Je zřejmé, že na oslabení dostupnosti předškolního vzdělávání mají podíl zřizovatelé, tedy obce. Také je zřejmé, že vzdělávání předškolní i základní nikdo neřídí (tím míním management na úrovni obce a o tom, že by MŠMT řídilo vzdělávání si dnes už nikdo memůže dělat iluze). Ministerstvo práce a sociálních věcí technicky nemá se školkami nic společného (aniž by to mělo vyznít jako obrana bývalého premiéra, jen se autorka mýlí), zájem ministerstva práce je orámován "hlídání kvůli práci rodičů" např. Škromachova koncepce rodinné politiky: .... problematickou skutečností je v ČR praktická neexistence finančně a teritoriálně dostupných služeb péče o děti do tří let věku dítěte, které jsou jedním ze důležitých předpokladů slučitelnosti profesních a rodinných rolí. O zájmu rodičů využívat více tyto služby vypovídá fakt, že mateřské školky navštěvuje až 25% dětí mladších 3 let (VUPSV:2004). Otázka zabezpečení péče o děti do 3 let věku v ČR je předmětem poměrně časté mezinárodní kritiky. Péče o děti starší 3 let je v ČR zabezpečena prostřednictvím husté sítě mateřských škol, které jsou hojně využívány, nicméně k lepší slučitelnosti profesních a rodinných rolí by napomohlo větší přizpůsobení těchto služeb potřebám rodin s dětmi (např. problematika otevíracích hodin nebo přijímání dětí do zařízení).

Za diskriminaci chudších rodin a matek samoživitelek jsou zodpovědní konšelé městší a jejich pravidla, vedení a šířeji pedagogický sbor školek, v druhé řadě je tady bariéra finanční u rodin s více dětmi a nižšími příjmy.

Některé úvahy o současných bariérách a námětech na jejich odstranění pro základní společenské a politické jednotky - města a obce - je například knížka Pojďte do školy

http://www.ptac.cz/data/Pojdte_do_skoly.pdf

Centrální vláda nemá na dění na úrovni obce v mnoha oblastech žádný vliv, to se týká i MŠ a ZŠ. Tím neříkám, že by to tak mělo nebo nemělo být. Ty aspekty sociální a vzdělávací politiky, které vyčleňují zranitelné skupiny mimo společnost se dějí na území obce a obvykle v její sféře rozhodování, ať se to týká ubytoven nebo mateřinek.

Dodávám, že se tak města rozhodují a konají obvykle za souhlasu a potlesku většiny obyvatel, kteří se zároveň ještě netopí nebo o tom, že se topí, ještě neví a nebo si burácením nad lidmi, co jsou na tom hůř dokazují, že oni, na rozdíl od nich, ještě plavou.

Souhlasil bych s Janem Černým -- z takových osmdesáti procent.

1) Při rozhodování o mateřských školkách na obecní úrovni hraje problém vyloučení a příkré sociální stratifikace relativně malou roli. Mnohem výrazněji se podílí krátkodobost zájmu, jde aktuálně o tři roky a právě ty maminky, které potřebují školky nejvíc, představují nejnepravděpodobnější adeptky dlouhodobého angažmá v občanské iniciativě či politickém uskupení, které by tento(zájem trvale hájilo (práce, existenční starosti a péče o rodinu). Zatímco když jde o dotaci fotbalovému klubu, starosta ví, že tu je aktivní skupina, která si ne/poskytnutí bude pamatovat a bude podle toho výrazně ovlivňovat okolí. Ale kolik maminek nebude na Praze 7 volit současnou radnici, protože jim nepřijali dítě do školky. Možná Linda S., ale ta by tu bandu asi nevolila stejně.

2) Řekneme-li "vyčleňování zranitelných skupin mimo společnost" působí to jako odpírání něčeho, co by lidé z těch skupin chtěli. Ale tak to v případě mateřinek není. Právě u těch vyčleňovaných skupin je po mateřských školkách minimální poptávka. Když ještě alespoň něco na MŠMT fungovalo, hledalo se řešení, jak dostat děti ze sociálně znevýhodňujícího prostředí do MŠ docela intenzivně.

3) Existuje kolize dvou legitimních funkcí MŠ:
a) Uložiště dětí umožňující využít pracovní sílu matky
a
b) Příprava dítěte pro jeho vzdělávací kariéru.

Tu první funkci garantují docela vyhraněné a uvědomělé soukromé zájmy, z nichž je zvláště podstatný zájem samotných maminek -- potřebují si vydělat na obživu a nemohou si dovolit ztratit práci či pozici v ni. (mimochodem oslabení tohoto zájmu u skupin postižených dlouhodobou a dědičnou nezaměstnaností odpovídá nezájmu o předškolní vzdělávání v těchto skupinách)
Ta druhá funkce se opírá spíše o zájem obecný, pro soukromníky, kterých se týká jen v dlouhodobém a zprostředkovaném horizontu, bývá obvykle téměř neviditelná.
A úkol dobré vzdělávací politiky spočívá v tom, jak tyto funkce sladit. V současném konfliktu jinak nutně prohrají mateřinky ve prospěch podnikových školek -- odkladišť.
4) Zdánlivá marginálie -- s tou vzdělávací funkci mateřinek souvisí i denní řád a nutnost přivést dítě do školky do určité ranní hodiny. A zase je to zvláště významné ve vztahu k těm, co jsou dlouhodobě v prekérní situaci. Rozkládá to šok, který nejen dítě, ale i rodina prožívají pří vstupu do školy.

Samozřejmě, jde z mé strany o obsesi získanou pobytem v tuhé byrokratické struktuře, ale povinná předškolní docházka alespoň od čtyř let se zákonnou úpravou časové a prostorové dostupnosti školky (tak jako u ZŠ, i když s jinými parametry) by řešila naprostou většinu problémů k prospěch většiny zainteresovaných.

Potíž s domnělou minimální poptávkou je v neformálním i formálním skleněném stropě, které skupiny neprostoupí - jednak formálně na úrovni kritérií přijetí jako je donedávna zaměstnanost, vyloučení v případě péče o další děti či těhotenství. Vysoké platby pro rodiče s pobytem mimo katastr zřizovatele, (je potřeba dovednost změnit na chvíli trvalý pobyt) a v neformální rovině nejvíce nevydání přihlášky a odmítnutí per huba (už máme plno), tudíž nezahájení správního řízení, tudíž zkreslená statistika nepřijatých dětí. Identická situace s per huba odmítnutými dětmi je v případě zápisů do základních škol (už máme plno). Tyto situace jsme řešili ve stovkách případů a většinou instituce rodiče přetlačí, i když mají podporu neziskovky, většinou bych řekl rodiče docela rozumně usoudí, že v instituci, ve které jejich dceru/syna nechtějí, by se jí/mu nijak zvlášť nedařilo.
Modelový příklad (starší, leč stále se opakující ) je třeba v publikaci Příběhy ze špatné čtvrti
http://www.varianty.cz/download/pdf/pdfs_49.pdf

K obsesi: Ač nepoznamenán úřední zkušeností, zasazuji se (i s kolegy a kolegyněmi) za povinnou dvanáctiletou (či jedenctiletou) školní docházku :-)

to je běžné i u nás ve Švýcarsku. V našem městečku jich je řada, a všechny myslím stojí tak nějak podobně - něco přes dva tisíce franků měsíčně (za 5 dní v týdnu). Mediánový hrubý plat je okolo 6 tisíc, takže při dvou dětech skutečně na školku vyfičí většina. Nelze říci, že jsou nedostupné, jsou jen drahé. Tohle jsou totiž školky, které jsou primárně odkladišti dětí pro rodiče, kteří jsou oba zaměstnáni. Jsou samozřejmě výjimky (jako třeba my). Městské školky jsou pro děti od pěti do sedmi let, a dochází se tam povinně (soukromé alternativy existují, ale musejí mít speciální akreditaci).

Víceméně souhlasím s panem Profantem ohledně oné kolize funkcí českých MŠ. A z této kolize pramení většina frustrace. Města jsou kritizována, že nezvýšila kapacity školek podle demografického vývoje, jenže to není tak docela pravda - děti, které se přijmout *musejí*, tedy předškoláci, se vejdou pohodlně. Na to, že by měly MŠ pokrýt celou poptávku, neexistuje zákon, ba neexistuje na tom ani celospolečenská shoda. Z tohoto pohledu se mi návrh pana Profanta jeví jako rozumný - udělejme předškolní docházku povinnou, třeba už od čtyř let (a třeba jenom dopoledne), a tím se vypořádáme s právy dítěte na předškolní vzdělávání.
Všechno nad tento rámec už je zájmem rodičů, a pak se dá diskutovat o tom, zda to přenechat soukromým školkám, nebo to nechat zajišťovat obce, nebo ještě nějaký jiný systém.
Současný stav, kdy mnoho rodičů takřka existenčně závisí na přijetí dítěte do státní školky, které ale nemají jisté, je podle mě skoro nejblbější možný.

Trochu inspirace švýcarským modelem (V některých městech Kinderstunde 2x-3x týdně) před povinným předškolním rokem stála u zrodu našich předškolních klubů. Se zájmem ze strany rodičů či s jejich kooperací není výraznější problém. http://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/predskolni-kluby?src=7

Samozřejmě jde o skleněný strop, ale ten není pouze záležitost vztahu "majoritní" části společnosti k exkludovaným.
Ten malér se školkami se odehrával v čase v závislosti na ideologickém alibi a kolísání počtu narozených dětí. Rušení školek a zašantročení budov v první polovině devadesátých letech provázené nedostatkem míst, pak relativní stabilizace v důsledku populačního propadu a další rušení školek, když dopady toho propadu kumulovaly -- a paradoxně zároveň začínalo být zřejmé, že se v průběhu tří let zvýší poptávka po místech v MŠ. A příchod silnějších ročníků -- mimochodem, jsme opět za kumulací, až stihnou za rok obce zareagovat, zachytí nejspíše poslední rok, ve kterém by nestačily kapacity z roku 2009.
Samozřejmě, to je v hrubých rysech, platí to podle charakteru lokality, a třeba vývoj na Praze 7, o kterém píše Linda Sokačová, byl dost odlišný -- relativně rychlý pohyb obyvatel apod. Ale pro to, oč mi v této odbočce jde, to stačí:
I v době relativní dostupnosti školek po roce 2000 byl zásadní problém přivést děti z vyloučených komunit do školek -- a to i tam, kde se našly sponzorské peníze a spolupráce obcí na to, aby se platby srazily na minimum (od nuly do dvou set korun měsíčně). Jakékoliv jiné formy předškolní přípravy fungovaly sice vždycky v tomto ohledu efektivněji, jenže jejich zásah byl poměrně úzký a lízal smetanu -- těch deset až dvacet procent nejochotnějších.
Nepopírám neosvícené blbství a hrubost jak na skryté, neformální úrovni, tak na úrovni ostentativních gest komunální politiky -- zažil jsem zrušení "romské školky" v Brně v situaci, kdy na její plné financování sehnalo MŠMT peníze a bylo ochotno převzít i zřizovatelskou odpovědnost, páni radní potřebovali prostě ukázat, že cigány nerozmazlujou.
A samozřejmě v situaci akutního nedostatku míst se děti do školky dostanou více méně v závislosti na sociální pozici výchozí rodiny. Jako vždy nesou hlavní břemeno ti nejslabší. Ale to jsou různé horizonty problému.
Jde o to, že malér se současným nedostatkem míst je politicky lokalizován a definován jako střet administrativní rigidity radnic na jedné straně a rodin (včetně svobodných matek) z nevyloučených vrstev, spíše středních, na straně druhé. Pokud by radnice dokázaly uspokojit zájmy těchto rodin, problém přestane být politicky významný. A právě zde hrozí ochota ke kompromisu na úkor vzdělávací a socializační funkce školek -- pro tyto rodiny není v konkrétním případě příliš aktuální, děti obvykle připravují více doma, jde jim spíše o spolehlivost personálu a zkušenost dítěte s dětským kolektivem.
A takový kompromis by zásadně zhoršoval pozici exkludovaných.

Podle poseldní prognózy ČSÚ se bude vývoj počtu dětí v jednotlivých krajích lisšit. V Praze ani ve Středočeském kraji by dětí moc ubývat nemělo.