Přestože sdílím názor, že mateřská škola je místem nikoli jen pro „hlídací službu“, ale pro předškolní osvojování světa v kolektivu, nemohu bez mrknutí oka sledovat osudy rodin, kde i materiální zabezpečení padá na tom, zda se milostivě uvolní či vytvoří místo v mateřské škole.

Inertnost zákonodárců, leckdy i prorodinných lobbistů a v některých

případech — jak vidno na příkladu šéfa brněnského odboru školství  — i samotných lidí z regionálních samospráv v této záležitosti (která je veřejnou službou, jak praví příslušný zákon) mi nedává spát už několik let.

Proto jsem se jala kouknout do Listiny základních práv a svobod, a když ne „jen“ selským rozumem, tak i demokratickým smýšlením jako jedna z českých maminek zdůvodnit, proč má kapacita mateřských škol tak obrovský vliv na zaměstnanost, potažmo ekonomiku státu, který má milion lidí pod hranicí chudoby a další milion těsně u ní.

V Listině základních práv a svobod Hlava čtvrtá, čl. 26, odstavec 3, se píše: „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. (Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje).“

Dle první věty jsem přesvědčena, že pokud žena projde úspěšně výběrovým řízením a je přijata do zaměstnání, které musí odmítnout, jelikož se její dítě nevejde do mateřské školy!, je to nemožnost uplatnit své právo na práci.

Jsem si vědoma, že mateřská škola je především typem předškolního vzdělávání, ale pokud v našem státě není dostupná alternativa, kam dítě po dobu výkonu práce umístit, je to chabý argument pro vyloučení jejího důležitého poslání i v tomto směru.

Tedy fakt, že se mému dítěti fundovaně a kvalitně kdosi věnuje po dobu, kdy jako rodič(ka) jsem v zaměstnání a zabezpečuji obživu a z toho následně odvádím daně tomuto státu. (Pokud by šlo jen o roli dobrovolného předškolního vzdělávání, pak tu přeci plní i řada jiných typů — nestátních — organizací, na jejichž činnost v rámci svých programů mimochodem rovněž ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přispívá).

Nemluvě o tom, že i v samotném školském zákonu, který se předškolního vzdělávání týká, je hned ve 2. článku zakotveno, že obecnými cíli vzdělávání je:

c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost,

d) pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti.

Proč mám pocit, že stejně jako u řady úřednických rozhodnutí o nepřijetí do mateřské školy nebo u nezájmu najít řešení pro pokrytí plné poptávky po MŠ (s plytkými slovy odůvodnění, že zákon není porušován) jsou toto jen prázdné litery na papíře?

Stejně tak odmítám alibistické argumenty, že každý musí mít na hlídání babičku a dědu. Všichni senioři přeci nežijí ve stejném městě jako jejich vnuci a vnučky. Mnozí prarodiče jsou navíc stále sami v pracovním procesu.

Platit si chůvu? Takové platy tu většina z nás rozhodně nemá, aby z nich vyžila ještě druhá osoba.

Nedostatečná kapacita mateřských škol je jednoznačně jednou z bariér pro zaměstnanost, ať si to někteří chtějí přiznat či ne! Stát má ale povinnost zajistit základní infrastrukturu služeb pro lidi — a podmínky pro zajištění obživy rodin jsou jednou z těch nejdůležitějších na pyramidě hodnot.

Zcela nesmyslné jsou pak jakékoliv kroky k potírání nezaměstnanosti, když tu před očima bijeme na poplach a ukazujeme: Tady je potřeba začít. Na mailu mám příběh matky, která po úmorném hledání práce v mosteckém regionu s nejvyšší nezaměstnaností bude muset nabídku možná odmítnout, neboť nemá, „kde mít dceru“.

Jindy poslouchám nářky od maminek navštěvujících Krušnohorské centrum pro rodinu a sociální péči, kde luxusně fungoval pilotní pokus Miniškolky, ale již nedostal finanční podporu a matka, která na službě byla závislá, je opět v ponížené pozici „nevhodné uchazečky o práci“.

V základním školství také přeci odpoledne fungují družiny — školní zařízení pro pobyt dětí ve škole mimo vyučování, které plní funkci „hlídací služby“, a to často s kvalitním volnočasovým programem. Nemá snad předškolní zařízení rovněž v sobě automaticky zahrnuto onu funkci družinky?

Další skutečnost, zdůrazňovaná jedinci nepodporujícími rozšiřování školek, je rovněž zvláštní: mateřská škola je tu pro vzdělávání (a existenci tohoto účelu nepopírám, byť ho — jako ještě nedávná uživatelka této služby — nevnímám jako jediný), proč tedy funguje její školní rok i v červenci a srpnu (v podstatě jako družina), kdy naopak základní i střední školy mají prázdniny, tj. období bez vzdělávání? Něco mi tu tedy v argumentaci o jediném účelu předškolního zařízení a „neúčelu péče o dítě v době pracovní doby rodiče“ skřípe.

Narozeni ve špatné době?

Čerpáme z Evropských fondů miliony na slaďování rodiny a práce, na osvětu genderové rovnosti. Necháváme proplácet genderové audity podniků i úřadů. Necháváme si evaluovat projektová zjištění, analyzovat aktuální stav, auditoři se šťourají v monitorovacích zprávách, sleduje se pětiletá udržitelnost...

Není pak absurdní ve stínu megalomanských dotačních tendrů nářek obyčejných matek, že při všem tom prorodinném projektovém řádění chybí něco tak banálního jako je pár židlí ve školce?

Jeden z častých argumentů školských úředníků je, že za tři či pět let problém pomine a že počet míst bude stačit. Má ty svatá dobroto!

Opravdu nám tím úředníci říkají, že se naše současné děti narodily v blbé době, nevhod? Má nám někdo plánovat, kdy máme chtít počít potomka? Dobře, pokud ano, tak nám to hold měli říci dřív, než jsme si to naplánovali; ono když už jednou ratolest je, tak už se s tím těžko dá cos udělat.

A z jiných úst kupodivu naopak slýcháme, jak málo rodíme. Že bylo načase, aby se konečně „spustily“ ročníky takzvaných Husákových dětí. Kdo chce rozvoji mateřských škol bránit, výmluvu si vždycky najde…

Jestli za tři roky „problém nebude“ (všimněte si toho označení, že mít děti je v jazyce úředníka vnímáno jako „problém“), pak já také nechci teď platit daně a poplatky státu, ale až za tři roky!

Dovolím si na tomto místě zmínit i fakt, že po loňských zápisech do mateřských škol ministerstvo v rámci rozhodování v přezkumném řízení zjistilo závažné nedostatky v řadě rozhodnutí o nepřijetí dítěte (zdrojem této informace je MŠMT). Už to samo o sobě je malým upozorněním, že v tomto směru je potřeba vyvinout co nejvyšší úsilí k tomu, aby rozhodnutí o nepřijetí bylo co nejméně, a když už jsou nevyhnutelná, aby si za nimi ředitelé a ředitelky skutečně mohli stát a hájit svůj verdikt s čistým svědomím.

Ve svém doporučení ministerstvo mimo jiné za nedostačující označilo odůvodnění spočívající pouze v konstatování, že dítě nebylo přijato z kapacitních důvodů — takový důvod je „podle ustálené judikatury nepřezkoumatelný, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí. Takové rozhodnutí musí být v odvolacím nebo přezkumném řízení zrušeno“, píše se v dokumentu z 28. srpna loňského roku.

Samoživitelky aneb Za vším hledej… ženu?

Souvislost s mateřskými školami má i alarmující fakt, že každé druhé manželství v České republice se rozvádí. Mnozí rodiče tak nemají šanci se o problém „školka versus zaměstnání“ ani podělit s druhým partnerem. Úděl na svých bedrech vesměs nesou ženy, neboť právě jim soudy většinově svěřují děti do péče.

Ovšem nejde o problém „jen“ samoživitelek, byť zde někdy nabývá až hrůzných rozměrů, jak dokazuje například fakt, že se v azylových domech pro matky s dětmi dokončují kvůli narůstajícímu počtu zájemkyň nová patra (viz například v Mostě na severu Čech).

O vzrůstající kriminalitě ve formě drobných krádeží ani nemluvě — je-li hlad, člověk ztrácí zábrany (a dokonce — dovolte mi malou odbočku, i když se sociálním příznakem souvisí — jde i zoufale s pistolí na úředníky sociálního odboru a poté se pokusí oběsit, jak ukazuje případ z jednoho z chudých regionů Čech, kde právě kvůli tomuto případu začali před časem na magistrátu používat detektory a detekční rámy.

Ovšem pokud rodičovský příspěvek činí například 3800 korun a druhý z páru vydělává (například) 8000 Kč, což je zákonem schválená minimální mzda, je zřejmé, že o konzervativním modelu tradiční rodiny, kdy žena je po dohodě s mužem celodenně doma — v nájemním bytě — a stará se o rodinný krb, si mnohé matky mohou nechat jen zdát; pokud vůbec je takový model jejich ideální představou partnerství.

Částečné či zkrácené úvazky v kombinaci byť jen s půldenním umístěním děcka do mateřské školy by tak byly řešením. Jak vidno, problém kapacity školek dopadá i na rodiny, pokud spadají do nízkopříjmové skupiny — a přiznejme si, že vedle manažerů a ředitelů v tomto státě zakládají rodinu i dělníci, automechanici, prodavači, učitelé a podobně.

V případě samoživitelek (ojediněle samoživitelů) bych ráda vyvrátila argument, že mají i druhý příjem, tedy výživné, z něhož mohou například hlídání hradit. Bez sarkastických komentářů k jeho výším si nelze nevšimnout, že s povinností platit alimenty — danou zákonem o rodině — si nemalé procento otců hlavu nedělá.