Norskou velvyslankyni Siri Ellen Sletnerovou jsme o rozhovor požádali s vědomím, že český prezident Miloš Zeman zrušil její pozvání na Pražský hrad u příležitosti oslav státního svátku. Od první chvíle nám to připadalo mimořádně neurvalé i vzhledem k tomu, že Norsko Českou republiku štědře podporuje projekty v rámci tak zvaných norských fondů.

Chtěli jsme zjistit, kdo je žena, o jejíž společnost se český prezident připravil. Upřímně řečeno, ochudil především sám sebe. Paní Siri Ellen Sletnerová je elegantní dáma, z jejího každého slova čiší pečlivá příprava a svrchovaná diplomatická kompetence. A působí jako zosobněná velkorysost.

K případu zrušeného pozvání Deníku Referendum řekla, že Norsko nedovolí, aby soukromá lapálie zkalila dobré vztahy našich zemí. A v souvislosti s více než šesti miliardami českých korun, jimiž Norsko podpořilo od roku 2004 rozvoj české demokracie, podotkla: „Nikdy bychom věc nestavěli tak, že bychom měli mít právo na zvláštní zacházení, protože tu podporujeme nějaké projekty. Jen máme za to, že kritika by měla být věcná.“ K rozhovoru jsme se sešli minulý týden v sídle ambasády v pražské Hellichově ulici.

↗

Paní Siri Ellen Sletnerová je elegantní dáma, z jejího každého slova čiší pečlivá příprava a svrchovaná diplomatická kompetence. Foto Tomáš Krist

První věcí, které si člověk na Norsku všimne, je skutečnost, že je jedinou skandinávskou zemí, jež nevstoupila do Evropské unie. Ví se, že jste měli referendum, v němž jste na rozdíl od Finska a Švédska vstoupit odmítli. Ale proč?

Referenda jsme měli dokonce dvě, po dvaceti letech, to poslední v roce 1994. V obou případech to byl těsný souboj, ale v obou případech se většina nakonec vyslovila proti vstupu. Hlavní silou proti byli zemědělci a rybáři, kteří se báli ztráty suverenity, možnosti rozhodovat o své budoucnosti.

Jsme ale součástí Evropské hospodářské dohody EEA (European Economic Agreement), což znamená, že Norsko je součástí jednotného vnitřního trhu EU. Přejímáme také evropskou legislativu. Nejsme ovšem součástí její tvorby.

Na poslední norské referendum si pamatuji, sám jsem tam tehdy pobýval. Vzpomínám si na spoustu mladých lidí, studentů, ekologů, různých skupin občanské společnosti, které odmítaly vstup do EU s argumentem, že by členství snížilo kvalitu norské demokracie, ekologické i sociální standardy. Myslíte, že kdyby Norsko do EU vstoupilo, jejich obavy by se naplnily?

Myslím, že ne, ba dokonce právě naopak. Vidíme, že ekologické i sociální normy v Norsku se zlepšují právě díky spolupráci s Evropskou unií. A pokud se podíváte na obecní úroveň, sedmdesát až osmdesát procent přijímaných vyhlášek má svůj původ v opatřeních Evropské unie. Evropská unie tedy Norsko ovlivňuje i tak, ale příznivým způsobem.

Věc, kterou je Norsko proslulé po celém světě je Nobelova cena míru. Jak to vlastně přijde, že všechny ostatní ceny uděluje švédská akademie, zatímco Nobelovu cenu míru norská?

Rozhodl to tak Alfred Nobel, který cenu zřídil. Norsko a Švédsko tehdy tvořili politickou unii a Nobel rozhodl, že právě tuto cenu bude udělovat parlament norský. Pro nás je to samozřejmě čest.

Norsko na tom staví svou totožnost i jinak. Snažíme se všude, kde je to možné, pracovat k překonání konfliktů mírovou cestou. Chceme tak přispět k tomu, aby všude ve světě vznikly mírumilovné společnosti.

Můžete uvést příklady, jakými jinými způsoby tvoří mírová politika součást norské zahraniční politiky?

Snažíme se pomáhat svými zdroji a diplomatickými schopnostmi tam, kde o to strany konfliktu projeví zájem. Takovým příkladem může být Guatemala, kde jsem působili v roli mediátora mezi oběma stranami konfliktu. Takhle jsme účinkovali rovněž na Srí Lance, i když tam asi nemůžeme zatím bohužel hovořit o zvláštním úspěchu. V nedávné době jsme se angažovali také v severní Africe.

Věříme ve Spojené národy, věříme v práci, kterou dělají, věříme, že lze dosáhnout světa bez válek. Samozřejmě se také angažujeme v izraelsko-palestinském konfliktu.

Jak se vám líbí letošní držitelé Nobelovy ceny míru?

Myslím, že to bylo velmi dobré, smělé rozhodnutí. Po Arabském jaru nastala situace, která není příliš příznivá, většině zemí se nepodařilo transformaci zvládnout. Ale v Tunisku úspěšní jsou a myslím, že Nobelova cena míru pro ně může být povzbuzením, aby pokračovali ve své tak důležité práci.

Když dostal Nobelovu cenu míru Barack Obama, taky se to vysvětlovalo jako povzbuzení k další práci. Myslíte, že to vyšlo?

Nad tím se nepochybně vedou debaty. Záměrem bylo dát mu cenu za jeho přímé myšlení motivované snahou dospět k míru. Pokud někomu dáte takovou cenu na začátku jeho funkčního období, je jasné, že to je míněno jako jakési povzbuzení, aby konal správně. Ale je také třeba vědět, že ani prezident tak mocné země nemá kontrolu úplně nad vším.

Diskuse, která se vede v Norsku o uprchlících, se od české liší

Jedním ze základních témat současné politické debaty v českých zemích je otázka vztahu k uprchlíkům. Norsko je známo jako země s tradičně otevřeným vztahem k uprchlíkům. Můžete prosím vyložit, jaká je norská pozice v současné uprchlické krizi? Kolik uprchlíků se například Norsko rozhodlo přijmout?

Normálně přijímáme všechny politické uprchlíky, lidi, jejichž vstup do země nelze omezovat, protože jsou politicky perzekvovaní. Máme pro ně propracovaný systém integrace, v němž se naučí jazyk, najdeme jim bydlení a práci. Je to program, který začíná vstupem takového člověka do země a končí jeho integrací do místní komunity.

Byl samozřejmě koncipován pro takový počet lidí, jaký k nám přicházel v uplynulých letech, což byly zhruba čtyři tisíce ročně. Jen letos jich už ale je přes třicet tisíc, což samozřejmě zásadně překračuje mez toho, co je současný systém schopen zvládnout. Vláda nyní řeší, jak si s tím poradit. Musíme najít opatření, jak je přijímat a jak je integrovat. Samozřejmě ti, kteří nárok zůstat v Norsku nemají, jsou okamžitě vykázáni.

Dříve k nám uprchlíci přicházeli ze Švédska, přes hranice, obvykle někde na jihu. Dnes našli jinou cestou. Přecházejí úplně na severu, přes malý kousek společné hranice, kterou máme s Ruskem. Je tam pouze jeden hraniční přechod.

Rusové jim ukazují cestu. Je tam malý pohraniční styk, takže musí hranici přejet na kole, ale jinak tam není žádné omezení. V současnosti tudy přicházejí stovky lidí a bude nutné s tím něco dělat. Vláda se snaží vytvořit předběžná přijímací centra.

A zrodil se už nějaký politický konsensus, kolik lidí bude Norsko schopno přijmout každý rok?

Byl tu, jak jsem říkala, věděli jsme, že můžeme zvládnout osm tisíc během dvou let, ale najednou jich máme třicet tisíc jenom letos. Znamená to, že musíme nově promyslet, jak to zvládat. Je asi na místě podotknout, že veřejné mínění je zatím vůči uprchlíkům naladěno příznivě. Máme spousty lidí, kteří aktivně chtějí uprchlíkům pomáhat. Čili diskuse, která se vede v Norsku, je od té české odlišná.