V televizi sleduji seriály zahraničních veřejnoprávních producentů — zajímá mě na nich především scénář a baví mě sledovat, jak se jim daří dostát požadavku veřejné služby. Dánský seriál Výkřik bez ozvěny, který šel v původním znění s titulky na naší ČT Art, patří k těm, z nichž zadání přímo trčí. Jakým způsobem se s ním ale tvůrci vypořádávají?

Nejprve děj: patnáctiletá Holly napíše do školní slohové práce cosi (přesně se to neřekne), z čeho škola usoudí, že ji a jejího bratra Thea otec bije. Okamžitě je povolán orgán péče o děti a sourozenci jsou svěřeny pěstounské rodině. Čistě na základě oné slohovky. Pěstouni žijí na venkově a jsou to ve svém oboru profesionálové, manželský pár středního věku, který má u sebe už jednoho dospívajícího kluka.

Děti jsou na tom rozdílně — pro Holly je tyran otčímem, její vlastní otec o ni nedbá a ona ho zavrhla (v jiné slohovce napíše, že spáchal sebevraždu). Pro mladšího bratra Thea je to milovaný táta. Ale i na chování malého Thea je něco divného: neustále nosí masku vlka, kterou si ve škole vyrobil, a ve chvílích, kdy se cítí být tlačen někam, kam nechce, si ji nasadí a jako vlk vrčí a cení zuby a drápy.

Do role sociálního pracovníka obsadil režisér Bjarne Henriksena. Hraje velmi obyčejného, poněkud břichatého muže středního věku, který žije sám. Šéfuje mu žena a je obklopen samými kolegyněmi.

V průběhu děje vidíme, jak přísně korektní musí být postup státního orgánu. A když se pracovník pro jednou rozhodne k nestandardnímu postupu, případ se zkomplikuje. Empatický přístup se vlastně nevyplatil.

Časem se ukáže, že mezi matkou dětí, povoláním učitelkou ve školce, a jejím druhým manželem je vztah nějaké sexuální závislosti. A taky to, že on, který se jinak dobře stará o domácnost a dává najevo, jak svou ženu miluje a podporuje, na ni ve skutečnosti nedá. Proti její vůli zveřejní na internetu video s poněkud nekorektním zákrokem sociálního pracovníka vůči malému synovi. Zveřejní tak případ i tam, kde o něm nikdo nevěděl, čímž své ženě dost zavaří. On sám je řemeslník a veřejné mínění mu může být jedno.

Vidíme také, jak probíhá vyšetřování — jak jsou v něm úzkostlivě střežena práva všech zúčastněných, jak každá výpověď musí být učiněna tváří v tvář obviněnému. Matka dětí se ovládá, Hollyin otčím s postupujícím případem ztrácí nervy. Ukáže se, že Holly v esejích lže, malý Theo je u pěstounů nešťastný, násilí se neprokáže, asi bude třeba děti vrátit do rodiny.

Mezitím ale na jednom dějovém detailu vidíme přístup instituce k rodinám, i těm pěstounským: Holly jde s kamarádem z pěstounské rodiny na večírek a strašně se opije, s otravou alkoholem musí do nemocnice. Na výtku sociálního pracovníka ale reaguje pěstounka sebevědomě, že Holly z domu odešla tajně a že není úkolem pěstounů děti hlídat, nejsou v rodině internovány. Celá aféra vyšetřování neovlivní, jen ukáže, že nějaké opomenutí v péči o děti je mnohem menším proviněním než násilí na nich. A taky z ní nějak tušíme Hollyino zoufalství.

Děti jsou tedy zpátky doma a divák si klade otázku, jak šťastné může být soužití Holly s otčímem poté, co ho obvinila z násilí, i když nakonec své obvinění odvolala. Lars to vzdává, i když si myslí, že v rodině problém je. Je ale pracovníkem sociální péče o děti, nemá právo řešit veřejně problematiku dospělých.

Dál to nebudu vyprávět, k násilí docházelo, ale ne na dětech, Holly, jejíž skryté volání o pomoc nedošlo sluchu, se rozhodne v rámci nového života rodiny oponovat přímo a události tak získají rychlý spád. V rozhodujícím okamžiku se ukáže, jak rychle a účinně pracují státní orgány i v případě pomoci dospělým obětem.

Příběh nemá šťastný konec. Nemůže mít, protože se v něm už příliš mnoho neblahého stalo. Matka Dea a její děti Holly a Theo ale můžou začít znovu, s uvědoměním svých práv a důstojnosti. A co je zvláštní — sociální pracovník Lars, který byl i svou šéfovou podezírán z fanatismu a osobního zaujetí proti Hollyinu otčímovi a otci malého Thea, nakonec za ním přichází už do vazby a nabízí mu svou pomoc, až si odsedí, co ho nemine. A násilník nabídku — alespoň pro tuto chvíli — přijímá.

Výhoda sledování dramatického děje zahraniční provenience spočívá do značné míry v tom, že vidíme lidi, ne herce. Hlavní představitel Larse je v Dánsku známý, i u nás jsme ho už v některých dánských seriálech (například Vláda) viděli. Sociální pracovník Lars je ovšem napsán jako mimořádná herecká příležitost, jako muž, který nemá nijak utěšené soukromí, který je úplně oddán své práci, v níž vykazuje správnou intuici, ale neudělal kariéru. Jeho emocionalita se projevuje zejména v očích, jinak jedná stručně a mluví málo. Každé jednání je přesně ohraničené.

Výborně zahraná je i matka Dea (Christine Albeck Børge), krásná žena, jejíž utrpení začínáme tušit nejprve z toho, jak z manželského trápení uniká sexem, jímž ji manžel, zjevem silný zrzavý Seveřan (Peter Plangeborg), ovládá i vydírá.