejen vlastního ale také nedohledné řady dalších „aktérů“.

Proto nelze stát řídit jako firmu. A proto se nemohou velké státní i nestátní organizace starat jenom o peníze a o vlastní zisk. Když už se i velké korporace starají o vlastní legitimitu (tj. o svojí značku a imidž), tak proč je to najednou ukradené politickým stranám a ve výsledku tedy i státům, kterým vládnou? A proč je pro firmy, a bohužel i pro státy, starost o životní a sociální prostředí a o psychický stav lidí vždy až na některém z dalších míst po penězích?

Jestliže mezi hlavní problémy dnešního světa patří intenzivně negativní civilizační dopady na životní prostředí, díky nimž si moderní technická společnost stále rychleji podřezává onu pomyslnou větev, na níž si lebedí, stejně jako jsou problémem neustále rostoucí sociální rozdíly a různé formy stresu, tak by bylo nejvhodnější začít naše rozhodnutí orientovat podle toho. A při vědomí oné různorodosti lidí i organizací, díky nimž ten komplexní systém, který pro nedostatek lepších pojmů označuji jako moderní společnost, vůbec funguje, si dejme na ta závažnější rozhodnutí více času.

Nežli totiž možnosti, které tu vždy jsou (ačkoli třeba „zasuté“), zredukujeme jen na ty absurdně „nezbytné a nutné“, tak si prosím uvědomme, že tahle redukce nutná není. Že i to je volba. A že si můžeme vybrat z více možností, porovnat je, tlaku času odolávat a jednat teprve v pravý okamžik.

Pokud jsem si toho vědom, tak já tu komplexitu redukuji tak, že odlišuji to, co životu lidí a všech dalších tvorů prospívá od toho, co životu škodí. A také odlišuji to, co snižuje stres můj, mého okolí i celkového životního i sociálního prostředí od toho, co ho zbytečně zvyšuje.

A jak redukujete komplexitu svého života vy?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.