já naprosto chápu, že je zpozdilé nevhodnými reakcemi soudit (norský) soud za jeho rozhodnutí, když neznáme podrobně všechny okolnosti této kauzy. Ale dejme teď stranou tento konkrétní případ. Myslíte to opravdu tak, že na občasném výchovném plácnutí přes zadek je něco závadného a že to dítě nějak omezuje v jeho rozvoji? Pokud je to tak, komu v České republice by vlastně děti nemusely být odebrány?

Jednou jsem dostal od rodičů pohlavek. Pamatuji si to, protože to bylo jedinkrát v mém životě. Sestře se to nestalo tuším nikdy. Takže hlásím jednu přijatelnou rodinu.

Vážený pane Uhle, ačkoliv jste naznačil právní rámec, ve kterém se aktéři pohybují, stále zůstavají některé vysoce sporné body. Na jeden z nich jste upozornil - jde o rozdělení sourozenecké dvojice.
Dále zůstala nezodpovězena otázka, proč daly norské úřady přednost pěstounům norským před pěstouny českými.
A konečně - snad nejvíc zarážející skutečnost, že paní Michaláková byla po zevrubném prozkoumání příslušnými norskými úřady shledána nezávadnou k výchově šestileté dcery svého nového partnera, zatímco těmi samými úřady nikoliv - k výchově vlastních synů.

Tak to jste jistě rozvinutější, než já, ačkoli já jsem taky byla bita málokdy.
Tuhle jsme si povídaly se snachou, co bychom dělaly, kdyby nám někdo chtěl odebrat děti. Shodly jsme se v tom, že bychom nejspíš vzaly samopal a šly někoho zastřelit.

@Klára Mičkalová: Možná prostě neměli v Norsku po ruce české pěstouny. Nevím, proč by měli děti automaticky posílat do ČR, když vyrůstaly snad celý svůj život v Norsku. Jak to je s ostatními příbuznými, netuším.

Celý případ je podivný bez všech jeho informací, které se ale snad z pochopitwlných důvodů nedozvíme.

oceňuji to, že shrnul to podstatné, co je známo, nepouští se do spekulací o tom, co nevíme.

Nezodpovězené otázky tam jsou, jak píše paní Mičkalová. Otázka je také, zda by se česká veřejnost měla dozvědět odpovědi, které Barnevern a norské soudy na ty otázky třeba mají.

Proč? Protože, že jsme voyaeristicky zvědaví? Nebo proto, aby o dalším osudu dětí bylo rozhodnuto pod tlakem soudu českého veřejného mínění a českých médií? Nebo proto, že norský systém sociálně-právní ochrany dětí potřebuje reformu, ke které veřejné projednávání tohoto případu v českých médiích dává cenné podněty?

Pokud není nutné, aby lidé výkon spravedlnosti chápali (už třeba tím, že všechno bude veřejné), není možné po nich ani žádat, aby stát brali jako svou záležitost. Pak to bude vždycky něco jim cizího.

Zejména s jeho odstavcem, kde píše: "Potvrdil i to, co už uvedla ministryně sociálních věcí Michaela Marksová Tominová (ČSSD): „S nejlepším vědomím a svědomím říkám, že v (norských) rozhodnutích je spousta jiných okolností, které nebyly (matkou) veřejnosti sděleny,“ řekl. Státní orgány, norské i české, jsou pochopitelně zákonem vázány mlčenlivostí."

Tím pro mě veřejná diskuse k tomuto konkrétnímu případu ztrácí smysl. Klasický příklad, kdy jedinec skrze média využívá svého postavení, kdy orgány jsou vázány mlčenlivostí, zatímco on může říct vše.

Zajímavý je však úkaz, který Petr Uhl ve svém článku rovněž zdůrazňuje. Tedy nacionalizace tématu. "Národ", který svou hrdost omezuje téměř výhradně na hokejová finále, nyní "bojuje" za své, české děti, nehledě na snahu pochopit, o co jde v mezinárodním právu soukromém. Naštěstí je onen pomyslný "pokraj války s Norskem" jen jakási rituální náplast na nedostatečnou národní hrdost a identifikaci s institucemi i reprezentací státu.

S čecháčkovskou malostí ukazuje se zde opět tendence radit, jak to má fungovat ve světě, podobně jako to dělala celá Klausova administrativa v první polovině 90. let. O tom, jak dopadla opravdu, ale opravdu česká transformace přitom víme všichni.

V tomto případě to, že Barnevernet je vázán mlčenlivostí, vede k tomu, že o něm může kdokoliv říkat cokoliv a on se nemůže bránit.

Myslíte si opravdu, že orgány sociální kontroly - jako je u nás třeba OSPOD - by měly zveřejňovat výsledky svých šetření a zdůvodňovat svá rozhodnutí v médiích?

Můj příspěvek se obsahově překrývá s komentářem p. Ungera, na který jsem nereagoval, protože jsem ho nečetl, teď s ním souhlasím.

Netroufám si posuzovat konkrétní případy (pokud ten a ten udělá to a to, pak je třeba udělat to a to, případně co by měl udělat Barnevernet). Mluvím vždycky jen obecně. Zobecňování je asi nějaká moje úchylka. Když mluvím o potřebě maximálního zveřejňování, myslím tím třeba i zveřejňování příjmů, platů, majetků a pod. Vím, že je takový způsob uvažování patrně nelogický. Chápu, že zveřejnění některých věcí může způsobit problémy. Jejich nezveřejnění zase může způsobit jiné.

Tak vzhledem k tomu, co už o těch chlapcích v médiích koluje, např. ohledně jejich zdravotních problémů, tak si myslím, že by bylo lepší tyhle případy nezveřejňovat. Chlapcům to nijak nepomáhá, naopak se bojím, že jim to může do budoucna uškodit.

Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí je správní úřad v České republice, který byl zřízen v roce 1999 zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Úřad je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí a sídlí v Brně. Úřad tak navázal na historii svých právních předchůdců, které v Brně působily od roku 1930.

Úřad je ústředním orgánem dle řady mezinárodních smluv v oblasti vymáhání výživného, tzv. mezinárodních únosů dětí a mezinárodních osvojení. Činnost Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí vymezuje především § 35 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Hlavní náplní jeho činnosti je zprostředkování náhradní rodinné péče na mezistátní úrovni, dávání souhlasu k osvojení dítěte do zahraničí, zajišťování sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k cizině, či vymáhání výživného na základě mezinárodních smluv nebo jinak zajištěné vzájemnosti.

Ředitelem úřadu je od března 2009 JUDr. Zdeněk Kapitán, Ph.D.

viz článek:
http://www.blisty.cz/art/76224.html
Český helsinský výbor:
http://domaci.eurozpravy.cz/zivot/111729-bitva-za-ceske-deti-graduje-do-kauzy-se-vlozil-cesky-helsinsky-vybor/
Zmiňované video:
http://zahranicni.eurozpravy.cz/eu/111905-drsne-video-z-norska-takhle-barnevernet-odebira-deti/#utm_source=blesk.cz&utm_medium=rss-exchange

Slečně Recmanové:
Proč by měli posílat děti k českým pěstounům?
Protože o to čeští pěstouni požádali. Konkrétně teta dětí z matčiny strany a její partner. Děti by zůstaly v širší rodině a spolu. Přijde mi to více ve prospěch dětí než každý chlapec zvlášť u zcela neznámých lidí, zato v Norsku.

O té rodině nic nevím, ale předpokládám, že krom toho, že někdo zažádá o svěření dítěte do své péče, musí k tomu prokázat způsobilost a splnit další podmínky (aspoň tak tomu bylo v minulosti, znám to z rodiny). Je možné, že nebyli shledáni způsobilými?

Máme tady podobnou kauzu z Klatovska, ale se špatným koncem:
http://klatovsky.denik.cz/zpravy_region/vzali-mu-milovane-deti-tak-se-obesil-20150126.html

Velmi dobře to dokumentuje zrůdnost všemocného systému, který úspěšně zdrtí každého, kdo do něj spadne. Systém zaměstnává lidi, kteří musí vykazovat nějakou činnost, tak věc spustí a pak už systém jede vlastní silou, tupě a formálně. Doporučoval bych zdejším liberálním intelektuálům zas tak tomu jejich skvělému státu bezvýhradně nevěřit. Pro inspiraci si opět přečtěte Kafkův Proces.

Zároveň to ukazuje na chorobnost honu proti pedofilům. Kdy jakýkolik dotek dítěte může být potencionálně nebezpečný a stát se předmětem trestního stíhání.

Ano, paní Hájková, ano, myslím si, že občasné „výchovné plácnutí přes zadek“ je závadné a dítěti v jeho rozvoji škodí. Ještě více mu škodí stálé vyhrožování tím plácnutím a jiné psychické týrání. Obojí bylo, podle mých kusých informací, u Michalákových na stále pořadu dne. Pan Michalák bil i svoji ženu, což se v českém prostředí paní Michaláková snažila utajovat.
Mně ale, paní Hájková, ze všeho nejmíň jde o tento konkrétní případ, kde mlčenlivost, uložená státním orgánům, a citlivé osobní údaje ztěžují posouzení soudních rozhodnutí a práce Barnavernu. Jde mi spíše o ten ryk proti státu, který spustila poslankyně Chalánková a o její úplný diletantismus při posuzování (i české) pěstounské péče, proti níž teď dokonce vytáhla do boje, ačkoliv to je jedna z rozumných alternativ ústavní výchovy, kvůli jejímuž nadměrnému rozsahu Českou republiku oprávněně kritizují orgány Rady Evropy, EU a OSN.
Odpor vůči „severskému“ (a britskému) odnímání dětí z péče jen zastírá přístup (a pověst) České republiky v mnoha ohledech, například:
- fyzické a psychické týrání dětí (za mlčenlivého nedbání českých zákonů, nejen trestního a přestupkového)
- zaměňování pěstounství za rodičovství
- zanedbávání práce s biologickou rodinou
- umisťování velkého počtu dětí do ústavní péče
- problematické Klokánky často s nekvalifikovanými „tetami“
- paternalismus české společnosti, soudy třeba vůbec nevyslechnou resp. nenechají dětským psychologem vyslechnout dítě
- slabá podpora střídavé výchově
- domácí násilí
- nebezpečné pronásledování (nový trestný čin, novočeskořečí zvaný „stalking“)

Tím vším se ČR značně liší od západoevropských zemí.
Liší se i v mnoha jiných ohledech – je tu vyšší míra šikanování dětí, je tu odpor k přechodu od školy direktivní na školu kooperativní (schola ludus!), podporuje se nechuť školáků vůči škole, ustupuje se od slovního hodnocení, které by mělo nahradit známkování. Nečelí se ani segregačním snahám rodičů, zvláště pokud jde o třídy, kde jsou také děti z romských rodin, stát nedělá nic nebo téměř nic proti anticiganismu v rodinách a často i ve škole.
K paní Mičkalové a k paní Recmanové, kterou paní Mičkalová nazývá „slečnou“ (což je česká sexistická specialita, pokračování tradičního „panna“). Norské úřady vůbec neshledaly paní Michalákovou způsobilou k výchově dceři jejího partnera, nýbrž naopak usilovaly o to, aby se s dívkou nemohla stýkat. Usiloval ale neúspěšně. Vůbec nechápu, proč by měly norské úřady hledat „české“ pěstouny a jak by to měly dělat. Osvojení ano, ale pěstounství se přece nikdy neuskutečňuje přes hranice. Nebo se měly řídit hlasem krve, tedy té české resp. moravskoslovácké?

Vážený pane Uhle,
k Vašim postřehům bych chtěla dodat následující.
Napsala jsem, že norské úřady neshledaly paní Michalákovou z á v a d n o u k výchově té holčičky, ač závady hledaly.
Dále, norské úřady skutečně nemají hledat české pěstouny. Na druhou stranu, ignorace české žádosti o pěstounství/ opatrovnictví/ adopci (o co přesně v té žádosti šlo, nevím), stejně jako ignorace záruk české strany je přinejmenším zarážející - a žádá si vysvětlení, nikoliv zaryté mlčení.
Konečně k "českému sexismu" při oslovování Ivany Recmanové mohu jen říct, že je takové oslovení vzhledem k jejím společenským znakům jednak společensky přiměřené, jednak takové oslovení není záležitost specificky česká. (Sexismus v oslovování nekvete jen u nás.) Pokud jí takové oslovení vadí, má možnost vyjádřit svoji nespokojenost sama za sebe a navrhnout nápravu, buď formou veřejnou, nebo v neveřejné komunikaci se mnou.

Těžko se domluvit s člověkem, pro kterého jer oslovení "slečna" sexistické. Tam není možné pak dál o ničem diskutovat, jen říci, že se náš hodnotový systém zásadně rozchází.
(zkusím nyní své studentky oslovovat "paní", uvidí se, co se stane).

V době narození mého prvního dítěte jsem se dočetl, že bít děti je pro ně škodlivé. Začal jsem se tím tedy řídit a své děti jsem fyzicky netrestal. Dceru do 17cti let, do vyvrcholení puberty, kdy mi řekla, že odchází ze střední a jde se učit kadeřnicí a odchází i z domova. V následné debatě mě verbálně napadla a tak jsem se už neudržel. Když jsem po dvou letech pro ni jel, po maturitní zkoušce, tak mi v autě děkovala, že jsem jí tenkrát nařezal.
Fyzické týrání je svinstvo. Pár výchovných pohlavků ale zmůže někdy více, než hodiny debat. Naši rodiče nás nepohlavkovali proto, že by nás neměli rádi, ale proto, že jim na nás záleželo.
Pan Uhl opomíjí ještě jedno české specifikum. Upřednostňování matek při svěřování dětí do péče. Tohle jsem si zažil na vlastní kůži, když jsem se o ně soudil po rozchodu s partnerkou. Tohle je téma, které celá ta femionisticko-klokánkovská lobby blokuje ve veřejném prostoru. Neboť jim nejde primárně o dítě, ale o pomstu chlapům. A je to závažnější téma, než že se v Norsku rozhodli postarat o české děti.

Teda, tady se diskuze pěkně rozjela.

Nevidím nic špatného na oslovování studentek "paní". Mimochodem, pokud už má žena titul, správně by se měla označovat paní ("slečna generálka" nezní moc dobře).

Nenazývejme prosím upřednostňování matek feministickou lobby. Já jako feministka s tím mám taky problém.

Dneska jsem zahlédla na internetu petici, kde se požadovalo navrácení dětí matkám. Krom toho, že si nemyslím, že by matka měla mít automaticky nárok na dítě (pokud dítěti ubližuje apod.), tak se ptám, proč se myslí jen na matky, ale ne na otce, samozřejmě pokud je ty děti mají.

Celý ten problém bohužel poukazuje na vnímání dítěte u nás - především jako majetek matky, v druhé řadě státu.

@ Ivana Recmanová. Když už jsme u toho, jak si přejete, abych Vás oslovovala? Já nevidím nic špatného na oslovení "paní", ale ani na oslovení "slečna", které je mj. zcela běžné při oslovování studentek na českých univerzitách. Kdybyste ke mně přišla v Čechách do kurzu nebo na zkoušku, oslovovala bych Vás "slečno", i před ostatními.
S těmi tituly (a funkcemi) se to má podle zásad současné etikety tak, že se opravdu nemá říkat "slečno magistro", "slečno doktorko", "slečno ředitelko/ poslankyně...", ale pouze s oslovením "paní".
Při oslovení bez titulu, ve spojení se jménem (křestním, nebo příjmením), je ale i ta "slečna" podle současné etikety společensky přijatelná a přiměřená.
Z mého pohledu je v tom oslovení spíš než poukazování na manželský stav ageismus: oslovení slečna mj. vyjadřuje, že oslovovaná se jeví jako "spíše víc mladá žena" než jako "méně mladá žena". Tak to vnímám u sebe, když mi někdo říká paní nebo slečno. A tak vnímám i Vás - pro mne jste spíše "víc mladá žena", a ne "nějaká stará bába", jak mi už bylo také jednou "víc mladou ženou" naznačeno, když jsem ji oslovila "paní".
Nicméně je va Vás, abyste mi navrhla, jak Vás mám oslovovat, pokud Vám "slečna" z mojí strany vadí.

Souhlasím s tím, že oslovení paní/slečna souvisí spíše s věkem, než se stavem (ženu, kterou znám natolik dobře, abych věděl, je li vdaná, oslovuji jménem-do situace, kdy by to nebylo vhodné, jsem se nikdy nedostal, takže to těžko mohu brát jinak).
Je to svým způsobem agistické, na druhou stranu, jsou takové, které jsou naopak hrdé na své fyzické či vnitřní mládí, a s tímto oslovením by se loučily jen nerady.
Sexistické je možná a jedině to, že se vytratilo oslovení "mládenec" což upírá mužům radosti a starosti s obhajobou své fyzické či vnitřní mladosti nebo zralosti.
Za české specifikum to rozhodně považovat nelze. Já třeba ani nevím, jak se řekne anglicky či francouzsky mládenec. Slečna ano. A to jsem měl učitelky, které rozhodně při výuce nekopírovaly české zvyky.

Ještě bych prosil o další rady z politické korektnosti.
Nemladé ženy bývají někdy zdvořile oslovovány "mladá paní". Není to projev ageismu? Dává se tím vlastně na jevo, že mládí je hodnotnější než starší věk.

Stále mám problém s tím oslovovat studentky "paní" (a studenty "pane"). Je totiž možné, že je vlastně sexistické rozlišovat mězi pohlavím studentek a studentů. Oslovení by mělo být tedy zcela jiné. Poradí někdo?

Omlouvám se tedy tímto všem dotčeným feministkám. Ale správně jste, paní Recmanová, předestřela problém - dítě jako majetek. Já se domnívám, že dítě rozhodně není majetkem, je to od narození svobodná osoba, kterou rodiče mají přednostní právo vychovávat a pečovat o něj. Samozřejmě pokud je to v souladu s právy dítěte.

Jsem pro to používat oslovení "paní". Nikoli z toho důvodu, že je to korektní, ale protože je to jednodušší. Člověk nemusí dlouho přemýšlet o tom, je-li příslušná žena vdaná či ne a kolik jí asi může být. Nemusí se dívat po prstýnku, jak jsme to dělávali kdysi. Hlavně když je poznatelné pohlaví, protože pak může dojít k mnohem horšímu faux pas.
Pokud si ovšem některá žena přeje být oslovována jako slečna, také jí v tom ráda vyhovím. Mimochodem, od kolika let se oslovení "paní" vlastně používá? Od patnácti? Když jsem distančně studovala, bylo mi už ke čtyřiceti a hrozně se mě dotklo, že jeden vyučující mě nazval pouhým příjmením (bez oslovení "paní"). Jemu byl zase fuk můj věk.

Jsem si jist, že paní Mičkalová nechtěla Ivanu Recmanovou oslovením "slečno" shazovat.

Nicméně: Je myslím na čase poslat slovo "slečna" pro označení dospělé ženy na zasloužený odpočinek.

To slovo mi připadá trapné a bez jeho užívání se většinou obejdu: tam, kde se nehodí "pan, paní" z důvodu věku, lze skoro vždy použít oslovení typu Vy Petře, Vy Veroniko. Paní Recmanovou jsem zde v Referendu, pokud se pamatuji, vždy oslovoval "paní".

Z toho, že se neříká "slečno doktorko" je patrné, že zde k určité kolizi významů dochází. "Slečno" je přece jen trochu legrační a nehodí se tam, kde něčí identitu bereme vážně, nežertujeme o ní. Moment genderové diskrimanace lze vidět v tom, že u mladých můžů dnes podobné rozlišování podle věku či maritálního statusu rozlišování nemáme.

Není úplně pravda, že oslovení slečno se dnes vztahuje už jen k věku: mladým ženám, kterou jsou zjevně matkami, "slečno" neříkáme.

V němčině oslovování dospělých "Fräulein" téměř vymizelo, je ovšem pravda, že je to na rozdíl od slečny zdrobnělina. V angličtině Miss. a Mrs. ustupuje universálnímu Ms., takže se ze "slečny" možná opravdu české specifikum stane.

Co se týče oslovení, tak preferuji "paní", ale když mi někdo náhodou řekne "slečno", tak mu hlavu trhat nebudu. Je to spíš takový pragmatický krok. Neříkám, že je to nutně případ této diskuze, ale může se stát, že někomu řeknu, že jsem slečna, a za nějaké dva měsíce mu budu psát, že slečna už nejsem (což je tady na diskuzích na DR docela možné, protože mě tu dost lidí jinak než přes diskuze nezná, takže nějaké svatby, registrovaná partnerství, narození dětí, přehoupnutí se přes určitý věk atp. nemůže zaznamenat - a nechce se mi úplně veřejně tyhle životní etapy psát na internet).

Jazykové okénko: Ve francouzštině kdysi existoval výraz "demoisel" pro neoženěného muže (pro ženu "demoiselle"), ale pak se to vytratilo a z "demoiselle" se stala "mademoiselle".

Francouzsky neumím, ale mám dojem, že ženu, o které nic nevíme, oslovujeme "madame" bez ohledu na předpokládaný věk. Také jsem někde četl, že se nedávno přestalo slova "mademoiselle" používat ve vládních dokumentech.

Z hlediska Vašeho působení v DR je celkem jedno, zda jste vdaná nebo ne, nebo to aspoň není důležitější než to, zda pan Michael Kolařík je ženatý.

Dřívější české označení pro svobodného mladého muže důstojného postavení je "panic", s předpokládanou sexuální zkušeností to v době jeho běžného užívání nesouviselo. Dnes bych si oslovením "panici Kolaříku" koledoval o ránu pěstí.

Při této příležitosti by se dalo ještě připomenout, že v titulování existoval rozdíl mezi pan a pán: „Pan XY“ a „pán z...“, případně „pán na...“, případně „ctěný pán, pan XY...“
A pro zajímavost snad ještě to, že například „svobodný pán“ neznamenal kdysi stav před uzavřením manželství, nýbrž stav šlechtický (titul barona). :)
A že i neprovdaná šlechtična (panna či slečna) mohla být paní na svém „zboží“.
Za to mi sice pan Kubička nebo sám pan Uhl asi nedá "ránu pěstí", ale připomene kodex diskuse. Neboť marná sláva, pánové a paní, kodexy je nutno dodržovat.
Ale nakonec co? Šlechtické tituly už jsou přece zase aktuální. Aspoň se v nich trochu pocvičíme. :)

Ivanu Recmanovou jsem skutečně nechtěla oslovením urážet, nicméně dává přednost oslovení "paní", kterého se budu napříště držet.
V němčině získalo slovo Fraeulein nový - hanlivý - význam (prostitutka), a i proto se již téměř nepoužívá.
V angličtině dojde na lámání chleba, když se psaná podoba Ms má vyslovit (mis nebo misiz?).
Ve Francii se používalo oslovení slečna pro studentky i v úředním písemném styku, když jsem tam studovala. Rok na to bylo úředním rozhodnutím doporučeno nadále slečny takto neoslovovat. Na lámání chleba opět dojde při osobním jednání a v mluvené podobě, kde platí odhad "spíše více mladá žena".

Diskuse se posunula jiným směrem, než k tématu. Já bych se pokusil reagovat na pana Uhla v jeho předešlém příspěvku. Konkrétně na jeho větu "stát nedělá nic nebo téměř nic proti anticiganismu v rodinách ". Dočetl jsem příspěvek a krátce na to mi přišel tento email " Senátor Zeman v interwiew otevřeně o cikánech.  Naprosto a bez výhrad souhlasím. Až jakákoliv strana bude mít toto ve svém volebním programu, bude mít zaručeně podporu občanů . " Senátor Jaroslav Zeman je i starostou Albrechtic v Jizerských Horách a provozuje nejstarší českou továrnu na výrobu dřevěných hraček v přilehlém Jiřetíně, bývalou TOFU, dnes DETOA.                    
Vy se nebojíte otevřeně se vyjadřovat k romské otázce. Když položím otázku velmi jednoduše:  Co si myslíte o Romech? "Cikáni už druhou generaci nedělají. Já na rozdíl od těch všech Kocábů a spol., kteří se proklamacemi o právech cikánů od revoluce dobře živili, jsem za těch dvacet let, co mám fabriku, zaměstnal ročně tak šest cikánů, čili dohromady cca 120. Jejich pracovní výkony byly vždy katastrofální, trvale pracovat byli schopni maximálně!  dva, tři, čtyři. Zbytek po několika dnech či týdnech skončil. Bylo tam i vysoké procento těch, kteří u nás něco provedli a dostali následně podmíněné tresty. Tedy, že něco ukradli a podobně. 
Všichni ti lidskoprávní zmocněnci pro "romskou otázku“, co se na cikánech po léta bezostyšně přiživují,  jsou mi k smíchu. Myslím si, že stát, který dává cikánům peníze, by po nich měl chtít bez pardonu a v první řadě práci. Ať dělají veřejnou službu, ať uklízí veřejné prostory. Z mého pohledu má každý právo být líný - pak může ležet v příkopě, na to má také svaté právo! Ale vy ani já nemáme povinnost někoho takového živit. Když je někdo nemocný, slabý, má problém, tak pomozme - to je naše morální povinnost. Ale když je někdo líný, má na to svaté právo - ale nesmí se pak divit, že nedostane peníze . A co si myslíte o těch nevládních organizacích, které mají pomáhat řešit romskou problematiku? Když tu bude nevládní organizace provozovaná ze soukromých peněz, tak ať jich je tu třeba 300. Ale žádné peníze ze státního rozpočtu bych jim nedával. Tyto organizace jsou plné lidí, kteří se tzv. začleňováním cikánů do majoritní společnosti dlouhodobě a bez jakýchkoliv viditelných či měřitelných výsledků velmi dobře živí. Další nemravností jsou dávky, vyplácené cikánům jako příspěvek na bydlení, kdy jim ze státních peněz dáváme na nájem. Proč? Já to vidím sám u sebe v podniku. Některé mé zaměstnankyně jsou např.rozvedené, jsou samoživitelky, je jim třicet a jsou rády, když u nás na severu mají 12 tisíc hrubého čili 10 tisíc čistého. A pokud jim exmanžel dlouhodobě nezaplatí výživné, tak kde pak jsou? Na státní podporu samozřejmě nemají nárok, zatímco cikáni dostávají v naší oblasti osmi-devítitisícové dávky jako příspěvek  na nájem. To je prostě úplně zvrácený svět: Ten, kdo zcela programově nepracuje, se má lépe než ten, kdo poctivě pracuje. S tím mám obrovský problém. Ty naše ženské jsou na trhu práce strašně zranitelné, hlavně v těch chudších oblastech. My máme v podniku plný sešit jmen těch, které dlouhodobě čekají na jakoukoliv práci. Je tam osmdesát procent dobrých, pracovitých ženských, ale nemají šanci. Přitom v případě cikánů jsem viděl zpracovaný modelový příklad, kde mohou dosáhnout při čtyřech dětech - nevyučený, nevyučená, nikdy ještě nepracující - až na 37 tisíc, to je 50 tisíc hrubého. Srovnejte si , kolik si vydělají naši lidé ve fabrikách? Ať povinně vykonávají cikáni veřejnou službu!  Alespoň si vypěstují pracovní návyky. Obecně by měla platit zásada, že, dávky musí být tak nízké, aby je to nutilo pracovat!!!!! A pokud pracovat nechtějí, tak ať si leží v příkopu . S tím nemám problém. A myslím si, že 95 procent obyvatel naší země s tím souhlasí!!!
Jaroslav  Zeman "
Tento email si podle mě přeposlalo určitě přes milion lidí. Pokud chceme bojovat s anticiganismem, bylo by teď nejlepší tvrzení J.Zemana /pokud to není hoax/ bod po bodu rozbít a rozesílat všem, kteří byli, společně se mnou /námi/ adresáty emailu. Já jsem ochoten to určitě udělat. Jde jen o to, aby se někdo ujal role toho, kdo tvrzení Zemana průkazně zneguje, či zesměšní. Odborníci tu jistě nějací jsou, tak by se do toho mohli dát. Rozbití Zemanových argumentů by bylo dobrým direktem anticiganismu. Dá se tedy do toho někdo?

Omlouvám se paní Mičkalové i dalším čtenářům za to, že jsem dne 27. 1. napsal, že oslovení „slečno“ je česká sexistická specialita, pokračování tradičního „panna“. Není to tak úplně pravda, na p o s t u p n ý ústup slova „slečna“ v němčině a francouzštině (o angličtině nemluvě) poukázala potom právě paní Mičkalová.

Už před 30 či 40 lety se objevily v soudních síních v Československu nápisy, že osoby, vystupující před soudem, si vykají a oslovují se „pane“ nebo „paní“ s připojením procesního postavení oslovované osoby – např. „paní předsedkyně“, „pane svědku, „paní znalkyně“. Soudy se bránily oslovování akademickými tituly a nepřechylování. Oslovování dětí (a mladistvých vůbec) nebylo a dosud myslím není upraveno, děti ostatně soud téměř nikdy neobesílal.

V sebeidentifikaci lidí je velký pokrok i v češtině a v české společnosti. Nejvíce prospěla ústavní a zákonná úprava (od roku 1991) národnosti, která se stala zákonem chráněným osobním údajem. Je to jen případná pocitová volba každého člověka a při sčítání lidu je dobrovolná. Zatímco v roce 2001 nechtělo o své národnosti hovořit jen 173 tisíc lidí, pak v roce 2013 využilo možnost neodpovědět 2,74 milionu obyvatel, tedy přes 17 procent. Další statisíce uváděly, opět v souladu s ústavním pořádkem a zákony, více národností než jednu. Raduju se, že naše počty rostou!

Každý máme jiné životní zkušenosti. Před 70 lety navštěvovala mou matku její 14letá neteř Dáša, nějakou dobu u nás i bydlela. Vychovávali ji pěstouni, jimž neříkala „tati“ a „mami“, mluvila o nich hezky a jako o pěstounech, ale i se svou matkou se často stýkala. Důvody pěstounské péče byly sociální, ale trochu v jiném smyslu než dnes. Moje teta byla svobodnou matkou, což bylo stigma. Než se provdala, tak ji asi oslovovali „slečno“. I já mám ještě napsáno v rodném listě, že jsem z lože manželského. I moji ženu, která si při sňatku se mnou ponechala rodné příjmení, měli někteří lidé snahu oslavovat – jako matku tehdy dvou dětí – „slečno“, zjišťujíce, zda je vdaná!

Následuje-li po veřejné přednášce beseda, vyvolává moderátor zájemce o vystoupení slovy „dáma má přednost“. Probůh proč, jako kompenzace k jejímu nerovnoprávnému postavení? Jde-li o MDA (Masarykovu demokratickou/dělnickou akademii) či akci ČSSD, hlasitě protestuju. Ruším.

Někteří moderátoři se také zaměřují na to, zda ženu mají oslovovat „paní“ nebo „slečno“ a zjišťují to u ní. K dotazu, zda je (opravdu) vdaná, je už krůček, další krok by byl zjišťování, zda je panna. To i konzervativní a katolické Polsko přešlo v 19. století z „panna“ na „pani“, odhaduju, že asi tak od 14 let věku dívky. Za těch 50 let, co mluvím polsky, se ta oslovovací věková hranice „polskiej pani“ snížila.

Už před více než šedesáti lety slýchával svoji matku, jak na oslovení „mladá paní“ často reagovala oslovením „starý pane“. Neměla to džendrově sestudované, ale spontánně odmítala sexismus a ejdžismus (ageismus, nebo jak my frankofouni píšeme, âgisme). Ve funkci zmocněnce vlády pro lidská práva mi vadilo, že její předseda – byl to Miloš Zeman – měl v oblibě košilaté vtipy. Často mluvím francouzsky a německy, a označení nebo oslovení Mademoiselle nebo Fräulein jsem v posledních letech už nezaznamenal. Jako občan zde žijící mám kulturní zájem, aby se tento vývoj urychlil i v češtině. To dodávám ke své omluvě paní Mičkalové.

Paní Recmanové také děkuju za upozornění na starší francouzské slovo „un demoisel“, které jsem neznal.
*
Vracím se ještě ke kauze bratrů Michalákových. Jazyk je pro utváření společenských poměrů velmi důležitý. Současná protinorská a protipěstounská lobby tvrdila, že synové paní Michalákové jsou matce odcizováni tím, že jsou vedeni (pěstouny?) k tomu, aby svou matku oslovovali rodným jménem (jemuž se v ČR všeobecně nesprávně říká „křestní jméno“).¨
Jenže přece všechny (téměř všechny) skandinávské dětičky oslovují své rodiče rodným jménem. Proniká to i do jižnějších koutů Evropy, dosud dost poplatných katolickému paternalismu. Barnavernet (česky to znamená „ochrana dětí“) jsou orgány podobné českým OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, zřizují je obce za pomoci státu. Nejsou to tedy ziskové soukromé společnosti (firmy), jak – ve snaze norský OSPOD – pomluvit tvrdí česká protipěstounská lobby, stavící na českém nacionalismu. Tamní OSPOD ovšem není neomylný, což ale odpůrci české lobby ani netvrdí. Já si jen myslím, že přes pokrok českých OSPOD v posledních dvaceti letech je to zde stále instituce k dětem a jejich zájmům tak necitlivá, že ta norská už nemůže být horší.

(Viz i mou reakci na komentář Táni Fischerové z dneška.)

Co by přesvědčilo Vás?

mohou přesvědčit například statistická, či jinak ověřitelná data. Dlouho letěl netem hoax o romských vysokých důchodech. Rozbít se to dalo jednoduše - údaji ČSSZ o systému vyplácení důchodů. Takže stačí doložit, rovněž podloženo výpočtem z MPSV, že není pravda, že by nepracující rodiny mohly dosáhnou na tak vysoké částky podpor a je to. Že skutečně progamové lenošení není výhodnější, než práce. Neziskovky by mohly doložit, rovněž podloženo čísly, kolika sociálně slabým sehnaly práci, kolika z nich se díky jejich péči podařilo vyčlenit se z prostředí chudoby. Že existuje systém hodnocení neziskovek podle ovoce a ne podle květů. Tohle vše není těžké pro lidi, kteří v tomto prostředí pracují, takže je na nich, aby nesli důkazní břemeno a výsledky své práce předkládali těm, kdo ji financují. A pak si může Jaroslav Zeman vyprávět co chce. Bude jen za tlučhubu. Můžete věřit, že tohle by byla řádná rána anticiganismu. Milionkrát lepší, než označit ty, kteří jsou "přesvědčení" za kryptofašisty, rasisty či anticiganisty. Data, data, data. Nějaká musí existovat. Tak na stůl s nimi. Pravda se ukáže. A o tu nám přece jde, ne?

rád bych zmínil i jeden od pana Uhla. Jak jsem již psal, souhlasím s ním v kritice nacionálního pojetí celé kauzy. V diskusi zde píše: "Nebo se měly řídit hlasem krve, tedy té české resp. moravskoslovácké?"

Rád bych ho upozornil na jednu nepřesnost a opět jedno české specifikum.

Pokud píšeme o Slovácku, jako etnografické oblasti Moravy, je korektní psát Slovácko (slovácký) nebo Moravské Slovensko (moravskoslovenský). Moravské Slovácko je lidově rozšířené, přesto nepřesné označení, jedná se o pleonasmus.

Pan Uhl zde v sice výstižné karikatuře na jazykově-etnické národovectví rozlišuje mezi českou a (moravsko)slovenskou krví. Toto pojetí je ovšem konstrukce jazykové etnicity 20. století. Dělení obyvatel Moravy na moravské Slováky a moravské Čechy se přežívá podobně jako oslovení "slečno". I z jazykového hlediska šlo např. v lidových nářečích odpradávna o plynulý a postupný přechod od Plzně v západních Čechách přes Moravu a celé Slovensko až k Rusínům a dál. Další kontinuální jazykový přechod vedl přes Moravu, slovanské obyvatelstvo Slezska a Halič do Polska.

V 19. století stáli Slováci před rozhodnutím, jaký si zvolí národní jazyk, zda právě obrozující se češtinu, nebo vytvoří vlastní. Vzali si středoslovenské nářečí a vytvořili spisovnou slovenštinu. Představitelé moderního českého národa taky před tím mohli zvolit němčinu (podobně jako Irové zvolili angličtinu), ale rozhodli se obnovit češtinu.

Ještě jedné jazykové nekorektnosti se dopustila paní Mičkalová, když napsala: "Kdybyste ke mně přišla v Čechách do kurzu nebo na zkoušku, oslovovala bych Vás "slečno", i před ostatními." Je zde na místě rozlišovat, zda by tomu jinak bylo na Moravě nebo v našem Slezsku? Jedině tehdy by zmínka pouze o "Čechách" měla opodstatnění.

Ale omlouvám se, že tu perfekcionistickou "káru" v diskusi tlačím dál, v detailech uvíznu docela nerad.

Panu Ševčíkovi:
Máte možnost si informace, které Vás zajímají, najít a seznámit se s nimi. V tom je to na Vás.

Tohle mám napsat všem, kteří byli, společně se mnou, adresáty toho emailu? Najděte si sami, že J. Zeman lže? Na jedné straně dostanou informaci až pod nos a my po nich budeme chtít, aby věnovali velké množství svého času ověřováním její pravdivosti? Kdo z nich to tak asi udělá? Proč by nemohli dostat opačnou informaci od těch, kteří se problémem přímo zabývají a jsou ji jistě schopni kvalifikovaně poskytnout? Máme bojovat s anticiganismem systémem - já něco vím, ale já vám to nepovím? Velmi účinná a přesvědčivá metoda.
Já bych dal tímto podnět redakci DR, aby oslovila MPSV, a toto zveřejnilo, jak to skutečně se všemi těmi sociálními a hmotně nouzovými dávkami je. Tohle se na netu prostě z neznámých důvodů zjistit nedá. Zveřejnění skutečného stavu by udělalo jasno. Dále by neziskové organizace mohly zveřejnit data, ze kterých vyplývá, jak se jejich práce pozitivně odráží na řešení problému. Tím by se utnuly dohady. Bylo by jasno.
Zároveň, jako levicové periodikum, by DR mělo tlačit na všechny politiky, obzvláště levicové, aby se vrátili k systému, který nepřipustil zaměstnávání cizinců tam, kde jsou naši nezaměstnaní, jejichž kvalifikace je odpovídající. Hlavně také z toho důvodu, že tím je u nás vytvářena umělá nezaměstnanost, jejichž účinek na mzdovou politiku je pro běžného zaměstnance drtivý. Proč toto zůstává levicí nepovšimnuto, je obrovskou záhadou.
Tento problém je snad větší, než všechny ty, které jou v TOP problémech DR. Věřím tedy, že nezůstanu oslyšen.

Pane Ševčíku,
nedávejte redakci DR "podnět tímto", ale přímo: redakce@denikreferendum.cz
Když už vynakládáte úsilí, vynakládejte ho účelně.
Také máte možnost, stejně jako kdokoliv jiný, přeptat se sám senátora Zemana, jak to myslel; seznámit se s tím, co se lze dozvědět z otevřených zdrojů informací; oslovit MPSV... Zdaleka nejde o to, "kdo lže", popř. že !někdo něco ví, ale nepoví!.
Nedivte se, že za Vás nebude někdo jiný ověřovat nebo dávat na pravou míru to, co se píše v jednom každém hromadném mailu, který přistane ve Vaší mailové schránce.
Očekávat něco jiného znamená mít velice přehnaná očekávání od ostatních a velmi malé nároky na sebe samého.

(S tímto přístupem k informacím z mailů Vám mohu jen poradit, abyste stejně jednoduše nepřijímal informace o smrti strýčka-miliardáře z Nigérie.)

Být činovníkem dotčené instituce, nečekal bych na to, aby mě někdo vyzýval ke zveřejnění skutečného stavu. V době, kdy se zveřejňuje téměř každá smlouva, jejíž plnění je financováno ze státní kasy, je s podivem, že není možno zjistit, jakým způsobem jsou vypláceny ze státní kasy dávky sociální a nouzové. To jen živí spekulace. Rovněž tak nemohu nikde najít, jakým způsobem jsou vyhodnocovány VÝSLEDKY práce neziskovek, rovněž povětšinou financovaných státem. Pokud by tomu tak nebylo, není třeba odpovídat na každý takovýto email, neboť by je nikdo nepsal.
Mé vidění světa a jeho problémů je asi jiné, než redakce DR. To co já považuji za důležité, oni vidí zřejmě jako podružné. Nejsem si tedy jist, že s problémem o umělé nezaměstnaností a jejím dopadem na zaměstnance bych, jako tématem, uspěl. Spíš kdybych tak napsal nějakou prózu na Vánoční téma, nebo něco, co by nevzbudilo emoce....

Pane Ševčíku,
mohu Vám jen opět doporučit, abyste se seznámil s informacemi z volně dostupných zdrojů. To, co píšete, svědčí o tom, že jste se zatím příliš daleko nedostal.
To, že jsou informace volně přístupné, nemá vliv na vznik a zánik hromadných mailů, protože jejich vznik a rozesílání pohánějí jiné důvody než nedostatek informací.
To, co redakce DR považuje za důležité, zjistíte zcela jistě, když se přímo na ni obrátíte s náměty a tématy. Jinak se budete jen domnívat. A jistě netřeba dodávat, že DR není jediný sdělovací prostředek ve vesmíru, se kterým můžete poměřovat své vidění světa a problémů.

Tato debata nemá smysl. Ve volně dostupných zdrojích jsem nic a to po delším hledání nenašel a vy jste jak jak tajemný hrad v Karpatech. Tohle nevypadá na nějakou snahu otevřít lidem oči. Ty hromadné emaily mají možná jinou motivaci, ale jak mám známým vysvětlit, že jsou jen štvavé, když nemám po ruce průkazná data? To jim mám říct - nevěřte tomu, je to jinak? Ale jak to přesně je?
S DR je fakt, že téma umělé nezaměstnanosti jsem k zveřejnění nenabídl. Nabídl jsem téma k toleranci a bylo mi sděleno, že je to spíše příspěvek do diskuse. Nevím. Možná ano. Své pisatelské výtvory nevidím jak pupek světa. Jde mi spíše o to, co chápu jako problém. Kdyby se toho někdo ujmul a dal tomu správnou fazonu, ať si to klidně vydá za své dílo. Ale hlavně aby se tyto problémy otevřely, aby politikové získali zpětnou vazbu. Aby se dal impuls k řešení těch problémů. O to mi jde.

já nerozumím jedné věci: Co je pro dítě větší újma, stres a trauma? Když je občas plácnuto přes zadek (nehovořím o týrání), anebo když je odebráno vlastní matce, tedy osobě, k níž má za běžných okolností vytvořen nejbližší citový vztah?

A k čemu je dobré, aby dítě putovalo do cizích rodin, kde se na chvíli ohřeje (pěstouni), aby zanedlouho, až si tam zvykne a naváže tam vztahy, šlo zase o dům dál, k adoptivním rodičům, nebo zpátky do původní rodiny? Děti nejsou balíky, aby se s nimi šibovalo jak na poště. To je přece mnohem nehumánnější než nějaké plácnutí po zadku (pokud se častěji opakuje, má se s rodinou PRACOVAT, ne jim dítě odebírat!).

Za smrtelnou kombinaci pak považuji propojení necitlivých (nebo rovnou zkorumpovaných?) sociálních pracovníků s pěstouny, kteří si díky štědré státní finanční podpoře udělali z pěstounství byznys. Země, kde kombinace výše uvedených faktorů nastala, jsou na nejlepší cestě k dosti šíleným věcem...

Zajímalo by mě, odkud čerpají někteří lidé přesvědčení o tom, že něco je správné či nesprávné (plácnutí dítěte), korektní či nekorektní (oslovení slečna). Z toho, že si něco myslí většina lidí někde, například v Norsku? A když si něco myslí většina lidí například v Rusku, tak to správné nebo korektní není? Kdo vlastně stanoví tuto kosmopolitní etiku - správnost či korektnost nějakého jednání?

Je to správná otázka, ale nesmí se klást.

Proč zrovna Rusko? Velmi pozoruhodné názory na správnost tělesných trestů mají třeba v Saudské Arábii.

A proč Saúdská Arábie? Proč hned zacházet do extrémů, pane Kubičko? Odmítám jakoukoliv tyranii většiny (ať národní nebo mezinárodní) v tom, co je nutno, případně co je zakázáno dělat, a jakékoliv módní názory, protože mám radši ty své. Což ovšem neznamená, že cizí názory či normy jednání přijímat nemohu. Samozřejmě mohu, ale jen tehdy, když se mi budou líbit a taky když budu schopná je dodržovat.

Vyjádřil jsem v této diskusi podiv nad tím, že bratry Michalákovy norské úřady a soudy rozdělily a vychovávají je dvě různé pěstounské rodiny. V podezření na pochybení či nedbalost jsem se ale mýlil, ono je dost snadné kopnout si do neznámé státní instituce ve vzdálené zemi, zvláště když ji někdo pomlouvá, že není státní, ale soukromá a zisková. (Není to pravda, Barnevernet je státní orgán podobně jako v ČR jsou státní orgány sociálně-právní ochrany dětí OSPOD, které také využívají služeb soukromníků, například zdejší školy, české věznice, sociální služby, nemocnice atd.)
Nyní se mi ale dostalo informace, že o oddělení bratrů do různých rodin se v Norsku rozhodlo ze závažných důvodů. Vyrůstali v rodině, kde násilí – vůči Evě Michalákové i vůči jejím dětem – bylo časté, i na české poměry, nejen na norské. Barnavernet a soudy pečlivě vážily jejich společnou či oddělenou výchovu, a to také podle toho, do jaké míry násilnické jednání si chlapci v rodině osvojily či mohly osvojit. Přiklonily se k té druhé variantě.
Jestliže bude Barnevernet a norské soudy, v jejichž působnosti takové řízení jest, rozhodovat na novou žádost matky o další péči obou chlapců, přičemž není vyloučeno ani rozhodování o rodině jejich vzdálenějších příbuzných na Hodonínsku (nešlo by ani o osvojení, ani o pěstounskou péči), bude se pochopitelně znovu zvažovat i možnost péče o oba bratry v jedné rodině, a to na základě současného stavu věcí.
Snad jen Sobotkova vláda nebude takové rozhodování norských orgánů, jimž jediným přísluší, ovlivňovat.
Jinak podle diskuse vidím, že hesla „metla vyhání děti z pekla“ a „škoda každé rány, která padne vedle“ jsou v české společnosti stále živá.

Kdybyste nám ty podrobnosti sdělil dříve, pane Uhle a kdybyste do toho ještě nezaplétal nekorektnost v oslovení, mohli jsme si celou diskusi ušetřit. Nemusel jste být v líčení případu až tolik tajuplný. Doufám jen, že to nebyl záměr, že jste to opravdu nevěděl. Domnívám se, že málokdo si tady myslí to, co nám přisuzujete vy: "škoda rány, která padne vedle". Dnešní rodičovská generace je v otázce výchovy liberálnější, než byly ty předešlé.
Mně šlo jen o to, že vztah "matka - malé dítě" není jen věcí kultury, ale částečně i věcí přírody. Nebo prostě něčeho, co je mimo kulturu. A že není radno do tohoto vztahu příliš zasahovat - například zákonem, protože to může být na škodu věci.

z tohoto článku. Velmi sporná a hrubě zjednodušující mi připadá už věta z druhého odstavce: "Od roku 1990 nemají ale státní orgány hájit zájmy státu proti zájmu jiného, nýbrž že mají dbát práva (zde práv dětí) a plnit závazky státu. " - Občan přece není totéž co stát a tady jde o zájmy jednotlivého občana, ne celého státu!.
Nakonec jsem ale došla k stručnému závěru, že pan Uhl z celého toho svého úsilí o jakousi "korektnost" docela zblbnul. Bohužel. Důkazem toho je, že sám není korektní (a je z toho sám nejspíš "rozhozenej"), je věta z jeho posledního přízpěvku: "Barnavernet a soudy pečlivě vážily jejich společnou či oddělenou výchovu, a to také podle toho, do jaké míry násilnické jednání si chlapci v rodině osvojily či mohly osvojit."
Chybná gramatika je nepochopitelná, ale nepochopitelná je i bezmezná důvěra v norské právo a lidi, kteří jej prováději.
Jasně "komu dal pánbu úřad, tomu dal i rozum!"
Stát je tu přece od toho, aby bránil občana i proti vlastním chybným rozhodnutí a v cizině má také vyžadovat řádné informace, pokud se občan cítí poškozen. Pak má cenu to tady rozebírat. Nehledě na to, že pokud někdo neurčitý panu Uhlovi podal "osvícené" informace o případu, lze v mediích najít další protichůdné informace spíše zpochybňující postup Barnevernetu např. informace z rozhovorů právníků paní M. s pracovníky norských orgánů. Tam je mnoho otazníků!
Paní Chalánková má moje sympatie. Nemusí mít nakonec pravdu, ale chce ji vědět (a bez pomoci státu to jde těžko) a nechce bezmezně důvěřovat úřadům.

Informace bez uvedení zdroje jsou bezcenné a nelze je používat jako argument. Norské i české úřady jsou zákonem vázány mlčenlivostí, paní Michaláková sama také snad žádné informace ze soudního spisu, rozsudek ani znalecké posudky, pokud je mi známo, nezveřejňovala. Takže nevím, odkud má pan Uhl tyto detailní informace:
"...Ještě více mu škodí stálé vyhrožování tím plácnutím a jiné psychické týrání. Obojí bylo, podle mých kusých informací, u Michalákových na stále pořadu dne. Pan Michalák bil i svoji ženu, což se v českém prostředí paní Michaláková snažila utajovat."
"Norské úřady vůbec neshledaly paní Michalákovou způsobilou k výchově dceři jejího partnera, nýbrž naopak usilovaly o to, aby se s dívkou nemohla stýkat. Usiloval ale neúspěšně."
"Nyní se mi ale dostalo informace, že o oddělení bratrů do různých rodin se v Norsku rozhodlo ze závažných důvodů. Vyrůstali v rodině, kde násilí – vůči Evě Michalákové i vůči jejím dětem – bylo časté, i na české poměry, nejen na norské. Barnavernet a soudy pečlivě vážily jejich společnou či oddělenou výchovu, a to také podle toho, do jaké míry násilnické jednání si chlapci v rodině osvojily či mohly osvojit. Přiklonily se k té druhé variantě."
Uveďte prosím zdroj, pane Uhle.

Moje omluva ze 27. 1., že vyjádření mé nelibosti nad užíváním oslovení „slečno“ bylo nevhodné, padla na úrodnou půdu. Po jejím zveřejnění napsala Klára Mičkalová, že „oslovení slečna mj. vyjadřuje, že oslovovaná se jeví jako ′spíše víc mladá žena′ než jako ′méně mladá žena′. Tak to vnímám u sebe, když mi někdo říká paní nebo slečno,“ píše paní Mičkalová. „A tak vnímám i Vás,“ píše paní Recmanové, „pro mne jste spíše ′víc mladá žena′, a ne ′nějaká stará bába′, jak mi už bylo také jednou ′víc mladou ženou′ naznačeno, když jsem ji oslovila ′paní′.“
Paní Mičkalová to vystihla přesně. Jen nevím, proč má třeba padesát lidí na nějaké besedě poslouchat (nebo v DR číst), jak oslovující považuje oslovovanou za „spíše více mladou“ nebo „spíše méně mladou“, a to bez ohledu na to, jak to ta oslovovaná cítí a jak se sama, bez ohledu na to oslovení, cítí. Bude to asi proto, že oslovovaná osoba je žena, a ne muž.

Úvodním článkem z 26. ledna o norském správním a soudním odnětí bratrů Denise a Davida z péče matky Evy Michalákové jsem nechtěl psát o tom, zda chlapci byli odňati po právu, nebo dokázat, že odnětí bylo nejlepším ze všech špatných řešení. To jsem nevěděl a ani nyní, po získání dodatečných informací nevím. Chtěl jsem se jen ozvat vůči většinové nacionalistické („pokrevní“, „české“) reakci zdejší veřejnosti a poukázat na právní souvislosti případu, například na společnou (OSN) úmluvu o právech dítěte. Ve zdejších reakcích jsem cítil xenofobii. Jak může někdo podle jediného případu paušálně tvrdit, že norský systém sociálně-právní ochrany dětí je špatný? Nebo psát, že Norsko krade či zabavuje děti, a vyzývat k jejich ochraně české státní orgány, jež se podle českého, unijního i norského práva tím zabývat nemohou?
Už před zveřejněním mého textu v DR, 20. ledna, zveřejnilo norské velvyslanectví k případu zprávu. Nevzbudila tu ale větší zájem médií. Jejím základem bylo tvrzení, že nařízení péče u pěstounů bylo „nutné a naléhavé“ a že matka českým úřadům o případu předala jen neúplné informace. Považuju Norské království za demokratický stát. Od roku 2013 vládne konzervativně-pravicová koalice, zatímco sociální demokracie a zelení jsou v opozici. Jenže označení jsou zrádná – pravice v západní Evropě zaujímá často levicovější, socialističtější a zelenější postoje než třeba ČSSD a KSČM.
Proto jsem se snažil tvrzení norského velvyslanectví ověřit. Postupně se ukázalo, že i rozsudky norských soudů v této věci mají někteří čeští novináři. Využil jsem pak i toho, že znám odborníky ve Skandinávii (včetně jedné osoby v Norsku). Ti také můj přístup ocenili, někteří se mi dokonce přihlásili po čtení polemiky v DR. Z různých zdrojů jsem si doplnil znalosti o tom, proč a jak se v Norsku rozhoduje o odnětí dítěte a o oddělené péči v různých rodinách. Proto jsem vzal 30. ledna své pochybnosti o správnosti rozhodnutí svěřit chlapce do dvou pěstounských rodin zpět.
Sám jsem se jako novinář v posledních letech angažoval proti odebírání dětí v ČR z důvodů sociálních, například finančních či bytových. Uvítal jsem i rozhodnutí českých soudů, které proti tomu také vystupovaly. V roce 2010 vynesl Ústavní soud nález (soudkyně zpravodajka Eliška Wagnerová), kde vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP – Rada Evropy, Štrasburk). ESLP mj. odsoudil ČR za porušení evropské úmluvy při rozhodování o péči o dítě ve věci Havelka v.ČR. Ještě významnější bylo následné sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu. Učinilo přítrž různému rozhodování obecných soudů nižších stupňů, jednajících o péči o dítě. Se znalostí náhradní péče v ČR a ve Francii jsem podpořil změnu zákona o pěstounské péči. Považuju dnešní českou právní úpravu, umožňující dočasnou pěstounskou péči v zásadě za správnou a pro dítě vhodnější do doby, než se rozhodne, zda se vrátí do biologické rodiny, o což se musí vždy usilovat (a to se v ČR dosud moc nedělo), nebo bude osvojeno někým v ČR nebo i v cizině, svěřeno do pěstounské péče trvalé nebo, což by mělo být jen zcela výjimečné, do péče ústavní. Jsem i velkým kritikem Klokánků, také kvůli nízké kvalifikaci tamních „tet“.
Jiří Nuhart mě tu nyní vyzval, abych zveřejnil zdroje svých informací. Nevyhovím mu. Nejsou ale „nelegální“. Neuvedu ani podrobnosti o násilí v rodině Michalákových, a to i přesto, že bych mohl odkázat na veřejné zdroje. Omezení při zveřejňování osobních údajů a zvláště pak citlivých osobních údajů podle českého zákona považuju za správná. Polemika v DR není policejní výslech.
Jsem rád, že se podle lidí, jež zákon pověřil ochranu dětí sledovat, výrazně v posledních letech zlepšila práce orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Také díky ESLP a českým soudům, dodávám.
S tím kontrastuje právní vědomí českých vládních činitelů. Ti se do věci, jež má být v rukou norských správních a soudních orgánů, pletou, obávám se, že pod tlakem poslankyně TOP 09 Jitky Chalánkové (o jejích postojích jsem v úvodním textu psal) a možná i Andreje Ruščáka, žijícího v Norsku (prohlašuje se za habsburského monarchistu a „tradičního Čecha“) a svolávajícího v ČR na facebooku lidi, aby při lyžařských závodech na Vysočině veřejně vyjádřily kritiku Norska. Premiér Sobotka dne 29. ledna řekl v Radiožurnálu, že „Norsko zatím ještě neratifikovalo potřebnou právní úmluvu, která zajišťuje spolupráci mezi jednotlivými úřady“. Norsko ale nemá co ratifikovat, žádná smlouva není podepsána, ani sjednána. Jejími smluvními stranami by byly EU a Norsko, které není jejím členem.
Česká vláda zaspala. Než ČR vstupovala do EU, měla vláda Miloše Zemana, vstup připravující, uzavřít s Norskem smlouvu o právní pomoci. Nebo se postarat o to, aby tak učinila EU jako celek. Nebo vyjednat pro ČR výjimku k samostatnému uzavření takové smlouvy po vstupu ČR do EU. Místo toho nutí teď česká vláda ministry a své orgány, aby se zabývaly něčím, čím se podle ústavy zabývat nemají, nebo, řečeno přísně, čím se zabývat nesmějí.

bez ohledu na to, že jde proti většinovému mínění v ČR.

Je jistě na místě volat po tom, aby se o věci diskutovalo na základě věrohodných informací.

Ale ta téměř jednomyslnost, že Barneveret hromadně odebírá děti bez naléhavých důvodů, se u nás vytvořila na zčásti na základě nevěrohodných, někdy i vysloveně nepravdivých informací, které kolují po internetu a svou všudypřítomností vyvolávají dojem, že to musí být pravda, protože to všude píšou. Asi jako se skoro sto let věřilo, že špenát obsahuje neobyčejné množství železa. Neobsahuje ho o nic víc než jiná listová zelenina, ten názor vznikl tak, že všicn jeden od druhého opisovali výsledek jednoho rozboru, kde se někdo spletl v desetinné čárce.

Podotýkám, že nemám žádný názor na to, zda systém sociálně-pravní ochrany dětí v Norsku funguje dobře nebo ne. Zkoušel jsem si o tom něco zjistit, ale narazil jsem na tu překážku, že většina relevantních informací je v norštině, které nerozumím. K zásadě, že odebrání dětí je až krajní řešení po vyčerpání jiných možností se alespoň verbálně hlásí i Barnevernet.

Pan Uhl zde například napsal: "Neuvedu ani podrobnosti o násilí v rodině Michalákových..."
"... Obojí bylo, podle mých kusých informací, u Michalákových na stále pořadu dne. Pan Michalák bil i svoji ženu, ..."
"Omezení při zveřejňování osobních údajů a zvláště pak citlivých osobních údajů podle českého zákona považuju za správná."

Na otázku Táni Fischerové, jak je možné, že dětem a matce je zakázáno mluvit rodnou řečí, Petr Uhl pod jejím článkem odpověděl: "Češtinu jim nikdo nezakazuje, jen při rozhovoru s matkou je podmínkou norština. Odnárodňování je v Norsku jistě zakázáno zákonem,..."

Na tuto otázku pan Uhl neodpověděl.

Ve známé kuřmské kauze týrání chlapců zůstalo pro veřejnost mnoho věcí nevyjasněných.
Něco se mi vyjasnilo nyní po přečtení dvou vygooglovaných příspěvků, které odkazuji níže.
Nejprve jsem přečetla blog paní Humlové "Norsko a nechvalná historie rasové hygieny" zde: http://danahamplova.blog.idnes.cz/c/444975/Norsko-a-nechvalna-historie-rasove-hygieny.html . Tento blog je zajímavou exkurzí do historie mezilidských vztahů v Norsku, zejména v rodinách na odlehlém venkově. Stojá za přečtení.
Když jsem si jej chtěla znovu vygooglovat, objevil se v nabídce také relevantní odkaz: http://leva-net.webnode.cz/products/norska-statem-organizovana-pedofilie-a-incest/
Já nemám žádné mezinárodní informační vazby, tak bylo užitečné pročíst i takovýto možná poněkud tendenční zdroj.
Člověk si má přečíst všechno. Pomocí zmiňovaných textů jsem ale pochopila to, co možná lidé s celoevropskými kontakty (ale zřejmě ne naši novináři) už věděli dříve. A sice PROČ tzv. ANIČKA v přestrojení za mladinkého hocha byla dopravena až DO NORSKA? - Tam totiž mohla být ADOPTOVÁNA a pěstounská rodina na ní mohla vydělávat "balík"! Protože pro pěstouny - libovolné norské občany má jejich země vyhrazeny velké finance a svérázné podmínky předání do pěstounské péče jsou zpětně asi nezjistitelné. Systém pěstounské péče je téměř nekontrolovatelný – Anička se tam převtělila do malého hocha, zřejmě přijatelnějšího pro pěstouny. (Tady jsme si říkali „z čeho tam žila, atd.?“) Teprve teď mi to celé dává smysl. Mohu se samozřejmě mýlit, pak ale prosím, aby ti, kteří do toho mohou vidět lépe, podali smysluplnější vysvětlení. Naše policie ale musela nějaké informace získat – nějaká jména (otec „Aničky“ na útěku) tehdy prosákla, nicméně vše pak vyšumělo.
Dále se mi spojila informace o nepochopitelném způsobu týrání chlapců Maurerových vlastní matkou s jedním popisem uvedeném v druhém ze zmiňovaných odkazů o tom, jak byli děti u svých norských pěstounů ve sklepě lámáni k odevzdanosti a poslušnosti!
Provalená kuřimská kauza (finančně zřejmě dobře saturovaná a nevím, že by financování bylo veřejnosti vysvětleno) mohla být už tehdy jen špičkou ledovce. Podhoubí kuřimské kauzy, prozrazené náhodou (!), může být dost temné. Člověk, kterému není lhostejná krutost a násilí, se docela nezbaví obavy, že věc s ponižováním dětí a jejich manipulováním může mít pokračování ( i v jiné zemi), jen její krytí může být úplnější.
A od pana Uhla, pokud má vhodné kontakty do Norska, bych spíše ocenila, kdyby se pokusil získat i od norské strany více informací o podpoře Aničky a spol. v Norsku. Už proto, že v legalizaci existence tzv. Aničky není jeho žena, paní ombudsmanka Šabatová, zcela bez viny. A také si matně připomínám jakousi aktivitu pana šéfredaktora Patočky, nejspíš také obluzeného půvabem sester Maurerových!
Nebo je „ korektnost“ deníku Referendum, z norské strany (kýmsi blíže neurčeným) oceňovaná, čistě jen účelová?