Po volebním úspěchu žen ve volbách v roce 2010 se na zastoupení žen na kandidátních listinách zaměřuje pozornost i nyní. Největší reakce zatím vzbuzuje kandidatura Miroslavy Němcové na pozici volební lídryně Občanské demokratické strany a teoreticky tedy i premiérky. Ovšem opravdu pouze teoreticky.

Předvolební průzkumy — jakkoli se v jiných aspektech liší — se shodují na tom, že ODS nebude tou stranou, která by dostala příležitost sestavovat vládu. Premiérky se tedy letos ještě téměř s jistotou nedočkáme.

Čím to ale je, že ODS nominovala dosud rekordní množství žen, a to dokonce i na přední místa kandidátních listin? A čím si lze vysvětlit dramatické rozdíly mezi podílem nominovaných žen za jednotlivé politické strany?

Základní vysvětlení nám může poskytnout sociologický koncept známý jako „skleněný útes“. Ten označuje situaci, kdy se ženy do vrcholových pozic dostávají v momentě krize. Úspěch je nejistý a o to větší je nebezpečí, že z tohoto útesu spadnou — bude pak na koho svalit vinu za neúspěch.

Pokud by náhodou uspěly, je to pro stranu či firmu také jen dobře. A právě v této pozici se ocitá Miroslava Němcová — jako historicky první žena vede ODS do voleb, ovšem s výsledkem velmi nejistým.

Motivace ODS nominovat rekordní množství žen na volitelná místa je zřejmě ryze pragmatická. V případě KSČM a Strany zelených se pragmatismus prolíná s ideologií, která je z podstaty genderové rovnosti otevřená. Zároveň jde ne náhodou o jediné dvě české politické strany, které mají daná pravidla pro sestavování kandidátek s ohledem na zastoupení žen a mužů.

V případě SZ jde o ve stanovách ukotvenou kvótu, která stanoví, že na prvních dvou místech musejí být osoby opačného pohlaví a současně zastoupení žen/mužů na kandidátní listině musí být alespoň třetinové (v každé trojici musí být alespoň jedna osoba opačného pohlaví).

KSČM není vázána přímo stanovami, ale doporučením ÚV nominovat na prvních třech místech kandidátky alespoň jednu ženu. S výjimkou dvou — Karlovarského a Olomouckého — dodržely letos toto doporučení všechny kraje.

Ani v případě těchto dvou stran ovšem nelze pragmatickou úroveň přehlížet — je pravděpodobné, že ani jedna strana se nebude po volbách podílet na sestavování vlády; v případě SZ se tak dosud stalo pouze jednou, KSČM se na vládě od roku 1990 nepodílela přímo zatím nikdy. V jejich případě se tedy nejspíš hraje „jen“ o pozice v Poslanecké sněmovně. A také o finanční příspěvek za získané hlasy.

Pro obě strany je tedy, zdá se, důležité získat maximální možné množství hlasů. Ty lze v některých případech lákat i na ženské tváře nebo obecně skrze preferenční hlasy — každý hlas pro kandidátní listinu se počítá, i když potenciálně zamíchá pořadím, které určila strana.

Oproti tomu ČSSD a například i TOP 09 jdou do voleb sebevědomě. Předvolební průzkumy se shodují na tom, že ČSSD s největší pravděpodobností volby opět vyhraje a ani zastoupení TOP 09 v nově zvolené Sněmovně nebude nejspíš ohroženo. A to je pravděpodobně příčinou toho, že na kandidátních listinách — a zejména na předních místech — mnoho žen nenajdeme.

V případě ČSSD se situace oproti volbám v roce 2010 příliš nezměnila. Zde je však potřeba připomenout, že co se týče zastoupení žen v poslaneckých lavicích, skončila strana na úplném chvostě s necelými devíti procenty zvolených poslankyň.

Vzhledem k tomu, že zastoupení žen v první pětici zůstalo letos stejné a v první desítce se dokonce snížilo, nelze předpokládat, že se po volbách poměr žen a mužů v poslaneckém klubu strany nějak radikálně změní.

TOP 09 v roce 2010 z hlediska zastoupení žen nedopadla nejhůře — zvoleno jich bylo téměř 27 %. Letos však nominovala o poznání méně žen, a to i na volitelné přední pozice. Celkově strana do voleb vyslala 18 % žen oproti 24 % v minulých volbách.

V první pětici jich najdeme — stejně jako v případě ČSSD — pouhých 17 %, což je o celých sedm procentních bodů méně než v roce 2010. K poklesu počtu nominovaných žen, i když ne tolik dramatickému, došlo i v první desítce.

Výrazně méně žen nominovala i KDU-ČSL, zde je však obtížnější pátrat po příčinách. Je možné, že stejně jako v předchozích dvou případech hraje strana o mandáty v Poslanecké sněmovně. Stejně tak je ale možné, že se straničkám nechtělo jít do rizika neúspěchu a nebo, že naopak strana sází spíše na mužské tváře.

Celkově méně žen nominovala i dosud ve Sněmovně nezastoupená SPOZ. I zde lze hledat různé příčiny — víru v zisk mandátů nebo sázku spíše na mužské kandidáty. Nepotvrzuje se ani fakt, že nové strany jsou ochotnější do voleb nominovat více žen. Což je možná pochopitelné s ohledem na nepředvídatelnou situaci na české politické scéně. Navíc ani jedna ze stran neuplatňuje žádné opatření zajišťující zastoupení žen na kandidátních listinách.

Obě strany, které v průzkumu CVVM získaly kromě všech výše zmíněných alespoň jednoprocentní podporu, tedy ANO 2011 a Úsvit přímé demokracie, nominovaly méně žen, než je celostátní průměr. Ten činí téměř 27 %. ANO 2011 nominovala necelých 21 % žen (v první pětici jejich poměr činí 23 %) a Úsvit přímé demokracie 22 % (v první pětici najdeme celostátně shodně 23 % žen).

Pohled na kandidátní listiny nám tedy opět dokládá, že strany až na výjimky nejsou ochotné aktivně vyhledávat a motivovat ženy ke kandidatuře, obzvlášť na volitelných místech. Jedinou možností, jak situaci změnit, jsou i letos preferenční hlasy. V roce 2010 se díky nim do Sněmovny dostalo o šest procent více žen, než kolik jich zvolené strany nominovaly na volitelná místa.