Přestože sdílím názor, že mateřská škola je místem nikoli jen pro „hlídací službu“, ale pro předškolní osvojování světa v kolektivu, nemohu bez mrknutí oka sledovat osudy rodin, kde i materiální zabezpečení padá na tom, zda se milostivě uvolní či vytvoří místo v mateřské škole.

Inertnost zákonodárců, leckdy i prorodinných lobbistů a v některých

případech — jak vidno na příkladu šéfa brněnského odboru školství  — i samotných lidí z regionálních samospráv v této záležitosti (která je veřejnou službou, jak praví příslušný zákon) mi nedává spát už několik let.

Proto jsem se jala kouknout do Listiny základních práv a svobod, a když ne „jen“ selským rozumem, tak i demokratickým smýšlením jako jedna z českých maminek zdůvodnit, proč má kapacita mateřských škol tak obrovský vliv na zaměstnanost, potažmo ekonomiku státu, který má milion lidí pod hranicí chudoby a další milion těsně u ní.

V Listině základních práv a svobod Hlava čtvrtá, čl. 26, odstavec 3, se píše: „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. (Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje).“

Dle první věty jsem přesvědčena, že pokud žena projde úspěšně výběrovým řízením a je přijata do zaměstnání, které musí odmítnout, jelikož se její dítě nevejde do mateřské školy!, je to nemožnost uplatnit své právo na práci.

Jsem si vědoma, že mateřská škola je především typem předškolního vzdělávání, ale pokud v našem státě není dostupná alternativa, kam dítě po dobu výkonu práce umístit, je to chabý argument pro vyloučení jejího důležitého poslání i v tomto směru.

Tedy fakt, že se mému dítěti fundovaně a kvalitně kdosi věnuje po dobu, kdy jako rodič(ka) jsem v zaměstnání a zabezpečuji obživu a z toho následně odvádím daně tomuto státu. (Pokud by šlo jen o roli dobrovolného předškolního vzdělávání, pak tu přeci plní i řada jiných typů — nestátních — organizací, na jejichž činnost v rámci svých programů mimochodem rovněž ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přispívá).

Nemluvě o tom, že i v samotném školském zákonu, který se předškolního vzdělávání týká, je hned ve 2. článku zakotveno, že obecnými cíli vzdělávání je:

c) pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost,

d) pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti.

Proč mám pocit, že stejně jako u řady úřednických rozhodnutí o nepřijetí do mateřské školy nebo u nezájmu najít řešení pro pokrytí plné poptávky po MŠ (s plytkými slovy odůvodnění, že zákon není porušován) jsou toto jen prázdné litery na papíře?

Stejně tak odmítám alibistické argumenty, že každý musí mít na hlídání babičku a dědu. Všichni senioři přeci nežijí ve stejném městě jako jejich vnuci a vnučky. Mnozí prarodiče jsou navíc stále sami v pracovním procesu.

Platit si chůvu? Takové platy tu většina z nás rozhodně nemá, aby z nich vyžila ještě druhá osoba.

Nedostatečná kapacita mateřských škol je jednoznačně jednou z bariér pro zaměstnanost, ať si to někteří chtějí přiznat či ne! Stát má ale povinnost zajistit základní infrastrukturu služeb pro lidi — a podmínky pro zajištění obživy rodin jsou jednou z těch nejdůležitějších na pyramidě hodnot.

Zcela nesmyslné jsou pak jakékoliv kroky k potírání nezaměstnanosti, když tu před očima bijeme na poplach a ukazujeme: Tady je potřeba začít. Na mailu mám příběh matky, která po úmorném hledání práce v mosteckém regionu s nejvyšší nezaměstnaností bude muset nabídku možná odmítnout, neboť nemá, „kde mít dceru“.

Jindy poslouchám nářky od maminek navštěvujících Krušnohorské centrum pro rodinu a sociální péči, kde luxusně fungoval pilotní pokus Miniškolky, ale již nedostal finanční podporu a matka, která na službě byla závislá, je opět v ponížené pozici „nevhodné uchazečky o práci“.

V základním školství také přeci odpoledne fungují družiny — školní zařízení pro pobyt dětí ve škole mimo vyučování, které plní funkci „hlídací služby“, a to často s kvalitním volnočasovým programem. Nemá snad předškolní zařízení rovněž v sobě automaticky zahrnuto onu funkci družinky?

Další skutečnost, zdůrazňovaná jedinci nepodporujícími rozšiřování školek, je rovněž zvláštní: mateřská škola je tu pro vzdělávání (a existenci tohoto účelu nepopírám, byť ho — jako ještě nedávná uživatelka této služby — nevnímám jako jediný), proč tedy funguje její školní rok i v červenci a srpnu (v podstatě jako družina), kdy naopak základní i střední školy mají prázdniny, tj. období bez vzdělávání? Něco mi tu tedy v argumentaci o jediném účelu předškolního zařízení a „neúčelu péče o dítě v době pracovní doby rodiče“ skřípe.

Narozeni ve špatné době?

Čerpáme z Evropských fondů miliony na slaďování rodiny a práce, na osvětu genderové rovnosti. Necháváme proplácet genderové audity podniků i úřadů. Necháváme si evaluovat projektová zjištění, analyzovat aktuální stav, auditoři se šťourají v monitorovacích zprávách, sleduje se pětiletá udržitelnost...

Není pak absurdní ve stínu megalomanských dotačních tendrů nářek obyčejných matek, že při všem tom prorodinném projektovém řádění chybí něco tak banálního jako je pár židlí ve školce?

Jeden z častých argumentů školských úředníků je, že za tři či pět let problém pomine a že počet míst bude stačit. Má ty svatá dobroto!

Opravdu nám tím úředníci říkají, že se naše současné děti narodily v blbé době, nevhod? Má nám někdo plánovat, kdy máme chtít počít potomka? Dobře, pokud ano, tak nám to hold měli říci dřív, než jsme si to naplánovali; ono když už jednou ratolest je, tak už se s tím těžko dá cos udělat.

A z jiných úst kupodivu naopak slýcháme, jak málo rodíme. Že bylo načase, aby se konečně „spustily“ ročníky takzvaných Husákových dětí. Kdo chce rozvoji mateřských škol bránit, výmluvu si vždycky najde…

Jestli za tři roky „problém nebude“ (všimněte si toho označení, že mít děti je v jazyce úředníka vnímáno jako „problém“), pak já také nechci teď platit daně a poplatky státu, ale až za tři roky!

Dovolím si na tomto místě zmínit i fakt, že po loňských zápisech do mateřských škol ministerstvo v rámci rozhodování v přezkumném řízení zjistilo závažné nedostatky v řadě rozhodnutí o nepřijetí dítěte (zdrojem této informace je MŠMT). Už to samo o sobě je malým upozorněním, že v tomto směru je potřeba vyvinout co nejvyšší úsilí k tomu, aby rozhodnutí o nepřijetí bylo co nejméně, a když už jsou nevyhnutelná, aby si za nimi ředitelé a ředitelky skutečně mohli stát a hájit svůj verdikt s čistým svědomím.

Ve svém doporučení ministerstvo mimo jiné za nedostačující označilo odůvodnění spočívající pouze v konstatování, že dítě nebylo přijato z kapacitních důvodů — takový důvod je „podle ustálené judikatury nepřezkoumatelný, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí. Takové rozhodnutí musí být v odvolacím nebo přezkumném řízení zrušeno“, píše se v dokumentu z 28. srpna loňského roku.

Samoživitelky aneb Za vším hledej… ženu?

Souvislost s mateřskými školami má i alarmující fakt, že každé druhé manželství v České republice se rozvádí. Mnozí rodiče tak nemají šanci se o problém „školka versus zaměstnání“ ani podělit s druhým partnerem. Úděl na svých bedrech vesměs nesou ženy, neboť právě jim soudy většinově svěřují děti do péče.

Ovšem nejde o problém „jen“ samoživitelek, byť zde někdy nabývá až hrůzných rozměrů, jak dokazuje například fakt, že se v azylových domech pro matky s dětmi dokončují kvůli narůstajícímu počtu zájemkyň nová patra (viz například v Mostě na severu Čech).

O vzrůstající kriminalitě ve formě drobných krádeží ani nemluvě — je-li hlad, člověk ztrácí zábrany (a dokonce — dovolte mi malou odbočku, i když se sociálním příznakem souvisí — jde i zoufale s pistolí na úředníky sociálního odboru a poté se pokusí oběsit, jak ukazuje případ z jednoho z chudých regionů Čech, kde právě kvůli tomuto případu začali před časem na magistrátu používat detektory a detekční rámy.

Ovšem pokud rodičovský příspěvek činí například 3800 korun a druhý z páru vydělává (například) 8000 Kč, což je zákonem schválená minimální mzda, je zřejmé, že o konzervativním modelu tradiční rodiny, kdy žena je po dohodě s mužem celodenně doma — v nájemním bytě — a stará se o rodinný krb, si mnohé matky mohou nechat jen zdát; pokud vůbec je takový model jejich ideální představou partnerství.

Částečné či zkrácené úvazky v kombinaci byť jen s půldenním umístěním děcka do mateřské školy by tak byly řešením. Jak vidno, problém kapacity školek dopadá i na rodiny, pokud spadají do nízkopříjmové skupiny — a přiznejme si, že vedle manažerů a ředitelů v tomto státě zakládají rodinu i dělníci, automechanici, prodavači, učitelé a podobně.

V případě samoživitelek (ojediněle samoživitelů) bych ráda vyvrátila argument, že mají i druhý příjem, tedy výživné, z něhož mohou například hlídání hradit. Bez sarkastických komentářů k jeho výším si nelze nevšimnout, že s povinností platit alimenty — danou zákonem o rodině — si nemalé procento otců hlavu nedělá.

Uplatnit na neplatiče alimentů jedno z možných opatření — hrozbu ztráty řidičského průkazu u otce, který jej vlastní — můžeme považovat za dobrý bič na otce flinky, leč nikoli za vyřešení problému. Pokud si tím politici udělali čárku, že pro věc cosi vykonali, tak prrr.

Mezi neplatiči výživného je spousta otců, kteří řidičské oprávnění nemají, potažmo leckdy nemají raději oficiálně ani veden žádný příjem, na který by mohla být uvalena případná exekuce pro výživné a podobně (nebo jsou zcela bez majetku a bankovního účtu, k tomu již mají nevyřízených exekucí tolik, že není prostě kde brát).

Dítě takto nezodpovědného otce je stejně tak českým dítětem jako dítě nezodpovědného otce s řidičákem — mimino si svého otce nevybírá. Náhradní plnění výživného státem v kombinaci s navýšením kapacity mateřských škol pro možnost (nejen) samoživitelek by pomohlo docílit lepších šancí při hledání adekvátní práce, následně tedy zvýšení jejich životního standardu, kupní síly, potencionálu daňových a jiných odvodů a nezávislosti na sociálních dávkách zatěžujících státní rozpočet.

Menšina či většina?

Přestože nejsem ekonomka, umím si selským rozumem vysvětlit, že ekonomické dopady utahování opasků, o nichž se denně píše — zvyšování DPH u potravin a podobně — mají stejně jako nedostatek školek dopad víceméně výrazný právě na ty, o kterých se tu celou dobu bavíme — děti a jejich živitelky.

Víme, že nedostatečné materiální zaopatření matek s dětmi (byť jsem zastánkyní genderově férového slovníku, zde promiňte, že pro tak velkou komunitu samoživitelů/ek z řady žen paušalizuji) vede k prohlubování chudoby právě u této skupiny obyvatelstva. Byť aktuální statistiky neznám exaktně, domnívám se, že pokud je milion Čechů pod hranicí chudoby a další milion těsně u ní, že jde z velké části o Češky s dětmi.

Upřímně řečeno, pokud by samoživiteli byli více muži, situace by byla shodná, rozhodně bych tak nerada vnímala téma jako feministické. Jen si představte, pokud by ještě navíc právě samoživitelky měly šanci dostat se jako majorita do Sněmovny…

Když už jsem u odmítání zkostnatělých argumentů, nemohu si odpustit odpálkovat nehoráznost amorálních jedinců, kteří tvrdí, že si matky za post samoživitelky mohou samy. No, ona asi jen labilní ženská jde do vztahu s plánem stát se stresovanou samoživitelkou a dostat se na hranici chudoby, když navíc chce pracovat a má na práci kvalifikaci. Sotva nějaká žena vstupuje do svazku manželského s cílem stát se rozvedenou a nabídnout svému dítěti neúplnou rodinu. Jak se říká — u hádky a u početí bývají vždycky dva!

Mezi redaktory Deníku Referendum a jejich čtenáři jsou mnozí, kteří jsou symbolem solidárně smýšlejících lidí, s poukazem na solidaritu k menšinám. Menšiny ovšem nejsou jen cizinci, Romové, gayové…, jejichž integrace s většinovou společností má být dokladem vzájemného porozumění a přijetí. Stejně bychom na srdci měli mít solidaritu ke skupině singl rodičů/rodiček s dětmi.

Vždyť i ty národnostní menšiny mají v našich městech ze zákona právo na svou vlastní třídu mateřinky ve svém jazyce — dle zákona na to stačí pouhých osm takových dětí. V pořádku. Ovšem osm česky mluvících matek, které po zápisech zůstanou „v převisu“, to je vám, milí zákonodárci a úředníci, buřt.

Nepoukazujme ve veřejných proklamacích na to, že české ženy ve srovnání s řadou jiných států jsou s dětmi doma o několik let déle. Jak vidíme i na každoročních kauzách s mateřinkami, nečiní tak valná z nich dobrovolně! Být mámou by nemělo být vězením.

Závěrem o protimluvu

Jistě, největší zádrhel dnes je, že na předškolní vzdělávání není nárok, jako je na základní vzdělávání (respektive u ZŠ je „nárok“ obsažen per se v tom, že je povinné), byť existují země, kde tento nárok rodiče mají.

Měl pravdu čtyřnásobný otec Robert Fulghum, název jehož knihy „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“, se stal notoricky známým mottem pro důležitost školky ve výchově a rozvoji dětí. Přitom pokud by tomu tak bylo i u nás, tak by koneckonců přeci konečně mohla být i naplňována politika integrace dětí ze sociálně znevýhodněných prostředí!

Říkáme tu u některých priorit B, ale není vyřčeno A: argumenty proti rozšiřování mateřských škol jsou tedy v podstatě doslova i v rozporu s tím, co se nám tady snaží někteří říci, když jde o nutnost přimět k návštěvě MŠ děti těch rodičů, kteří takovou integraci potřebují, aniž by chodili do zaměstnání.

Otázku, zda sociální znevýhodnění je větším důvodem pro přijetí do MŠ (tedy „do života nepřipraveného“ dítěte, jehož rodiče o to nestojí), než touha nejen pracujících rodičů/daňových poplatníků o předškolní vzdělávání (tedy, dítěte, jehož rodiče o to stojí a také to potřebují, aby „neparazitovali“ jako nezaměstnaní na sociálním systému), tady rozebírat nechci. Jen bych poukázala, že takové rozhodnutí mimochodem může onu druhou rodinu, ztratí-li místo ve školce a tedy koordinaci se svým zaměstnáním, absurdně dostat do postavení rovněž sociálně nevýhodného. Sofiina volba? Nemusela by být… Koneckonců školka je zřejmě prvním a posledním místem, kde lze řadu zejména etnických nerovností srovnat, protože malí tajtrlíci prostě ještě nenesou břímě předsudků.

Bagatelizovat důležitost školky, prostoru kvalitního trávení denního času dětí, včetně onoho priorizovaného předškolního vzdělávání, je jako střílet do vlastních řad pracujících a rozčilovat se, že nejdou pracovat a pak nemají na chleba. Kdysi jsem se na Facebooku vyjádřila, že je mi proti srsti komunistický režim, ale že sama sobě se divím, že byť z chudé rodiny, nemívali jsme tehdy takové obavy o chléb, jako je mám v tomto státě dnes či do budoucna.

Téma je širší, řekla bych spirálovité: Velkou nesnází vedle školek je pro rodiče pracující jako OSVČ (nebo pro zaměstnankyně z domova v rámci home office)nerovnost v tom, že i když si platí nemocenské pojištění, nemají oproti zaměstnaným nárok na ošetřovné při péči o dítě, tedy o takzvaný „paragraf na nemocné dítě“, čímžto i několik týdnů nemoci syna či dcery zůstávají bez prostředků. Pro doplnění - nemají ze stejného pojištění nárok ani na vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství.

U školek samotných je pak pro některé matky dílčím nedostatkem fakt, že například i ve statutárních městech musí pracující rodič stihnout vyzvednout dítě z MŠ nejpozději do šestnácti hodin: tedy když už tedy rodič/ka místo v MŠ pro svou ratolest získá, ale pracuje kupříkladu do čtyř hodin (nebo i do půl čtvrté, kdy s MHD přejezd do školky nestíhá včas), je to dosti svízelný aspekt. Nerada bych tu zmiňovala, že kdysi to tak nebylo…