Přestože sdílím názor, že mateřská škola je místem nikoli jen pro „hlídací službu“, ale pro předškolní osvojování světa v kolektivu, nemohu bez mrknutí oka sledovat osudy rodin, kde i materiální zabezpečení padá na tom, zda se milostivě uvolní či vytvoří místo v mateřské škole.

Inertnost zákonodárců, leckdy i prorodinných lobbistů a v některých

případech — jak vidno na příkladu šéfa brněnského odboru školství  — i samotných lidí z regionálních samospráv v této záležitosti (která je veřejnou službou, jak praví příslušný zákon) mi nedává spát už několik let.

Proto jsem se jala kouknout do Listiny základních práv a svobod, a když ne „jen“ selským rozumem, tak i demokratickým smýšlením jako jedna z českých maminek zdůvodnit, proč má kapacita mateřských škol tak obrovský vliv na zaměstnanost, potažmo ekonomiku státu, který má milion lidí pod hranicí chudoby a další milion těsně u ní.

V Listině základních práv a svobod Hlava čtvrtá, čl. 26, odstavec 3, se píše: „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. (Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje).“

Dle první věty jsem přesvědčena, že pokud žena projde úspěšně výběrovým řízením a je přijata do zaměstnání, které musí odmítnout, jelikož se její dítě nevejde do mateřské školy!, je to nemožnost uplatnit své právo na práci.

Jsem si vědoma, že mateřská škola je především typem předškolního vzdělávání, ale pokud v našem státě není dostupná alternativa, kam dítě po dobu výkonu práce umístit, je to chabý argument pro vyloučení jejího důležitého poslání i v tomto směru.

Tedy fakt, že se mému dítěti fundovaně a kvalitně kdosi věnuje po dobu, kdy jako rodič(ka) jsem v zaměstnání a zabezpečuji obživu a z toho následně odvádím daně tomuto státu. (Pokud by šlo jen o roli dobrovolného předškolního vzdělávání, pak tu přeci plní i řada jiných typů — nestátních — organizací, na jejichž činnost v rámci svých programů mimochodem rovněž ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přispívá).

Nemluvě o tom, že i v samotném školském zákonu, který se předškolního vzdělávání týká, je hned ve 2. článku zakotveno, že obecnými cíli vzdělávání je:

c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost,

d) pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti.

Proč mám pocit, že stejně jako u řady úřednických rozhodnutí o nepřijetí do mateřské školy nebo u nezájmu najít řešení pro pokrytí plné poptávky po MŠ (s plytkými slovy odůvodnění, že zákon není porušován) jsou toto jen prázdné litery na papíře?

Stejně tak odmítám alibistické argumenty, že každý musí mít na hlídání babičku a dědu. Všichni senioři přeci nežijí ve stejném městě jako jejich vnuci a vnučky. Mnozí prarodiče jsou navíc stále sami v pracovním procesu.

Platit si chůvu? Takové platy tu většina z nás rozhodně nemá, aby z nich vyžila ještě druhá osoba.

Nedostatečná kapacita mateřských škol je jednoznačně jednou z bariér pro zaměstnanost, ať si to někteří chtějí přiznat či ne! Stát má ale povinnost zajistit základní infrastrukturu služeb pro lidi — a podmínky pro zajištění obživy rodin jsou jednou z těch nejdůležitějších na pyramidě hodnot.

Zcela nesmyslné jsou pak jakékoliv kroky k potírání nezaměstnanosti, když tu před očima bijeme na poplach a ukazujeme: Tady je potřeba začít. Na mailu mám příběh matky, která po úmorném hledání práce v mosteckém regionu s nejvyšší nezaměstnaností bude muset nabídku možná odmítnout, neboť nemá, „kde mít dceru“.

Jindy poslouchám nářky od maminek navštěvujících Krušnohorské centrum pro rodinu a sociální péči, kde luxusně fungoval pilotní pokus Miniškolky, ale již nedostal finanční podporu a matka, která na službě byla závislá, je opět v ponížené pozici „nevhodné uchazečky o práci“.