Koblihy letos táhnou lépe než strašení státním bankrotem. Dluhová debata proto ustoupila do pozadí se stejnou rychlostí, s jakou české novináře a čtenáře přestala bavit evropská krize.

Dluhové myšlení ale zanechalo na české hospodářské politice nebezpečnou pachuť. Všechno jsme si zvykli vnímat prizmatem okamžitých rozpočtových výdajů. „Kdo to bude platit?“ „Jak si to můžeme dovolit?“ „Nejsme Skandinávie!“

Ač zdravý selský rozum je v tomto neoblomný a radí, „co stojí peníze, to je výdaj”, tak ve skutečnosti se dostáváme do ekonomicky iracionální sféry. Zapomínáme, že hospodářství je dynamická struktura. Není účetnictvím typu „má dáti, dal, teď a tady“.

„Kdo by to platil?“

Když Michaela Marksová-Tominová v Hyde Parku navrhovala, aby stát garantoval místa v mateřských školkách i pro šedesát tisíc loni odmítnutých dětí, redaktor ČT Daniel Takáč se jí zeptal: „Jak by to fungovalo? Kdo by to platil?“ a později dodal lehce ironicky: „Čili stát by to měl platit.“ Zahnal tím hosta i otázku do kouta.

Takto jsme se naučili za posledních sedm let myslet. Co stojí peníze, to se skoro určitě neudělá. „To si přece nemůžeme dovolit.“

Samotného mě zajímalo, jestli si to opravdu nemůžeme dovolit. Tak jsem vzal nějaké ty veřejně přístupné informace a udělal si tabulku. Její hlavní výsledky následují.

Rámcový výpočet nákladů na zajištění provozních nákladů míst odmítnuté žádosti na umístění v předškolních zařízeních, detaily zde.