„A hlásili jste to na sociálce?“ Ptala jsem se nejistě zaměstnanců školy, když přišla řeč na jejich podezření ohledně týrání dětí. Jednalo se v jednom případě o čtrnáctiletého chlapce, jehož matka ho před školou připásaného v autě mlátila opakovaně pěstí do obličeje.

Ve druhém případě pak o sedmiletého chlapce, který ve škole při hodině tvrdil, že jeho prarodiče, u kterých spolu se sestrou žil, zavírají jeho dvouletou sestřičku do sklepa. On jí tam prý chodí rozsvítit. „A za co bychom je hlásili?“ odpovídali v obou případech nešťastně. „Vždyť se výborně učí, chodí čistě oblečený, nejsou s ním žádné problémy.“

Podobnost obou odpovědí na dvou různých školách mě zarazila. A nejen podobnost, ale zejména nevědomky přiznaná kritéria, která by dotyčné vedla k tomu, že by kontaktovali orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), takzvanou „sociálku“.

Ještě více v rozpacích jsem ve druhém případě položila otázku, zda tedy nahlašují děti, které se špatně učí a nejsou vždy čisté. Jednalo se totiž o školu, do které chodilo jedno z mých dětí. „Nebojte, vás nenahlásíme, paní Uhlová," dostalo se mi odpovědi, které jsme se všichni zasmáli.

Historka ilustruje smutný fakt, že pro celou řadu lidí se zanedbávání péče redukuje na velice povrchní ukazatele, anebo aspoň takové vnímání předpokládají u zaměstnanců sociálky.

Přetrvávající představa, že dobrá péče se vyznačuje čistým oblečením a dobrými známkami, stojí zřejmě v pozadí rozdílu mezi západní a východní Evropou, co se odebírání dětí týká. A ukazuje i na neblahou skutečnost, že na sociálním statusu rodičů velice záleží.

To temnější v nás

Téma odebírání dětí tento týden opět ožilo spolu s případem Evy Michalákové, které norské úřady odebraly v květnu 2011 obě děti. Z reakcí v médiích i na sociálních sítích by se mohlo zdát, že problém se sociálně-právní ochranou dětí má jen a pouze Norsko. V případu Michalákové se zhmotnil děs, který má řada lidí z přílišných intervencí státu do života rodiny. Probudil rovněž nacionalistické vášně a podnítil obhajobu fyzických trestů.

Důvody, proč stát odebírá děti, mohou být velice různé. Ke konkrétnímu případu dětí paní Michalákové se ještě vrátíme, ale základní skutečnost, z níž je třeba vyjít, je jiná: Česká republika, ze které kážeme Norsku, odebírá děti z rodin ve zhruba stejné míře jako Norsko a stále ještě často i z doslova ničím neomluvitelného důvodu. Základní problém tuzemské péče o ohrožené děti totiž je, že na rozdíl od západních zemí, přicházejí děti o rodiče, protože jsou chudí.

Podle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu a od roku 2014 i podle občanského zákoníku, nemohou být nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů samy o sobě důvodem pro rozhodnutí soudu o ústavní výchově, jestliže jsou jinak rodiče způsobilí zabezpečit řádnou výchovu dítěte a plnění dalších povinností vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti.

Mnozí pracovníci v sociálních službách skutečně zaznamenali zlepšení. Čísla však ukazují, že změna se zatím dostatečně nezažila. Jan Klusáček z organizace Lumos, která provádí výzkumy důvodů odebírání dětí, tvrdí, že pět až deset procent dětí je odebíraných pouze ze sociálních důvodů, většinou kvůli ztrátě bydlení.

U dalších deseti procent je důvodem zneužívání či týrání děti. Většina případů odebírání se týká dětí ze sociálně vyloučených lokalit a u mnohých jsou důvody odebrání přirozeně různě kombinované. Ke ztrátě stabilního bydlení a sociálním potížím se rychle přidruží další problémy.

↗

Důvody odebírání dětí jsou ve většině případů kombinované. Sociální důvody ale hrají důležitou roli a do ústavů se tak dostávají děti, které by mohly žít s rodiči, kdyby jim stát poskytl pomoc. Graf Lumos

Česká republika je také poslední zemí v Evropě, která umisťuje děti do tří let do ústavní péče. V roce 2013 bylo v kojeneckých ústavech 1233 dětí.

↗

Dopad ústavní péče na rozvoj a vývoj dětí by měl být dostatečně známý. Děti v ústavní péči si nemohou vytvořit vazbu, která je naprosto klíčová pro každé dítě a jeho schopnost navazovat vztahy. Chronický nedostatek podnětů zpomaluje vývoj a narušuje schopnost reagovat na stres. Deprivace má negativní vliv na činnost mozku, pojí se s rizikem nižší inteligence, schopnosti soustředit se a vychýlených emočních reakcí.

Faktickým důsledkem pak může být to, že se dítěti nevyvine správně mozek a poznamená ho to na celý život.

Méně známá je možná také skutečnost, že sedmdesát procent dětí v ústavech studuje nematuritní obory, a že osmačtyřicet procent klientů Naděje, organizace, která pomáhá lidem bez domova, mladších šestadvaceti let, mělo zkušenost s ústavní péči. Nákladnou ústavní péčí si stát vychovává budoucí bezdomovce.