Mateřské školky a nerovnosti
Linda SokačováRovná kritéria pro přijímání dětí do mateřských školek jsou ve skutečnosti nerovná: vzhledem k nedostatku míst systém znevýhodňuje chudší rodiče, pro něž znamená nepřijetí dítěte citelný ekonomický problém.
Nedostatek míst v mateřských školách je jedním z nejčastějších problémů rodičů předškolních dětí v dnešní České republice. Tenhle rok není výjimkou, děti se nedostávají do školek už posledních několik let. V letošním roce se ale situace na mnoha místech vyostřila — do školek se prakticky dostávají především předškoláci, kteří přijati být musí.
V “naší školce” na Praze 7 se k přijetí hlásilo kolem sto padesát dětí a přijato jich bylo zhruba padesát. Slušný převis. Na celé Praze 7 pak prý nebylo přijato kolem sto třicet dětí. To už jde skoro o jednu pěknou školku. Podle místostarosty městské části jde prý ale “jen” o 130 dětí. To, že to je i sto třicet rodin, z nichž se bude celá řada potýkat se závažnými ekonomickými problémy, už je politické reprezentaci Prahy 7 jedno.
Rovné šance pro všechny?
“Prosím Vás, ale já jsem samoživitelka. Vy mi to dítě vzít musíte, co budu jinak dělat? Vždyť mu budou v listopadu tři a skončí mi rodičák.” Obdobné zděšení zaznělo z úst matek samoživitelek na dni otevřených dveří v jedné ze školek minimálně třikrát. Jediné, co se však dozvěděli, bylo, že takhle malé děti se nedostávají, jako první se berou předškoláci a pak všichni ostatní. Úřad ombudsmana zanalyzoval přijímací kritéria do mateřských škol v České republice. Konstatoval, že přijetí do školky je především právem dítěte a nikoli právem rodičů. To vedlo k tomu, že již není podstatné, zda je či není pracující rodič zaměstnán.
Konstatování, že jde o právo dítěte, je velmi progresivní a ukazuje na důležitost institucí předškolního vzdělávání. Ti, kteří rozhodují, si z něj však příliš nevzali a rozvíjení sítě mateřských škol se nevěnují. Politici a političky na všech úrovních i dotčená ministerstva celý problém nebývale dlouhou dobu okázale ignorují nebo dokonce aktivně vystupují proti síti veřejných mateřských škol a jeslí. Čelné místo mezi nimi zastává dnes už bývalý premiér Petr Nečas. Právě za dob Nečasova vedení ministerstva práce a sociálních věcí nabralo ministerstvo směr “pomalá a jistá likvidace sítě veřejných mateřských škol.”
Pravidlo, že se přijímají děti bez ohledu na ekonomické zázemí svých rodičů, se jeví jako rovnoprávné — dotýká se všech stejně. Ale opravdu jen na první pohled. Jiný důsledek to má pro ty, kteří mají stabilizovanou ekonomickou situaci, a jiný na ty, kterým se finančních prostředků nedostává. Nedostat dítě do školky s sebou nese bohužel velký handicap na trhu práce. Jiný dopad to má pro rodinu s dvěma živiteli, kteří si mohou dovolit díky očekávaným příjmům dítě dát do soukromé školky (případně si najít chůvu) a jiný dopad to má na ty, kteří si to dovolit nemohou. Rozdíl je i mezi těmi, kteří si to dovolit mohou — některým i tak zůstávají dostatečné finanční zdroje, ale většina na školné v soukromé mateřské škole věnuje i jeden celý plat. V Praze se měsíční sazby pohybují od 12 000,- Kč za měsíc (často bez stravy) a výše.
Nedostatek míst v mateřských školách vytváří velké nerovnosti mezi lidmi. Za rouškou “rovných kritérií” stojí systém, který dostává do ekonomických a sociálních problémů řadu rodin s malými dětmi. I děti samotné vylučuje ze systému výchovy a vzdělávání a vytváří velkou bariéru pro jejich budoucí rozvoj. Pokud nevznikne povinnost obcí a státu poskytnout místo v systému předškolního vzdělávání každému dítěti, které rodiče do mateřské školy přihlásí, budeme se muset všichni zamyslet nad logikou a funkčností přijímacích kritérií. Z hlediska sociálních dopadů je nemožné stavět na stejnou roveň rodiny vysoce postavených manažerů a samoživitelek, které pracují na běžných administrativních pozicích nebo v jiných nízkopříjmových zaměstnáních. Ekonomické možnosti i dopady jsou pro obě skupiny radikálně odlišné.
Neblázněte, za rok ty školky nebudou potřeba
Častým argumentem proti rozšiřování sítě veřejných mateřských škol je, že demografický vývoj se mění a silné ročníky budou končit. Ten se ale už používá nějaké tři, čtyři roky a vývoj se zásadně nemění. Nechystá se radikální pokles v porodnosti. (I když k němu z důvodu růstu sociálních nerovností, nedostatečných možností pro slaďování rodinného a pracovního života a ztráty ekonomických příležitostí může docházet.) Dnes je v jedné třídě v mateřských školách běžně dvacet osm dětí. Jde tedy o stav, proti kterému křičela řada politiků po listopadu 89: “komunistické” školství bylo špatné, protože bylo hodně dětí v jedné třídě. To se teď změní.” Ale nezměnilo.
Rodinná politika by se měla zabývat mateřskými školami a to nejen jejich počtem a regionální dostupností (i když v dnešní situaci je to základ), hygienou a kvalitou prostředí, ale i vzdělávací koncepcí nebo vzděláváním pedagogických pracovníků. To je v současném systému téměř nemožné a bohužel je řada veřejných mateřských škol rigidních ve vztahu k jakékoli změně a přijetí moderních pedagogických přístupů. A není se jim co divit, bojují hlavně s tím, aby zvládly přetlak dětí na jednu třídu a jednu učitelku.
Česká republika nabrala špatný směr
Bohužel předškolní vzdělávání považuje celá řada politiků a političek za okrajovou a drahou věc. Za něco, co si mají vyřešit především rodiče, kteří se dobrovolně rozhodli, že budou mít děti. Je to přeci jejich soukromá věc. Ale není. Děti mají jednak hodnotu samy o sobě a pokud žijeme v civilizované společnosti, neměli bychom rodičovství klást překážky. Děti jsou také důležitým prvkem pro kontinuitu našeho života i vývoje společnosti. Už za ministrování Petra Nečase bylo jasné, že mateřské školy budou nejenom přehlíženy, ale i oslabovány. Prim získaly úvahy o tzv. dětských skupinách, které jsou podle konzervativních politiků, odborníků ale i rodičů vnímány jako rodinné formy péče — na rozdíl od mateřských škol. Ministerstvo školství se později přidalo s návrhem na investování do firemních mateřských škol, které budou zřizovat zaměstnavatelé. Proč ne, ať se možnosti rozrůstají. Ale problém s nedostatkem míst v předškolním vzdělávání to nevyřeší a odebírá to potřebné finance, které by se daly využít jinak.
Nikdo si neklade otázku, proč se finanční prostředky, které jsou k dispozici pro tyto formy péče, nevyužívají pro síť veřejných mateřských škol. Ty vypadly z celé koncepce využívání evropských peněz. Ano, nemůžeme financovat něco, co funguje běžně, i když u sociálních služeb tahle výtka nikoho netrápí, ale můžeme přeci finance využívat na jejich další rozvoj. Když mohou čerpat peníze na vzdělávání a speciální programy základní a střední školy, proč ne ty mateřské. I tam je to třeba, a víc, než si myslíte. V tomto smyslu je pozitivní plán sociálních demokratů, kteří s tímto řešením také přišli. Nezbývá než kontrolovat, jestli ho politicky a političky ČSSD dostatečně prosazují ze svých pozic na regionální, krajské i celostátní úrovni.
Nemůžeme se však spoléhat jen na evropské peníze. Finanční investice do mateřských škol a jeslí musí být prioritou i pro lokální a regionální politiky a ministerstva. Rodiče malých dětí nezajímá, v čí kompetenci školky jsou, důležitý je pro ně výsledek. Dokud to politika nepochopí, bude to špatné. Nejen pro rodiče, ale i pro děti a celou společnost. A dotaz na závěr: Jak by si čeští politici a političky poradili, kdyby se splnil jejich dlouholetý sen a porodnost v ČR se začala zvyšovat?
Za diskriminaci chudších rodin a matek samoživitelek jsou zodpovědní konšelé městší a jejich pravidla, vedení a šířeji pedagogický sbor školek, v druhé řadě je tady bariéra finanční u rodin s více dětmi a nižšími příjmy.
Některé úvahy o současných bariérách a námětech na jejich odstranění pro základní společenské a politické jednotky - města a obce - je například knížka Pojďte do školy
http://www.ptac.cz/data/Pojdte_do_skoly.pdf
Centrální vláda nemá na dění na úrovni obce v mnoha oblastech žádný vliv, to se týká i MŠ a ZŠ. Tím neříkám, že by to tak mělo nebo nemělo být. Ty aspekty sociální a vzdělávací politiky, které vyčleňují zranitelné skupiny mimo společnost se dějí na území obce a obvykle v její sféře rozhodování, ať se to týká ubytoven nebo mateřinek.
1) Při rozhodování o mateřských školkách na obecní úrovni hraje problém vyloučení a příkré sociální stratifikace relativně malou roli. Mnohem výrazněji se podílí krátkodobost zájmu, jde aktuálně o tři roky a právě ty maminky, které potřebují školky nejvíc, představují nejnepravděpodobnější adeptky dlouhodobého angažmá v občanské iniciativě či politickém uskupení, které by tento(zájem trvale hájilo (práce, existenční starosti a péče o rodinu). Zatímco když jde o dotaci fotbalovému klubu, starosta ví, že tu je aktivní skupina, která si ne/poskytnutí bude pamatovat a bude podle toho výrazně ovlivňovat okolí. Ale kolik maminek nebude na Praze 7 volit současnou radnici, protože jim nepřijali dítě do školky. Možná Linda S., ale ta by tu bandu asi nevolila stejně.
2) Řekneme-li "vyčleňování zranitelných skupin mimo společnost" působí to jako odpírání něčeho, co by lidé z těch skupin chtěli. Ale tak to v případě mateřinek není. Právě u těch vyčleňovaných skupin je po mateřských školkách minimální poptávka. Když ještě alespoň něco na MŠMT fungovalo, hledalo se řešení, jak dostat děti ze sociálně znevýhodňujícího prostředí do MŠ docela intenzivně.
3) Existuje kolize dvou legitimních funkcí MŠ:
a) Uložiště dětí umožňující využít pracovní sílu matky
a
b) Příprava dítěte pro jeho vzdělávací kariéru.
Tu první funkci garantují docela vyhraněné a uvědomělé soukromé zájmy, z nichž je zvláště podstatný zájem samotných maminek -- potřebují si vydělat na obživu a nemohou si dovolit ztratit práci či pozici v ni. (mimochodem oslabení tohoto zájmu u skupin postižených dlouhodobou a dědičnou nezaměstnaností odpovídá nezájmu o předškolní vzdělávání v těchto skupinách)
Ta druhá funkce se opírá spíše o zájem obecný, pro soukromníky, kterých se týká jen v dlouhodobém a zprostředkovaném horizontu, bývá obvykle téměř neviditelná.
A úkol dobré vzdělávací politiky spočívá v tom, jak tyto funkce sladit. V současném konfliktu jinak nutně prohrají mateřinky ve prospěch podnikových školek -- odkladišť.
4) Zdánlivá marginálie -- s tou vzdělávací funkci mateřinek souvisí i denní řád a nutnost přivést dítě do školky do určité ranní hodiny. A zase je to zvláště významné ve vztahu k těm, co jsou dlouhodobě v prekérní situaci. Rozkládá to šok, který nejen dítě, ale i rodina prožívají pří vstupu do školy.
Samozřejmě, jde z mé strany o obsesi získanou pobytem v tuhé byrokratické struktuře, ale povinná předškolní docházka alespoň od čtyř let se zákonnou úpravou časové a prostorové dostupnosti školky (tak jako u ZŠ, i když s jinými parametry) by řešila naprostou většinu problémů k prospěch většiny zainteresovaných.
Modelový příklad (starší, leč stále se opakující ) je třeba v publikaci Příběhy ze špatné čtvrti
http://www.varianty.cz/download/pdf/pdfs_49.pdf
K obsesi: Ač nepoznamenán úřední zkušeností, zasazuji se (i s kolegy a kolegyněmi) za povinnou dvanáctiletou (či jedenctiletou) školní docházku :-)
Víceméně souhlasím s panem Profantem ohledně oné kolize funkcí českých MŠ. A z této kolize pramení většina frustrace. Města jsou kritizována, že nezvýšila kapacity školek podle demografického vývoje, jenže to není tak docela pravda - děti, které se přijmout *musejí*, tedy předškoláci, se vejdou pohodlně. Na to, že by měly MŠ pokrýt celou poptávku, neexistuje zákon, ba neexistuje na tom ani celospolečenská shoda. Z tohoto pohledu se mi návrh pana Profanta jeví jako rozumný - udělejme předškolní docházku povinnou, třeba už od čtyř let (a třeba jenom dopoledne), a tím se vypořádáme s právy dítěte na předškolní vzdělávání.
Všechno nad tento rámec už je zájmem rodičů, a pak se dá diskutovat o tom, zda to přenechat soukromým školkám, nebo to nechat zajišťovat obce, nebo ještě nějaký jiný systém.
Současný stav, kdy mnoho rodičů takřka existenčně závisí na přijetí dítěte do státní školky, které ale nemají jisté, je podle mě skoro nejblbější možný.
Ten malér se školkami se odehrával v čase v závislosti na ideologickém alibi a kolísání počtu narozených dětí. Rušení školek a zašantročení budov v první polovině devadesátých letech provázené nedostatkem míst, pak relativní stabilizace v důsledku populačního propadu a další rušení školek, když dopady toho propadu kumulovaly -- a paradoxně zároveň začínalo být zřejmé, že se v průběhu tří let zvýší poptávka po místech v MŠ. A příchod silnějších ročníků -- mimochodem, jsme opět za kumulací, až stihnou za rok obce zareagovat, zachytí nejspíše poslední rok, ve kterém by nestačily kapacity z roku 2009.
Samozřejmě, to je v hrubých rysech, platí to podle charakteru lokality, a třeba vývoj na Praze 7, o kterém píše Linda Sokačová, byl dost odlišný -- relativně rychlý pohyb obyvatel apod. Ale pro to, oč mi v této odbočce jde, to stačí:
I v době relativní dostupnosti školek po roce 2000 byl zásadní problém přivést děti z vyloučených komunit do školek -- a to i tam, kde se našly sponzorské peníze a spolupráce obcí na to, aby se platby srazily na minimum (od nuly do dvou set korun měsíčně). Jakékoliv jiné formy předškolní přípravy fungovaly sice vždycky v tomto ohledu efektivněji, jenže jejich zásah byl poměrně úzký a lízal smetanu -- těch deset až dvacet procent nejochotnějších.
Nepopírám neosvícené blbství a hrubost jak na skryté, neformální úrovni, tak na úrovni ostentativních gest komunální politiky -- zažil jsem zrušení "romské školky" v Brně v situaci, kdy na její plné financování sehnalo MŠMT peníze a bylo ochotno převzít i zřizovatelskou odpovědnost, páni radní potřebovali prostě ukázat, že cigány nerozmazlujou.
A samozřejmě v situaci akutního nedostatku míst se děti do školky dostanou více méně v závislosti na sociální pozici výchozí rodiny. Jako vždy nesou hlavní břemeno ti nejslabší. Ale to jsou různé horizonty problému.
Jde o to, že malér se současným nedostatkem míst je politicky lokalizován a definován jako střet administrativní rigidity radnic na jedné straně a rodin (včetně svobodných matek) z nevyloučených vrstev, spíše středních, na straně druhé. Pokud by radnice dokázaly uspokojit zájmy těchto rodin, problém přestane být politicky významný. A právě zde hrozí ochota ke kompromisu na úkor vzdělávací a socializační funkce školek -- pro tyto rodiny není v konkrétním případě příliš aktuální, děti obvykle připravují více doma, jde jim spíše o spolehlivost personálu a zkušenost dítěte s dětským kolektivem.
A takový kompromis by zásadně zhoršoval pozici exkludovaných.