Norskou velvyslankyni Siri Ellen Sletnerovou jsme o rozhovor požádali s vědomím, že český prezident Miloš Zeman zrušil její pozvání na Pražský hrad u příležitosti oslav státního svátku. Od první chvíle nám to připadalo mimořádně neurvalé i vzhledem k tomu, že Norsko Českou republiku štědře podporuje projekty v rámci tak zvaných norských fondů.

Chtěli jsme zjistit, kdo je žena, o jejíž společnost se český prezident připravil. Upřímně řečeno, ochudil především sám sebe. Paní Siri Ellen Sletnerová je elegantní dáma, z jejího každého slova čiší pečlivá příprava a svrchovaná diplomatická kompetence. A působí jako zosobněná velkorysost.

K případu zrušeného pozvání Deníku Referendum řekla, že Norsko nedovolí, aby soukromá lapálie zkalila dobré vztahy našich zemí. A v souvislosti s více než šesti miliardami českých korun, jimiž Norsko podpořilo od roku 2004 rozvoj české demokracie, podotkla: „Nikdy bychom věc nestavěli tak, že bychom měli mít právo na zvláštní zacházení, protože tu podporujeme nějaké projekty. Jen máme za to, že kritika by měla být věcná.“ K rozhovoru jsme se sešli minulý týden v sídle ambasády v pražské Hellichově ulici.

↗

Paní Siri Ellen Sletnerová je elegantní dáma, z jejího každého slova čiší pečlivá příprava a svrchovaná diplomatická kompetence. Foto Tomáš Krist

První věcí, které si člověk na Norsku všimne, je skutečnost, že je jedinou skandinávskou zemí, jež nevstoupila do Evropské unie. Ví se, že jste měli referendum, v němž jste na rozdíl od Finska a Švédska vstoupit odmítli. Ale proč?

Referenda jsme měli dokonce dvě, po dvaceti letech, to poslední v roce 1994. V obou případech to byl těsný souboj, ale v obou případech se většina nakonec vyslovila proti vstupu. Hlavní silou proti byli zemědělci a rybáři, kteří se báli ztráty suverenity, možnosti rozhodovat o své budoucnosti.

Jsme ale součástí Evropské hospodářské dohody EEA (European Economic Agreement), což znamená, že Norsko je součástí jednotného vnitřního trhu EU. Přejímáme také evropskou legislativu. Nejsme ovšem součástí její tvorby.

Na poslední norské referendum si pamatuji, sám jsem tam tehdy pobýval. Vzpomínám si na spoustu mladých lidí, studentů, ekologů, různých skupin občanské společnosti, které odmítaly vstup do EU s argumentem, že by členství snížilo kvalitu norské demokracie, ekologické i sociální standardy. Myslíte, že kdyby Norsko do EU vstoupilo, jejich obavy by se naplnily?

Myslím, že ne, ba dokonce právě naopak. Vidíme, že ekologické i sociální normy v Norsku se zlepšují právě díky spolupráci s Evropskou unií. A pokud se podíváte na obecní úroveň, sedmdesát až osmdesát procent přijímaných vyhlášek má svůj původ v opatřeních Evropské unie. Evropská unie tedy Norsko ovlivňuje i tak, ale příznivým způsobem.

Věc, kterou je Norsko proslulé po celém světě je Nobelova cena míru. Jak to vlastně přijde, že všechny ostatní ceny uděluje švédská akademie, zatímco Nobelovu cenu míru norská?

Rozhodl to tak Alfred Nobel, který cenu zřídil. Norsko a Švédsko tehdy tvořili politickou unii a Nobel rozhodl, že právě tuto cenu bude udělovat parlament norský. Pro nás je to samozřejmě čest.

Norsko na tom staví svou totožnost i jinak. Snažíme se všude, kde je to možné, pracovat k překonání konfliktů mírovou cestou. Chceme tak přispět k tomu, aby všude ve světě vznikly mírumilovné společnosti.

Můžete uvést příklady, jakými jinými způsoby tvoří mírová politika součást norské zahraniční politiky?

Snažíme se pomáhat svými zdroji a diplomatickými schopnostmi tam, kde o to strany konfliktu projeví zájem. Takovým příkladem může být Guatemala, kde jsem působili v roli mediátora mezi oběma stranami konfliktu. Takhle jsme účinkovali rovněž na Srí Lance, i když tam asi nemůžeme zatím bohužel hovořit o zvláštním úspěchu. V nedávné době jsme se angažovali také v severní Africe.

Věříme ve Spojené národy, věříme v práci, kterou dělají, věříme, že lze dosáhnout světa bez válek. Samozřejmě se také angažujeme v izraelsko-palestinském konfliktu.

Jak se vám líbí letošní držitelé Nobelovy ceny míru?

Myslím, že to bylo velmi dobré, smělé rozhodnutí. Po Arabském jaru nastala situace, která není příliš příznivá, většině zemí se nepodařilo transformaci zvládnout. Ale v Tunisku úspěšní jsou a myslím, že Nobelova cena míru pro ně může být povzbuzením, aby pokračovali ve své tak důležité práci.

Když dostal Nobelovu cenu míru Barack Obama, taky se to vysvětlovalo jako povzbuzení k další práci. Myslíte, že to vyšlo?

Nad tím se nepochybně vedou debaty. Záměrem bylo dát mu cenu za jeho přímé myšlení motivované snahou dospět k míru. Pokud někomu dáte takovou cenu na začátku jeho funkčního období, je jasné, že to je míněno jako jakési povzbuzení, aby konal správně. Ale je také třeba vědět, že ani prezident tak mocné země nemá kontrolu úplně nad vším.

Diskuse, která se vede v Norsku o uprchlících, se od české liší

Jedním ze základních témat současné politické debaty v českých zemích je otázka vztahu k uprchlíkům. Norsko je známo jako země s tradičně otevřeným vztahem k uprchlíkům. Můžete prosím vyložit, jaká je norská pozice v současné uprchlické krizi? Kolik uprchlíků se například Norsko rozhodlo přijmout?

Normálně přijímáme všechny politické uprchlíky, lidi, jejichž vstup do země nelze omezovat, protože jsou politicky perzekvovaní. Máme pro ně propracovaný systém integrace, v němž se naučí jazyk, najdeme jim bydlení a práci. Je to program, který začíná vstupem takového člověka do země a končí jeho integrací do místní komunity.

Byl samozřejmě koncipován pro takový počet lidí, jaký k nám přicházel v uplynulých letech, což byly zhruba čtyři tisíce ročně. Jen letos jich už ale je přes třicet tisíc, což samozřejmě zásadně překračuje mez toho, co je současný systém schopen zvládnout. Vláda nyní řeší, jak si s tím poradit. Musíme najít opatření, jak je přijímat a jak je integrovat. Samozřejmě ti, kteří nárok zůstat v Norsku nemají, jsou okamžitě vykázáni.

Dříve k nám uprchlíci přicházeli ze Švédska, přes hranice, obvykle někde na jihu. Dnes našli jinou cestou. Přecházejí úplně na severu, přes malý kousek společné hranice, kterou máme s Ruskem. Je tam pouze jeden hraniční přechod.

Rusové jim ukazují cestu. Je tam malý pohraniční styk, takže musí hranici přejet na kole, ale jinak tam není žádné omezení. V současnosti tudy přicházejí stovky lidí a bude nutné s tím něco dělat. Vláda se snaží vytvořit předběžná přijímací centra.

A zrodil se už nějaký politický konsensus, kolik lidí bude Norsko schopno přijmout každý rok?

Byl tu, jak jsem říkala, věděli jsme, že můžeme zvládnout osm tisíc během dvou let, ale najednou jich máme třicet tisíc jenom letos. Znamená to, že musíme nově promyslet, jak to zvládat. Je asi na místě podotknout, že veřejné mínění je zatím vůči uprchlíkům naladěno příznivě. Máme spousty lidí, kteří aktivně chtějí uprchlíkům pomáhat. Čili diskuse, která se vede v Norsku, je od té české odlišná.

Událost, která v poslední době rovněž k Norsku připoutala celosvětovou pozornost, byla tragédie na ostrově Utøya. Můžete říct, zda a v jakých směrech Norsko změnila?

Byl to samozřejmě strašlivý šok. Norové si neuměli představit, že by mohli být takovýmto způsobem napadeni, neuměli jsme si představit, že by se nám něco takového mohlo stát. Vědomí, že jeden člověk, norský občan, může udělat takovouto věc, vedlo k celému souboru různých akcí.

Především jsme se zaměřili na psychiatrickou péči. Snažíme se, aby nám po ulicích nepobíhali lidé, kteří jsou natolik nestabilní, že by mohli něco takového provést. Samozřejmě jsme prověřovali také naše bezpečnostní systémy. Tragédii na Utøye předcházely komunikační chyby, což jsme analyzovali a změnili tak, aby to nové bezpečnostní rutiny zohledňovaly.

Žije mezi námi spousta lidí, které to zasáhlo přímo a kteří si nesli a ponesou trauma po velmi dlouho dobu. Myslím, že se společnosti daří poskytovat jim pomoc, aby to zvládli, ale samozřejmě pořád se občas ještě tu a tam najde nějaký mladý člověk, který má problémy vřadit se kvůli tomu do každodenního života.

Letos to bylo poprvé, kdy se Utøya znovu otevřela svému původnímu účelu, opět se tam konalo letní setkání mladých sociálních demokratů. Vedly se debaty, zda by se to mělo dělat, ale jakmile se setkání uskutečnilo, zavládlo přesvědčení, že to byl správný krok.

Norsko v České republice podporuje řadu projektů. Funguje to takto: Norové dávají peníze, Češi rozhodují o jejich distribuci a paní velvyslankyně je pak chodí podporovat, například pomáhá s publicitou. Foto archiv norské ambasády v Praze

Norsko má pověst levicové, progresivní, takřka socialistické země. Zvenčí se zdá, že je založeno na hodnotách spjatých s republikánskými ideály. A přitom je to království. Vedou se někdy debaty o tom, zda by se nemělo změnit v republiku?

Asi je třeba říct, že náš současný král je třetím v řadě svého rodu. Jeho předek hrál mimořádně důležitou šlechetnou roli během druhé světové války, kdy z britského exilu poskytoval morální podporu lidem bojujícím v Norsku. Vytvořilo to jakousi platformu, na níž pak jeho následovníci dál staví.

Současný král se zvládl velmi dobře přizpůsobit potřebám moderní společnosti. Chová se jako určitý vzor stojící nad běžnou politikou. Podporuje různé jemné příznivé pohyby ve společnosti.

Můžete uvést prosím příklady?

Tak například před dvěma nebo třemi dny hostil ve svém paláci mladé lidi zastupující všechny náboženské komunity žijící v Norsku, muslimy, křesťany, židy. Součástí akce byl koncert všech možných etnických tradic, mladí lidé při tom besedovali s královským párem. Je jasné, jaké má taková akce poselství. Král chce dát jasně najevo, že Norsko chce být společností otevřenou všem.

A jsou tedy v Norsku přesto nějací příznivci republiky?

Samozřejmě čas od času někdo takový názor vysloví. Debatuje se o tom někdy v médiích. Myslím, že ale sama existence takové debaty je znakem toho, že máme otevřenou demokracii. Pozice královského rodu je nyní ale natolik pevná, že seriozní politickou debatu na téma proměny Norska v republiku nikdo nerozpoutá.

Norské fondy podpořily ČR od roku 2004 šesti miliardami korun

Jednou z věcí, o kterých v České republice patrně neví tolik, kolik by se vědět mělo, jsou tak zvané Norské fondy. Mohla byste prosím vysvětlit, jak vznikly a jaký je jejich účel?

Jedná se o schéma, které vzniklo v době kdy Norsko podepsalo Evropskou hospodářskou dohodu. To bylo v roce 1994. V té době jsme se rovněž zavázali k tomu, že budeme přispívat k tak zvané sociálně-hospodářské soudržnosti, do kohezních programů. V současné podobě to funguje od roku 2004, kdy se Evropská unie rozšířila o deset nových členských zemí.

Nejprve vznikne dohoda s Evropskou komisí o tom, do jakých zemí a za jakých podmínek, Norsko, Island a Lichtenštejnsko, země účastníci se projektu, vloží prostředky. Jakmile máme s Bruselem shodu, zahajujeme bilaterální jednání se všemi zeměmi, které mají prostředky obdržet, abychom se s nimi dohodli na podporovaných sektorech.

Když například jednáme s Českou republikou, přijdeme k jednání se seznamem svých představ a přání, zástupci České republiky si přinesou svůj a hledáme shodu. Fondy si potom řídí Česká republika sama. Vláda ustaví sekretariát spadající pod ministerstvo financí a Česká republika si organizuje výběr i správu podpořených projektů. My jako donoři zůstáváme v roli pozorovatelů, hlídáme, zda se fondy využívají správně, bez korupce, podle pravidel a podobně.

Má úloha pak spočívá v tom, abych obdarované projekty podporovala, snažila se jim dodat publicitu. Snažím se účastnit například při zahájení nebo při ukončení projektu.

Jakým množstvím prostředků přispívá Norsko ročně?

Za období 2009 až 2013, které nyní uzavíráme, to bylo zhruba 132 milionů eur, čili zhruba pětadvacet milionů eur ročně. Od vstupu do EU v roce 2004 Norské fondy celkově podpořily Českou republiku částkou přesahující šest miliard českých korun.

To je docela úžasné množství peněz. Kolik projektů jimi podporujete?

Věc byla organizovaná tak, že máme čtrnáct programů, v nichž jsou projekty podporovány. O všech jsou informace dostupné na internetu, takže tam se můžete dočíst víc.

Při podpoře projektů se norská velvyslankyně ocitne na nejrůznějších místech. Celkově do nás Norové vložili od roku 2004 přes šest miliard korun. Foto archiv norské ambasády v Praze

Můžete prosím říct, zda máte některé podpořené projekty ve zvláštní oblibě?

Mám trochu obavu to říct, nechtěla bych někoho preferovat, nebo se někoho opomenutím dotknout, ale mohu říct, že mám ráda, když vidím, že naše podpora skutečně něco mění. Potěší mě každý projekt, který by se bez naší podpory nemohl uskutečnit, buď proto, že by ho nepodpořily české nebo evropské instituce.

Nedělám rozdílu, zda se jedná o podporu kulturního dědictví, jako v případě Strahovské knihovny, o podporu sociálních témat jako v případě podpory pro ženy a děti, které se staly obětí zneužívání, anebo o zdravotnictví jako v případě podpory výzkumu léčby vzácných onemocnění v nemocnici v Motole. Myslím, že zdárně spolupracují s podobným pracovištěm v Norsku. To jsou ale jen příklady.

Máme také nějaké obecné zásady, na jejichž dodržování nám záleží. Jedná se nám o to, aby projekty byly inkluzivní vůči různým znevýhodněným skupinám, a chceme také, aby byly genderově vyvážené a zásadně antidiskriminační. Před dvěma dny se třeba konala velká protikorupční konference, na které jsme se organizačně podíleli a kterou plně hradily Norské fondy. Myslím, že to byl velký úspěch.

Jste spokojeni se způsobem, jakým Česká republika prostředky spravuje?

Ano. Před dvěma třemi lety se nám zdálo, že implementace je pomalá. My si totiž samozřejmě přejeme, aby Česká republika prostředky využila, a nelíbilo se nám, že to jde v něčem příliš pomalu. Vyříkali jsme si to ale, před rokem dvěma se na ministerstvu uskutečnila reorganizace a nyní jsme s řízením fondů spokojeni. Měli jsme právě výroční hodnocení a jsme přesvědčeni, že věci jsou na dobré cestě.

A je tu nějaký časový rámec, na jak dlouho jsou Norské fondy plánovány?

Ano, vždy je to pětileté období, ale po něm následují dva roky na dokončení a implementaci. Během pěti let se ale o projektech musí rozhodnout a musí se rozdělit peníze. Současné období ale bude na základě dohody s Bruselem sedmileté. Začalo v květnu 2014 a potrvá do roku 2021, bude sedmileté.

Špatně se mi na to ptá, protože se stydím. Jak v kontextu velkorysé a štědré norské pomoci České republiky vnímáte, že vám prezident zrušil pozvání k oslavě státního svátku?

Postoj Norska ke zrušenému pozvání je takový, že ho sice bereme na vědomí, ale nemáme v úmyslu dovolit, aby tato soukromá záležitost zkalila dobré vztahy mezi našimi zeměmi. A pravdou také je, že od zrušeného pozvání k oslavám svátku na Pražský hrad projevů sympatií od českých občanů výrazně přibylo. Dokonce jsem dostala nějaká pozvání od občanů, abych přišla svátek slavit k nim domů.

A ozvaly se například některé jiné složky českého státu, aby vám projevily vděk a solidaritu?

Prakticky všichni, kdo se účastní projektů financovaných Norskými fondy, vždy projevují vděčnost. Na zmíněné konferenci o korupci mi osobně děkoval ministr Babiš, včera jsme byla na akci k rovnosti příležitostí a také nám tu děkovali lidé ze všech zúčastněných institucí, od ministra Dienstbiera či z ministerstva vnitra.

Český i norský systém ochrany dětí vychází ze stejných právních principů

Mohla byste pro nás prosím ještě jednou shrnout základní body norského postoje k případu paní Michalákové?

Za prvé je třeba zdůraznit, že právní systémy Norska a České republiky v ochraně práv dítěte jsou obdobné. V obou zemích jsme přijali do svého práva Úmluvu o právech dítěte. Její osou je zásada, že zájem dítěte stojí vždy na prvním místě. Druhým momentem je princip, že každý individuální případ se řídí zásadou důvěrnosti: právě v zájmu ochrany dítěte i rodiny.

Za třetí máme systém ochrany práv dítěte, který má právo okamžitě reagovat, ale nemůže jednat nezávisle. Jakékoli rozhodnutí musí být posouzeno krajskou komisí, která pracuje podle zásad podobných zásadám pro práci soudů. Jedná se o kontrolní mechanismus. Je to jediná instituce, která má plný přístup k detailům případu, a která musí rozhodnutí terénních pracovníků schválit.

V každém bodě rozhodovacího procesu mají rodiče nárok na zdarma poskytovanou právní pomoc. Pokud nesouhlasí s rozhodnutím krajské komise, mohou se obrátit na civilní soud. A mohou se odvolávat až k nejvyššímu soudu, pokud si to přejí. A po celou dobu při tom mají zdarma poskytovanou právní pomoc.

I pokud se děti v mezičase ocitnou v pěstounské péče, což se neděje vždy, systém ochrany dítěte totiž často nabízí pomoc přímo v rodině, rodičům nárok na bezplatnou právní pomoc nezaniká. Obrátí-li se ale na soud, musí samozřejmě respektovat výsledek.

Víme tedy, že tu byl nějaký verdikt krajské komise. Jeho okolnosti neznám, neboť okolnosti případu jsou důvěrné. Pokud se rodičům rozhodnutí nelíbilo, mohli se obrátit na civilní soud a dostalo by se jim přitom právní pomoci zdarma.

Jednou z oblastí, kterou Norsko v České republice podporuje, je vzdělávání. Nikdo nemůže říct, že by Norové nedělali pro blaho českých dětí víc, než po nich vlastně lze oprávněně očekávat. Foto archiv norské ambasády v Praze

Uvědomuju si, že každý případ je jedinečný, a také si uvědomuju, že okolnosti každého případu jsou důvěrné, takže je mezi sebou nelze srovnávat, ale přesto se chci zeptat, pokud si představíme hypotetickou situaci, kdy by se totéž stalo v obráceném gardu: v České republice bychom odebrali děti norským rodičům, svěřili je do pěstounské péče a o případu by se v Norsku objevily zprávy, umíte si představit, jak by norská veřejnost reagovala?

Je pravděpodobné, že by se vyskytly nějaké reakce veřejnosti, ale je velice nepravděpodobné, že by reagovala vláda nebo stát. Je to podobné tomuto případu, kde se rodina snažila domoci podpory různých norských politických institucí včetně například krále.

Jak jsem ale řekla, politické instituce nemají šanci zjistit podrobnosti o případu, nemohou se k němu tedy vyjadřovat. Politické instituce stručně řečeno nemají jak individuální případy vyřešit. Nepřísluší jim to vůbec jako téma k diskusi.

Jak jsem řekla, na prvním místě stojí zájem dítěte. A my svému systému v Norsku věříme. Jsme přesvědčeni, že vědí, co dělají. Takže pokud by se vyskytl podobný případ v České republice, věřili bychom českému systému, že k věci přistupuje správně. Mohly by se třeba objevit pochybnosti v novinách, ale vláda by nereagovala.

Ještě bych chtěla říct, že nám nevadí, je-li Norsko kritizováno. A nikdy bychom věc nestavěli tak, že bychom měli mít právo na zvláštní zacházení, protože tu podporujeme nějaké projekty. Jen máme za to, že kritika by měla být věcná.

Řekla jste, že Norové by věřili Čechům, protože naše právní systémy vycházejí ze stejné zásady ochrany zájmu dítěte. Ale co vlastně Norové dnes o Češích vědí?

Pokud jde o práva dítěte, víme, že se řídíte stejným systémem pravidel, který staví zájem dítěte na první místo a který se řídí zásadou důvěrného zacházení s podrobnostmi případu. Proto bychom věřili vašemu systému.

Bráno s nadhledu, když se řekne v Norsku Česká republika, první asociací pro spoustu Norů asi bude Praha. Každý rok sem přijíždí více než sto tisíc turistů a město milují. Česká republika je také spojována s protesty v roce 1968. Docela dost Čechů po té nalezlo v Norsku nový domov. A za třetí jste národ lyžařů. To je pro Nory podstatné, lyžování je náš národní sport, a vy jste v něm dobří.

Doufám, že mou poslední otázku nebudete pokládat za nezdvořilou: jaké máte plány na 28. října?

Na oběd mě pozval můj lichtenštejnský kolega, který zde tou dobou bude pobývat na návštěvě. A večer, večer budu doma se svým mužem.

JAKUB PATOČKA