Koblihy letos táhnou lépe než strašení státním bankrotem. Dluhová debata proto ustoupila do pozadí se stejnou rychlostí, s jakou české novináře a čtenáře přestala bavit evropská krize.

Dluhové myšlení ale zanechalo na české hospodářské politice nebezpečnou pachuť. Všechno jsme si zvykli vnímat prizmatem okamžitých rozpočtových výdajů. „Kdo to bude platit?“ „Jak si to můžeme dovolit?“ „Nejsme Skandinávie!“

Ač zdravý selský rozum je v tomto neoblomný a radí, „co stojí peníze, to je výdaj”, tak ve skutečnosti se dostáváme do ekonomicky iracionální sféry. Zapomínáme, že hospodářství je dynamická struktura. Není účetnictvím typu „má dáti, dal, teď a tady“.

„Kdo by to platil?“

Když Michaela Marksová-Tominová v Hyde Parku navrhovala, aby stát garantoval místa v mateřských školkách i pro šedesát tisíc loni odmítnutých dětí, redaktor ČT Daniel Takáč se jí zeptal: „Jak by to fungovalo? Kdo by to platil?“ a později dodal lehce ironicky: „Čili stát by to měl platit.“ Zahnal tím hosta i otázku do kouta.

Takto jsme se naučili za posledních sedm let myslet. Co stojí peníze, to se skoro určitě neudělá. „To si přece nemůžeme dovolit.“

Samotného mě zajímalo, jestli si to opravdu nemůžeme dovolit. Tak jsem vzal nějaké ty veřejně přístupné informace a udělal si tabulku. Její hlavní výsledky následují.

Rámcový výpočet nákladů na zajištění provozních nákladů míst odmítnuté žádosti na umístění v předškolních zařízeních, detaily zde.

Vypadá to, že selský rozum má vlastně pravdu. Školky by opravdu náš stát něco stály. A nemálo! Zaplatit místa ve školkách pro neúspěšných šedesát tisíc dětí-žadatelů by stálo neuvěřitelné tři miliardy. A k tomu ještě ty školky postavit! Člověk se zdravým selským neoliberálním rozumem by se na to tedy vykašlal. 

Jenomže při třech miliardách výdajů by si stát ve skutečnosti na daních, odvodech a ušetřených dávkách přišel na pět miliard. K tomu je třeba započítat čistý dodatečný příjem domácností více jak osmi miliard a celkový pozitivní vliv na HDP ve výši zhruba 0,3 %.

A to se bavíme jen o jednom roce, jen o zaplnění v současnosti poptávaných míst a všechno při velice konzervativním výpočtu. Hospodářské problémy České republiky spojené s nedostupnou péčí o děti jsou přitom mnohem dalekosáhlejší.

Větší problém, než jsme mysleli

Ač o nezaměstnanosti se bavíme vydatně, méně se u nás vede debata o zaměstnanosti. Tedy účasti lidí v pracovním procesu.

Z evropských čísel příliš nevybočujeme. Ani v zaměstnanosti absolventů, ani v pracovní aktivitě starších lidí. Jsme však třetí nejhorší (a zde je kvalitativní ohodnocení na místě) za Maltou, Řeckem a Itálii v rozdílu v zaměstnanosti žen a mužů. Nepracujících mužů v aktivní populaci je u nás dvacet procent. Žen neuvěřitelných čtyřicet.

Zde by měli ekonomisté zpozornět. Vyrovnání rozdílů v zaměstnanosti mezi ženami a muži by na úrovni EU ročně přineslo necelých třináct procent HDP. U nás by to vzhledem k naší podprůměrnosti bylo ještě víc.

Čím to je?

Od vzdělávacího systému, diskriminace a kultury po rodinnou politiku, důvody k takovým rozdílům jsou v každé zemi různě důležité. V tradičně konzervativnějších zemích jsou však tyto rozdíly systematicky větší. Je tedy překvapivé, že — ač se máme za bůhvíjaké volnomyšlenkáře — žijeme možná v silně konzervativní společnosti.

Dovolím si říct, že u nás nejsou tyto rozdíly způsobené vzdělávacím systémem nebo přímou diskriminací. Potvrzuje to statistika zaměstnanosti žen a mužů s dětmi do dvanácti let a bez nich — tedy vliv existence dítětě na účast rodiče v pracovním procesu. Zde už nefigurujeme na chvostu evropských zemí. Zde už ten chvost na posledním — či vlastně prvním — místě vedeme.

U mužů s dítětem ve věku do dvanácti let existuje o šest procent vyšší pravděpodobnost, že se budou nacházet v pracovním procesu. U žen je tato šance o třicet procent menší. Šest procent plus, třicet procent minus.

Něco takového pak má přirozeně následky na platové ohodnocení žen a jejich kariérní postup v celé délce života. Má to rovněž následky na zaměstnanost v pozdějším věku, a na výši důchodů a tím riziko chudoby ve stáří.

Neplýtvá se přitom jen pracovním časem, který je zohledněn v mém výše uvedeném modelu, ale i motivací, talentem, potenciálem a vzděláním. Něco takového stojí za pozornost i proto, že ženy již několik let tvoří většinu absolventů vysokých škol. Kvalifikací a potenciál až čtyřiceti procent z nich jsme se však rozhodli nevyužít.

Otázka perspektivy

Co vypadá jako luxusní, ba skandinávské řešení je ve skutečnosti řízená hospodářská sebevražda. Co si podle selského rozumu našich neoliberálních myslitelů „nemůžeme dovolit“, si ve skutečnosti nemůžeme nedovolit.

Až sem nás dostala účetnická ekonomie, která je dědictvím „hospodářské politiky“ posledních let, která hleděla jen na dluh, deficit, rating a strašila nereálným řeckým příkladem. Přestali jsme kvůli ní investice chápat jako investice. Zjednodušili jsme je do kolonky „výdaje”. I veřejné nemocnice se staly institucemi, které mají vykazovat zisk. Jinak jsou neúspěšné.

Abychom si mohli dovolit „výdaje“, máme proto čekat na „příjmy“. Ty ale právě bez určitých výdajů nemusí nikdy přijít. A v tom je právě zakopaný pes a problém účetnického rozumování v ekonomii.

Když Marie Terezie uvažovala o zavedení obecné školní docházky, jistě se objevili i tací, kteří oponovali náklady zvažovaného opatření. Kdyby to bylo dnes, jistě by neoliberálové mrčeli, že něco podobného musí platit lidé z daní, ba že to zvýší deficity a zadluží naši budoucnost i naše děti (!).

Vše je otázkou perspektivy.