Zatímco důchody seniorů se skloňují v médiích téměř denně a politici se předhánějí, kdo je navýší více, finanční problémy rodičů zůstávají trochu stranou. Zatímco starobní důchodci si od ledna 2023, kdy se začíná navíc vyplácet takzvané výchovné, průměrně přijdou na částku 19 500 korun, vláda plánuje ušetřit na rodičovské. Ve hře je snížení částky i zkrácení doby rodičovské.

Přitom jsou to podle analytiků právě rodiče s malými dětmi, na koho současná krize dopadá nejvíc a koho je zároveň potřeba nejvíce podpořit, aby byl důchodový systém nadále jakž takž udržitelný.

Nechci stavět jednu ohroženou skupinu proti druhé, chci ale upozornit na fakt, že pořídit si dítě se pro mladé páry stává luxusem, který si nemohou dovolit. A to není dobře pro nikoho. Maminky nebo pečující tatínkové na rodičovské dostávají obvykle po dobu tří let 8 000 až 9 500 korun měsíčně. Důchod nižší než deset tisíc korun se v médiích i z úst politiků běžně označuje za nedůstojný k žití. Rodiče ovšem mají mnohem vyšší náklady a jen málokdo si stihl předem naspořit statisíce do rezervy. Pokles příjmů mladých rodin je dnes enormní.

Rodiče čelí ještě více než ostatní inflaci, vysokým cenám hypoték, potravin i energií. Mít dítě znamená pro rodiče zásadní pokles životní úrovně. Pro více než polovinu samoživitelek a samoživitelů je přímo propadem za hranici chudoby.

Šetřit na kvalitě jídla znamená zadělat dětem na celoživotní zdravotní problémy. Šetřit na vzdělání, volnočasových aktivitách i technologiích znamená omezit jejich šance do budoucna. Přesto byl pirátský návrh na zvýšení rodičovského příspěvku okamžitě smeten ze stolu a místo diskuze o navázání příspěvku na míru inflace slyšíme dokonce o jeho snížení a zkrácení.

Šetřit na rodinách s dětmi se státu vymstí

Utáhnout z jedné mzdy astronomické náklady na bydlení, jídlo pro děti a energie začíná být přitom problém i pro střední třídu — pouze lidé bez vzdělání a bez příjmů si tak mohou krátkodobě „přilepšit“.

Přesto slýchávám při své práci v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež o zoufalých maminkách, jejichž děti si občas postesknou, že byly až do večera bez jídla. Běžný pár ovšem nebude rozprodávat majetek, aby mohl žádat dávky hmotné nouze. Pokud bydlí ve vlastním a nezvládá splácet hypotéku, příspěvek na bydlení mu také nepomůže.

Nejhorší situace je v regionech jako je Karvinsko, Mostecko nebo Ústecko, kde se kumulují problémy s exekucemi, sociálním vyloučením, nízkými mzdami i úrovní vzdělání.

Podle dat výzkumného projektu Česko 2022 — Život k nezaplacení společnosti PAQ Research ve spolupráci s Českým rozhlasem vyplývá, že šedesáti procentům samoživitelů po zaplacení všech měsíčních výdajů nic nezbývá nebo musí jít dokonce do minusu. Vzhledem k tomu, že se v České republice stále nepodařilo nastavit férová pravidla pro exekuce, z dluhové spirály se pak vymaní jen málokdo.

Chudoba rodičů má dopad na vzdělání dětí, jejich rozvoj i volnočasové aktivity. Vidím to při své práci sociální pracovnice v nízkoprahovém klubu denně: talentované děti, kterým rodiče nemohou zaplatit kroužek. Sami rodiče mají mnohdy nedokončené základní vzdělání, pracují na směny a nejsou schopni se s dětmi připravovat do školy jako jiní rodiče. Sociální nůžky se rozevírají a nerovností přibývá.

Zkrátit dobu rodičovské na dva roky je bezesporu relevantní myšlenka. Pravdou je, že nikde v Evropě není tak dlouhá rodičovská. Předcházet tomuto zkrácení by ovšem musely zásadní změny pracovního trhu a systému péče o děti do tří let, o kterých se sice neustále mluví, ale reálně nenastaly.

Flexibilní nebo sdílené úvazky jsou výjimkou, školky dvouleté děti zpravidla nepřijmou, jesle nejsou nebo jsou nákladné a chůvu většina matek z výplaty nezaplatí. Ženy, které pracují v třísměnném provozu, nejsou při ranní směně schopny dítě zavést do školky a při odpolední směně ho zase nestíhají vyzvednout.

Zkrátit dobu rodičovské nyní tedy znamená uvrhnout rodiče do obří nejistoty, jestli budou schopni zajistit péči o dítě i dostatečný příjem. Naše vláda by si měla uvědomit, že jsou to právě mladé páry a rodiny, které potáhnou naši ekonomiku.

Pomoc státu navíc potřebují jen po omezenou dobu. Nechtějí doživotní rentu a sociální dávky. Chtějí jen důstojně sladit práci a rodinu. Dlužíme jim to. Naše děti jsou totiž jediní, kdo může splatit naše dluhy a vydělat na naše důchody.