↗

Výhoda sledování dramatického děje zahraniční provenience spočívá do značné míry v tom, že vidíme lidi, ne herce. Foto ČT

V televizi sleduji seriály zahraničních veřejnoprávních producentů — zajímá mě na nich především scénář a baví mě sledovat, jak se jim daří dostát požadavku veřejné služby. Dánský seriál Výkřik bez ozvěny, který šel v původním znění s titulky na naší ČT Art, patří k těm, z nichž zadání přímo trčí. Jakým způsobem se s ním ale tvůrci vypořádávají?

Nejprve děj: patnáctiletá Holly napíše do školní slohové práce cosi (přesně se to neřekne), z čeho škola usoudí, že ji a jejího bratra Thea otec bije. Okamžitě je povolán orgán péče o děti a sourozenci jsou svěřeny pěstounské rodině. Čistě na základě oné slohovky. Pěstouni žijí na venkově a jsou to ve svém oboru profesionálové, manželský pár středního věku, který má u sebe už jednoho dospívajícího kluka.

Děti jsou na tom rozdílně — pro Holly je tyran otčímem, její vlastní otec o ni nedbá a ona ho zavrhla (v jiné slohovce napíše, že spáchal sebevraždu). Pro mladšího bratra Thea je to milovaný táta. Ale i na chování malého Thea je něco divného: neustále nosí masku vlka, kterou si ve škole vyrobil, a ve chvílích, kdy se cítí být tlačen někam, kam nechce, si ji nasadí a jako vlk vrčí a cení zuby a drápy.

Do role sociálního pracovníka obsadil režisér Bjarne Henriksena. Hraje velmi obyčejného, poněkud břichatého muže středního věku, který žije sám. Šéfuje mu žena a je obklopen samými kolegyněmi.

V průběhu děje vidíme, jak přísně korektní musí být postup státního orgánu. A když se pracovník pro jednou rozhodne k nestandardnímu postupu, případ se zkomplikuje. Empatický přístup se vlastně nevyplatil.

Časem se ukáže, že mezi matkou dětí, povoláním učitelkou ve školce, a jejím druhým manželem je vztah nějaké sexuální závislosti. A taky to, že on, který se jinak dobře stará o domácnost a dává najevo, jak svou ženu miluje a podporuje, na ni ve skutečnosti nedá. Proti její vůli zveřejní na internetu video s poněkud nekorektním zákrokem sociálního pracovníka vůči malému synovi. Zveřejní tak případ i tam, kde o něm nikdo nevěděl, čímž své ženě dost zavaří. On sám je řemeslník a veřejné mínění mu může být jedno.

Vidíme také, jak probíhá vyšetřování — jak jsou v něm úzkostlivě střežena práva všech zúčastněných, jak každá výpověď musí být učiněna tváří v tvář obviněnému. Matka dětí se ovládá, Hollyin otčím s postupujícím případem ztrácí nervy. Ukáže se, že Holly v esejích lže, malý Theo je u pěstounů nešťastný, násilí se neprokáže, asi bude třeba děti vrátit do rodiny.

Mezitím ale na jednom dějovém detailu vidíme přístup instituce k rodinám, i těm pěstounským: Holly jde s kamarádem z pěstounské rodiny na večírek a strašně se opije, s otravou alkoholem musí do nemocnice. Na výtku sociálního pracovníka ale reaguje pěstounka sebevědomě, že Holly z domu odešla tajně a že není úkolem pěstounů děti hlídat, nejsou v rodině internovány. Celá aféra vyšetřování neovlivní, jen ukáže, že nějaké opomenutí v péči o děti je mnohem menším proviněním než násilí na nich. A taky z ní nějak tušíme Hollyino zoufalství.

Děti jsou tedy zpátky doma a divák si klade otázku, jak šťastné může být soužití Holly s otčímem poté, co ho obvinila z násilí, i když nakonec své obvinění odvolala. Lars to vzdává, i když si myslí, že v rodině problém je. Je ale pracovníkem sociální péče o děti, nemá právo řešit veřejně problematiku dospělých.

Dál to nebudu vyprávět, k násilí docházelo, ale ne na dětech, Holly, jejíž skryté volání o pomoc nedošlo sluchu, se rozhodne v rámci nového života rodiny oponovat přímo a události tak získají rychlý spád. V rozhodujícím okamžiku se ukáže, jak rychle a účinně pracují státní orgány i v případě pomoci dospělým obětem.

Příběh nemá šťastný konec. Nemůže mít, protože se v něm už příliš mnoho neblahého stalo. Matka Dea a její děti Holly a Theo ale můžou začít znovu, s uvědoměním svých práv a důstojnosti. A co je zvláštní — sociální pracovník Lars, který byl i svou šéfovou podezírán z fanatismu a osobního zaujetí proti Hollyinu otčímovi a otci malého Thea, nakonec za ním přichází už do vazby a nabízí mu svou pomoc, až si odsedí, co ho nemine. A násilník nabídku — alespoň pro tuto chvíli — přijímá.

Výhoda sledování dramatického děje zahraniční provenience spočívá do značné míry v tom, že vidíme lidi, ne herce. Hlavní představitel Larse je v Dánsku známý, i u nás jsme ho už v některých dánských seriálech (například Vláda) viděli. Sociální pracovník Lars je ovšem napsán jako mimořádná herecká příležitost, jako muž, který nemá nijak utěšené soukromí, který je úplně oddán své práci, v níž vykazuje správnou intuici, ale neudělal kariéru. Jeho emocionalita se projevuje zejména v očích, jinak jedná stručně a mluví málo. Každé jednání je přesně ohraničené.

Výborně zahraná je i matka Dea (Christine Albeck Børge), krásná žena, jejíž utrpení začínáme tušit nejprve z toho, jak z manželského trápení uniká sexem, jímž ji manžel, zjevem silný zrzavý Seveřan (Peter Plangeborg), ovládá i vydírá.

Představitelka Holly (Flora Ofelia Hofman Lindahl) ve své roli hlavně mlčí a kouká — a pak překvapivě věcně a klidně odpoví spolužačkám nebo Jonatanovi, který je u pěstounů proto, že je sirotek po rodičích-narkomanech. Čím dál víc je na ní vidět vnitřní dilema mezi potřebou zachránit sebe a vztahem k mladšímu bratrovi, který je v jiné situaci (až v posledních dílech se dozvíme, že není, jen si ještě nevšiml).

V životě jsem podobnému vztahu byla nablízku. Vím, že takový druh násilníků, jako je v seriálu Simon, skutečně nebije děti a že to v mnoha ohledech může být zajímavý a v mnohém až příkladný člověk. Má však chvíle, kdy za sebe prostě neručí, protože má ve své psychice z dětství něco rozbitého, opakuje starý scénář. Seriál mi odpověděl na otázku, kterou si kladu už mnoho let: jak to, že jsem svého známého násilníka, který byl skutečně schopen i zabít, nedokázala jednoznačně odsoudit a zavrhnout?

Nakonec chce matka, už v novém uspořádání, k sobě připoutat Holly, rozmlouvá jí kamarádství (nebo lásku?) k Jonatanovi, staršímu svěřenci pěstounské rodiny. Vidíme, že nejvíc pomoci teď potřebuje máma. Holly, která má největší peklo rozhodování za sebou, naopak dokáže trvat na svém a rozhodnout se samostatně.

Nacházet situace, v nichž se odrážejí současná dramata

Televizní seriálová tvorba je svého druhu užité umění. Sleduje nějaký účel a využívá k tomu umělecké prostředky tam, kde je to potřeba, a reálie tam, kde jde o uvěřitelnost. Musí pracovat s odbornými poradci a se znalostí míst a problematiky.

Mezi jednotlivými seriály pak může být rozdíl jako mezi kvalitním designem domácího vybavení a nejrůznějším nevkusným šuntem, prodávaným na internetu. Je to v detailu a v míře uměleckého rizika, které do toho tvůrci vloží, v odvaze scénáristy a režiséra nehnat děj stále dopředu, ve schopnosti herců hrát všemi prostředky od intonace po mimiku očí a řeč těla.

V diskusi pod stránkami seriálu Výkřik bez ozvěny je vidět, že to části diváků nevyhovuje, nudí se, dílo jim připadá zbytečně natahované. Jenže bez toho natahování nedokáže divák spoluprožít Hollyino trápení a její zoufalé rozhodování v situaci, kdy matce nechce ublížit ještě ona a nemůže vědět, zda vůbec má nějaké spojence.

Nedávno proběhla sdělovacími prostředky zpráva o tom, že Evropský soud pro lidská práva dal za pravdu norskému státnímu úřadu pro ochranu dětí v případě dětí Evy Michalákové a rozhodl, že odebrání dětí bylo v souladu se zákonem i s jejich zájmy a děti nadále zůstanou v pěstounské péči. V seriálu Výkřik bez ozvěny (koprodukce Dánsko, Norsko, Finsko a Island) bylo dobře vidět, že výchova v pěstounské rodině dětem jejich rodiče nebere ani nezapírá. Že dítě není věc, na kterou má někdo právo prostě od přírody. Že dočasné umístění dětí do pěstounské péče skutečně může pomoci toxický problém v rodině odhalit a snad i vyřešit.

Anebo ne, slyším námitku i ve své vlastní hlavě, záleží na případu. Co ale vím jistě je, že do televizní seriálové tvorby se vyplatí vložit peníze, pečlivě provést casting, posílat studenty FAMU na zahraniční filmové školy a filmaře na tvůrčí stáže, pokoušet se o nová vyprávění a nacházet situace, v nichž se odrážejí současná dramata. Už se to děje, sledovat zahraniční díla je ale nepřekonatelně osvěživé v tom, že člověk není otloukán obsazovacími stereotypy režisérů a stereotypními manýrami herců. Prostě proto, že ty tváře a postupy nemá okoukané.