V televizi sleduji seriály zahraničních veřejnoprávních producentů — zajímá mě na nich především scénář a baví mě sledovat, jak se jim daří dostát požadavku veřejné služby. Dánský seriál Výkřik bez ozvěny, který šel v původním znění s titulky na naší ČT Art, patří k těm, z nichž zadání přímo trčí. Jakým způsobem se s ním ale tvůrci vypořádávají?

Nejprve děj: patnáctiletá Holly napíše do školní slohové práce cosi (přesně se to neřekne), z čeho škola usoudí, že ji a jejího bratra Thea otec bije. Okamžitě je povolán orgán péče o děti a sourozenci jsou svěřeny pěstounské rodině. Čistě na základě oné slohovky. Pěstouni žijí na venkově a jsou to ve svém oboru profesionálové, manželský pár středního věku, který má u sebe už jednoho dospívajícího kluka.

Děti jsou na tom rozdílně — pro Holly je tyran otčímem, její vlastní otec o ni nedbá a ona ho zavrhla (v jiné slohovce napíše, že spáchal sebevraždu). Pro mladšího bratra Thea je to milovaný táta. Ale i na chování malého Thea je něco divného: neustále nosí masku vlka, kterou si ve škole vyrobil, a ve chvílích, kdy se cítí být tlačen někam, kam nechce, si ji nasadí a jako vlk vrčí a cení zuby a drápy.

Do role sociálního pracovníka obsadil režisér Bjarne Henriksena. Hraje velmi obyčejného, poněkud břichatého muže středního věku, který žije sám. Šéfuje mu žena a je obklopen samými kolegyněmi.

V průběhu děje vidíme, jak přísně korektní musí být postup státního orgánu. A když se pracovník pro jednou rozhodne k nestandardnímu postupu, případ se zkomplikuje. Empatický přístup se vlastně nevyplatil.