Deník Referendum Domov

Čas od času se zarazím během vyprávění a uvědomím si, že mám zase tu zvláštní radost pomlouvání Česka a jeho obyvatel, neodehrává se to jen v zahraničí, i když tam převážně, ale i doma mezi soukmenovci. Neříkám nic nového, jen sběr všem Čechům známých tezí o naší neudatnosti, švejkování a pocitu vlastní vyvolenosti, minimálně mezi národy podobné velikosti ve střední Evropě. A k tomu navrch pár anekdot o nás samých.

Druh tohoto vypravování o vlastní entitě vyvolává v cizincích často dojem, že jsme sebekritickým a sebeironickým národem, což nám v oblastech světa, kde o naši existenci tuší, dodává zvláštního, sice neuchopitelného a mírně přitroublého, přesto jedinečného a vcelku sympatického odéru.

Jsou okolní národy, které nám tuto schopnost „nebrat se příliš vážně“ dokonce závidí. I prezidenta, kterému nikdo nerozumí, respektují pro odlišnost jeho myšlenek, i kdyby se po stopadesáté dokázalo, že myšelním nemají provokativní střely nic společného, čímž ovšem netvrdím, že je prezident hlupák, protože to on samozřejmě není. A můžete se po evropském okolí hádat do krve, vysvětlovat že Češi opravdu jsou nestateční a nemají moc hrdosti, a že v tom není bůhvíjaká taktika, neuvěří vám.

Budou přesvědčovat o opaku, jakoby nám rozuměli lépe, než si rozumíme my sami, což možná není špatná myšlenka, jelikož Češi si vlastně moc nerozumí, ale omlouvá je to, že nerozumí ani jiným národům a národnostem, takže nejde o nějaké masochistické pnutí, ale jen o mentální rys, který se stal rysem národním.

Symbol Otazníku by mohl časem vystřídat jednoho českého lva ve velkém znaku republiky, kde Morava i Slezsko jsou zastoupeny po jedné orlici a Čechy dvakrát s lvem, ale v tom nehledám nic zlého, prostě to políčko nemohlo zůstat prázdné.

Podivné je, že z národních nectností děláme přednosti, i když se naoko tváříme, že nás štvou. Ve skutečnosti jsme pyšní na nejateističtější společnost, sebestřednou zahleděnost a nezájem o nejbližší okolí a zkorumpované prostředí, které někde vzadu stejně považujeme za vynález zlatých českých ručiček, které to nějak zmáknou. Tak jako jsou Poláci hrdí na své dějiny, jsme my opilí od radosti z toho, že dějiny kolem nás jen procházely, my jsme slušně pozdravili a dějiny si šly zase po svých a narozdíl třeba právě od jiných, nás přitom ani neubylo.

Když o nás cizinci píšou, počítají s tím, že česká národní povaha má nějaké logické vysvětelní, že jde o důvody, které nám umožnily přežít století i desetiletí cizích nadvlád, a že proto existujeme v tak relativně slušném počtu, ačkoliv už bychom dávno suvereně neměli existovat.

Mýlí se. Češi se o své okolí nezajímají, neuctívají svůj národ a okolní jsou jim už úplně fuk. Není v tom žádná moudrost a rozvaha, ale jen oportunismus křížený s pavlovovským reflexem, když někdo zaburáci na klec, tak se stačí přikrčit, protože dozorce nakonec stejně vždycky odejde.

Ale přiznejme si otevřeně, není vůbec marné si na Česko a sebe sama zanadávat, jednak se tvoří alibi, že to ve skutečnosti nebude tak hrozné, neboť nic není tak strašné, jak se říká, a pak pravidelným opakováním špatných věcí se i z nich stanou akceptovatelnější danosti, a když se tomu umíme zasmát, tak bude vše asi v nejlepším pořádku.