Život v moderní společnosti je složitý, protože ta je velice komplexní. Pro mnohé tak už jenom rozličné aspekty skloubení života osobního, rodinného a pracovního jsou zdrojem každodenních problémů či otázek, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. A do toho, pro někoho z pozadí, pro jiného jako denní chleba, se vkrádají témata globální, celospolečenská i místní. Ať chceme či nechceme, doléhají na nás kdykoli jdeme něco vyřídit do města, či když se otevřeme mediálním sdělením. Podle sociologa Niklase Luhmanna je to projevem komplexní, vnitřně hluboce rozrůzněné společnosti. Společnosti, která není a ani nemůže být jednotná, která netvoří žádný celek. Pokud by její sjednocení bylo možné, tak snad jedině za cenu ohromného násilí.

Bleskové uvedení do teorie autoreferenčních systémů

Luhmann si klade otázku, jak vůbec může takto komplexní společnost fungovat? A jak v ní vůbec může, den co den, fungovat každý z nás? Proč se jako počítač, který je přetížen požadavky různých programů, prostě nezhroutíme? Luhmann říká, že je to díky redukci komplexnosti, čili pomocí zobecňování, zjednodušování a omezování možností. Nikoli však tak, že by se zjednodušilo prostředí, ve kterém žijeme, nýbrž ustavením hranice mezi složitě uspořádaným systémem a chaotickým prostředím. Aby každý takto ustavený systém přežil ve složitém a málo předvídatelném prostředí, je nucen redukovat vlastní komplexnost. K tomu dochází tak, že z oné nedohledné palety možností jsou vybrány jen ty dostatečně pravděpodobné. Pak stačí zvážit pouze jejich předpokládané důsledky a na základě tohoto porovnání vybrat. Uvědomme si ale zároveň, že onu redukci i výběr vždy činí sociální či psychický systém, který zároveň neví, co neví. Díky své vlastní evoluci je totiž vždy nějak zaujatý: něco v minulosti mu pomohlo či uškodilo, a tak si to spojí s nějakými příčinami, jevy či vlastními rozhodnutími. Není v tom ale žádný determinismus, pouze nahodilost — vždy bylo možné se rozhodnout jinak.

Zkusme si nyní do tohoto abstraktního schématu dosadit něco konkrétního, nějaké vlastní životní rozhodnutí. Třeba jít studovat to, po čem jsme toužili, ale nepřišlo nám, že na to máme, či že bychom to pak upotřebili; anebo naopak nejít studovat vůbec. Jak bychom asi dnes žili? Jaká témata a lidi by nás oslovovaly? Jakou politickou stranu bychom dnes či před dvěma lety volili? Podáním přihlášky na vysokou školu si mnohdy volíme úsilí o vstup mezi vyšší společenské či příjmové kategorie ale i konkrétní povolání. A ačkoli šance, že se tyto cíle naplní, jsou stále menší, přesto právě vzdělání a ním související aktivity nám otevírá velmi široké pole možností, což zpětně potvrzuje význam této volby a tedy i předvýběr, který provedli naši rodiče a společnost.

Anebo jiný příklad: pokud by před volbami nebyly tak přefouknuté preference VV a takový zájem médií, dostala by se vůbec tato strana do parlamentu? Bylo by potom to bahno, do něhož se vládní politici stále hlouběji noří, tak jasně patrné tolika lidem? Všimněme si, jak je výběr „volitelných“ stran moderován sociologickými šetřeními a zájmem médií. A jak i volba toho, co sledujeme a čteme, ovlivňuje naše rozhodování. Jelikož interakce mezi rozhodnutími „voličů“ a „médií“ jsou mnohočetné a vzájemně provázané, výsledek svobodných politických voleb je skutečně nepředvídatelný. Ale není ani náhodný, nýbrž pouze komplexně strukturovaný — a proto se můžeme ptát, co ho ovlivnilo.

Co je v současnosti možné?