Do České strany sociálně demokratické jsem vstoupila mimo jiné proto, že jako levicově smýšlející člověk jsem přesvědčena o rovnosti všech lidí bez ohledu na jejich pohlaví, národnost, náboženské vyznání a mnohé další charakteristiky.

Jestli něco nemám ráda, jsou to stereotypy založené na nepravdách a tvrzeních bez důkazů. Poslední dobou mi ovšem začalo docházet, že v ČSSD bohužel některé samotné členky — ať již úmyslně, či nikoliv — šíří genderové stereotypy. Nejvíc vypovídající mi přišly tyto čtyři situace:

1. Před březnovým sjezdem některá velká média interpretovala boj o místopředsednická křesla tak, že o ženské místo se utkají Alena Gajdůšková a Marie Benešová. Že může být ve vedení strany více než jedna žena, novináři v potaz nebrali, i tak se jim ale ze strany ČSSD dostalo mlčení ohledně této záležitosti. Při samotné nominační řeči zdůraznila Alena Gajdůšková, že bude „dobrou ženskou tváří“ a bude využívat svoji „ženskou empatii“ k řešení interpersonálních problémů. Poté sklidila potlesk. Jak se již v Britských listech vyjádřila Radka Janebová, Alena Gajdůšková si tím sama ublížila, protože se tak pasovala do role jiné a marginální kandidátky. 

2. Na jedné konferenci týkající se rovnosti genderů a pohlaví vyprávěla jedna sociální demokratka o svých problémech v rámci strany, přičemž se cítila diskriminovaná kvůli tomu, že je žena. Když přešla ke komentování nízkého zastoupení žen v nejvyšších patrech politiky, zmínila mimo jiné toto: „…jsou tam víceméně jen muži a ta paní, co v té komisi sedí, no to snad ani není žena…“

3. Nedávno se na iDnesu objevil článek mapující nízké zastoupení žen na kandidátkách a v Poslanecké sněmovně obecně. Hana Orgoníková, dlouholetá poslankyně ČSSD, se k tomu vyjádřila takto: „Musela jsem se naučit někdy se chovat jako muž.“

4. Oranžový klub zveřejnil rozhovor s kandidátkou do Poslanecké sněmovny Miroslavou Strnadlovou. Na otázku, co si myslí o situaci žen v politice, odpověděla takto: „…Ženy však mají, oproti mužům, vyšší schopnost a snahu se domluvit a mají pud sebezáchovy a vrozený cit pro budoucnost rodiny — státu.“

Po konfrontaci s těmito sděleními jsem se cítila velmi uraženě i ublíženě. Podle některých sociálních demokratek je správná žena za každou cenu upravená, vychází s každým zadobře, zásadně neriskuje, chce děti a hlavně se nechová jako muž, ať už to znamená cokoliv.

Kdo tak nečiní, ten není podle oné neznámé sociální demokratky žena, ať už se považuje za kohokoliv a ať už jsou jeho pohlavní orgány jakékoliv. Zajímavé je, že od mužů první čtyři zmíněná kritéria jako požadavky ve stranickém diskurzu nezaznívají, což občas slouží některým zastáncům kvót, když tvrdí, že je důležité mít ve vedení strany ženy, „aby se vyrovnal mužský logický svět empatickým ženským“.

Volání po ženách se uskutečňuje i při řešení problémů, které jsou ovšem komplexnější, než se na první pohled zdá. Takovým případem mohou být stranické schůze v pozdních večerních hodinách. Dle některých pozorovatelů jsou schůze v takové časy problematické, neboť diskriminují ženy s dětmi, takže vyšší počet žen na jednáních by schůze přesunul na dřívější dobu.

Tito argumentátoři si ovšem neuvědomují, že o děti nepečují jen ženy, ale že ve straně existují i ženy bezdětné, které nemusejí být v osm večer doma. Navýšení počtu žen ve vedení různých stranických buněk tedy může, ale i nemusí zamávat s časy schůzí, protože bude záležet především na tom, jaké ženy se budou jednání účastnit.

Umím si představit, že některé bezdětné, které se budou chtít zbavit potenciálních dětných rivalek, budou naopak nadále prosazovat pozdní schůze. Představa, že zájmem každé ženy je péče o dítě, je tudíž chybná.

Čtyři výše zmíněné situace také do jisté míry přispívají k vysvětlení, proč nejsou ženy v ČSSD slyšet. Nejde jen o jejich počet. Pokud dochází v rámci strany — především ze strany samotných žen — ke skryté a úspěšné lobby za to, aby se sociální demokratky držely zpátky, víc naslouchaly, než mluvily a „neduply si“, aby se přistoupilo na jejich požadavky, nelze se divit, že je nikdo nevnímá nebo nebere vážně.

K politice nekompromisní vyjednávání nevyhnutelně patří a smetanu slíznou ti, kteří můžou na konci boje prohlásit: „Já jsem to zvládl(a).“ Kdo by nakonec chtěl volit do vedení strany neznámé tváře?

Nemyslím si, že by se měl zachovat status quo v současné situaci, kdy se machismu ve straně bohužel daří, nicméně ve straně by měl zavládnout konsenzus, že neexistuje prokazatelně nic jako zásadně mužské či ženské chování, snad jen s výjimkou užívání mužského nebo ženského rodu v češtině, mluví-li někdo o sobě.

Existují ženy, které se nelíčí ani se neholí, nejsou příliš šikovné ve vytváření si sítě kontaktů, mají rády adrenalinové sporty nebo je nezajímají děti, stejně tak existují muži, kteří tráví dvě hodiny denně před zrcadlem, rádi naslouchají druhým, bojí se neznámého nebo zůstanou osm let na rodičovské.

Není to špatně, je to jejich volba a měli bychom to respektovat, pokud se nepovažujeme za konzervativce, protože jakýmkoliv vnucováním genderových rolí přistupujeme na dialektiku těch, kteří obhajují uměle vytvořené kulturní konstrukce, které nemají racionální opodstatnění (ženy neumějí řídit politiku, muži by neměli učit v mateřských školách). Jestliže chceme progresivní sociální demokracii, musíme se sami začít chovat progresivně.