Právo dítěte, matky a státu

Petr Uhl

Petr Uhl komentuje případ odebrání dětí Evy Michalákové v Norsku. Český zákon o sociálně-právní ochraně dětí vychází, stejně jako zákon norský, ze závazku, že bude dodržovat Úmluvu o právech dítěte.

„Já vůbec nepochopím, jak může ministryně za Česko nebo ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí hájit zájmy norské strany a rozhodnutí norských úřadů,“ řekla ve čtvrtek na Radiožurnálu poslankyně TOP 09 Jitka Chalánková.

Podstata sporu o děti české matky Evy Michalákové, svěřené norskými soudy do pěstounské péče, je v tomto postoji. Podle poslankyně tu jsou dvě strany sporu, česká a norská, a české orgány mají přece hájit české, nikoliv norské zájmy. Od roku 1990 nemají ale státní orgány hájit zájmy státu proti zájmu jiného, nýbrž že mají dbát práva (zde práv dětí) a plnit závazky státu.

Píšu to nerad, protože ještě coby členku KDU-ČSL a náměstkyni olomouckého hejtmana znám Jitku Chalánkovou jako ženu, prosazující práva romských rodin a jejich dětí, vystěhovaných protiprávně v roce 2006 ze Vsetína. Postoj to byl vzácný a nepopulární. Člověk statečný nemusí ovšem mít vždy pravdu a už vůbec nemusí ve všech případech jednat v souladu s právem.

Český zákon o sociálně-právní ochraně dětí vychází, stejně jako zákon norský, ze závazku, že bude dodržovat Úmluvu o právech dítěte (1989). V OSN ji ratifikovaly — až na Somálsko, USA a Jižní Súdán — všechny státy světa, Československo i Norsko v roce 1991.

Podle úmluvy a podle českých i norských zákonů musí být předním hlediskem při každé činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými či soukromými zařízeními sociální péče, správními či zákonodárnými orgány, zájem dítěte. Stát se jejím přijetím zavázal, že zajistí dítěti ochranu a péči, jež je nezbytná pro jeho blaho, přičemž bere ohled na práva a povinnosti rodičů a jiných osob.

Stejnou ochranu jako „českým“ dětem zajišťuje na svém území Norsko, stejně jako ČR chrání na svém území všechny děti, tedy třeba i „norské“.

Z veřejných vystoupení ředitele Úřadu mezinárodněprávní ochrany dětí Zdeňka Kapitána by k vysvětlení „sporu“ stačila dvě: První je, že tento případ dětí je mimo rozhodovací působnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

K odebrání dětí z péče matky a ke svěření do pěstounské péče či do osvojení není třeba, aby matka byla stíhána pro pomoc k trestnému činu, soud posuzuje jen zájem dítěte, a jeho právo na rozvoj. Foto EFE

Ochranu dítěte svěřuje úmluva i zákony orgánům státu, na jehož území se dítě nachází, a ne státu, jehož je dítě občanem. Státní občanství tu nehraje roli. Feudální přístupy, založené na loajalitě ke státu, státní ochraně občana a na jeho omezování se v Norsku ani v ČR už neuplatňují. Postupně slábne i paternalismus.

Zdeněk Kapitán se léta zabývá osvojováním dětí z ČR do ciziny a mezinárodní právo soukromé přednáší na právnické fakultě. Zná spisy norských soudů ve věci, s rodinou byl v kontaktu od roku 2011 a jednal i s tamními úřady. Nyní pro deník Právo: „Ano, umím si představit, že by (i) v ČR skončil případ odebráním (dětí).“

Potvrdil i to, co už uvedla ministryně sociálních věcí Michaela Marksová Tominová (ČSSD): „S nejlepším vědomím a svědomím říkám, že v (norských) rozhodnutích je spousta jiných okolností, které nebyly (matkou) veřejnosti sděleny,“ řekl. Státní orgány, norské i české, jsou pochopitelně zákonem vázány mlčenlivostí.

Při posuzování odnětí dětí z péče matky se tu směšují dvě řízení. První je trestní. V něm byl původně obviněn otec chlapců ze sexuálního zneužívání dětí, ale indicie o účasti matky jako důkaz nestačily, takže nebyla a není trestně stíhána. Jiné je ale opatrovnické řízení správní a soudní.

K odebrání dětí z péče matky a ke svěření do pěstounské péče či do osvojení není třeba, aby matka byla stíhána pro pomoc k trestnému činu, soud posuzuje jen zájem dítěte, a jeho právo na rozvoj. Toto právo ovšem — zvláště v Norsku! — občasné „výchovné plácnutí přes zadek“ může narušit.

Rozhodnutí norského orgánu sociálně-právní ochrany dětí Barnevernet a následně i norských soudů může být mylné, jako pochybení se bez dalšího vysvětlení jeví zejména rozdělení obou bratrů do různých pěstounských rodin i drastické omezení styku s jejich matkou.

Drobným kazem na této kritice je ovšem stav práce českých orgánů sociálně-právní ochrany dětí a rozhodování českých soudů, které v řízení často dítě ani nevyslechnou nebo nenechají vyslechnout. Zcela nepřijatelným ovšem je činit z tohoto případu závěr, že norský systém ochrany dítěte včetně soudního rozhodování je zavrženíhodný, jako to činí poslankyně Chalánková.

V české společnosti se nyní šíří odpor k Norsku, prý systémově porušuje lidská práva, hlavně právo státu na „jeho“ děti. Lidé se svolávají na Facebooku, aby na únorové lyžařské závody v Novém Města na Moravě přišli s nápisy „Norsko, vrať nám naše děti“ a „Norsko se chová jako diktatura“. Běžně se píše, že Norsko děti krade, že je zabavuje nebo že se dopouští únosu. Vypadá to skoro na válku.

Z reakcí české vlády je vidět, že váhá, zda má vyhovět chaotickým požadavkům a podpořit vůči Norsku nespravedlivou iniciativu. Vzniká podezření, že chce rozhodnutí norského soudu ovlivnit.

    Diskuse (60 příspěvků)
    January 26, 2015 v 12.6
    Pane Uhle,
    já naprosto chápu, že je zpozdilé nevhodnými reakcemi soudit (norský) soud za jeho rozhodnutí, když neznáme podrobně všechny okolnosti této kauzy. Ale dejme teď stranou tento konkrétní případ. Myslíte to opravdu tak, že na občasném výchovném plácnutí přes zadek je něco závadného a že to dítě nějak omezuje v jeho rozvoji? Pokud je to tak, komu v České republice by vlastně děti nemusely být odebrány?
    MK
    January 26, 2015 v 12.31
    Paní Hájková,
    Jednou jsem dostal od rodičů pohlavek. Pamatuji si to, protože to bylo jedinkrát v mém životě. Sestře se to nestalo tuším nikdy. Takže hlásím jednu přijatelnou rodinu.
    January 26, 2015 v 12.36
    Vážený pane Uhle, ačkoliv jste naznačil právní rámec, ve kterém se aktéři pohybují, stále zůstavají některé vysoce sporné body. Na jeden z nich jste upozornil - jde o rozdělení sourozenecké dvojice.
    Dále zůstala nezodpovězena otázka, proč daly norské úřady přednost pěstounům norským před pěstouny českými.
    A konečně - snad nejvíc zarážející skutečnost, že paní Michaláková byla po zevrubném prozkoumání příslušnými norskými úřady shledána nezávadnou k výchově šestileté dcery svého nového partnera, zatímco těmi samými úřady nikoliv - k výchově vlastních synů.
    January 26, 2015 v 13.34
    Panu Kolaříkovi
    Tak to jste jistě rozvinutější, než já, ačkoli já jsem taky byla bita málokdy.
    Tuhle jsme si povídaly se snachou, co bychom dělaly, kdyby nám někdo chtěl odebrat děti. Shodly jsme se v tom, že bychom nejspíš vzaly samopal a šly někoho zastřelit.
    IR
    @Klára Mičkalová: Možná prostě neměli v Norsku po ruce české pěstouny. Nevím, proč by měli děti automaticky posílat do ČR, když vyrůstaly snad celý svůj život v Norsku. Jak to je s ostatními příbuznými, netuším.

    Celý případ je podivný bez všech jeho informací, které se ale snad z pochopitwlných důvodů nedozvíme.
    January 26, 2015 v 18.54
    S článkem Petra Uhla souhlasím,
    oceňuji to, že shrnul to podstatné, co je známo, nepouští se do spekulací o tom, co nevíme.

    Nezodpovězené otázky tam jsou, jak píše paní Mičkalová. Otázka je také, zda by se česká veřejnost měla dozvědět odpovědi, které Barnevern a norské soudy na ty otázky třeba mají.

    Proč? Protože, že jsme voyaeristicky zvědaví? Nebo proto, aby o dalším osudu dětí bylo rozhodnuto pod tlakem soudu českého veřejného mínění a českých médií? Nebo proto, že norský systém sociálně-právní ochrany dětí potřebuje reformu, ke které veřejné projednávání tohoto případu v českých médiích dává cenné podněty?
    January 26, 2015 v 20.12
    Pokud není nutné, aby lidé výkon spravedlnosti chápali (už třeba tím, že všechno bude veřejné), není možné po nich ani žádat, aby stát brali jako svou záležitost. Pak to bude vždycky něco jim cizího.
    DU
    January 26, 2015 v 20.41
    Souhlasím s panem Uhlem
    Zejména s jeho odstavcem, kde píše: "Potvrdil i to, co už uvedla ministryně sociálních věcí Michaela Marksová Tominová (ČSSD): „S nejlepším vědomím a svědomím říkám, že v (norských) rozhodnutích je spousta jiných okolností, které nebyly (matkou) veřejnosti sděleny,“ řekl. Státní orgány, norské i české, jsou pochopitelně zákonem vázány mlčenlivostí."

    Tím pro mě veřejná diskuse k tomuto konkrétnímu případu ztrácí smysl. Klasický příklad, kdy jedinec skrze média využívá svého postavení, kdy orgány jsou vázány mlčenlivostí, zatímco on může říct vše.

    Zajímavý je však úkaz, který Petr Uhl ve svém článku rovněž zdůrazňuje. Tedy nacionalizace tématu. "Národ", který svou hrdost omezuje téměř výhradně na hokejová finále, nyní "bojuje" za své, české děti, nehledě na snahu pochopit, o co jde v mezinárodním právu soukromém. Naštěstí je onen pomyslný "pokraj války s Norskem" jen jakási rituální náplast na nedostatečnou národní hrdost a identifikaci s institucemi i reprezentací státu.

    S čecháčkovskou malostí ukazuje se zde opět tendence radit, jak to má fungovat ve světě, podobně jako to dělala celá Klausova administrativa v první polovině 90. let. O tom, jak dopadla opravdu, ale opravdu česká transformace přitom víme všichni.
    January 26, 2015 v 20.46
    Paní Hájkové
    V tomto případě to, že Barnevernet je vázán mlčenlivostí, vede k tomu, že o něm může kdokoliv říkat cokoliv a on se nemůže bránit.

    Myslíte si opravdu, že orgány sociální kontroly - jako je u nás třeba OSPOD - by měly zveřejňovat výsledky svých šetření a zdůvodňovat svá rozhodnutí v médiích?
    January 26, 2015 v 20.51
    Můj příspěvek se obsahově překrývá s komentářem p. Ungera, na který jsem nereagoval, protože jsem ho nečetl, teď s ním souhlasím.
    + Další komentáře