Právo na předčasnou separaci od matky
David UngerPolitici ČSSD podle Davida Ungera prosazují, aby dítě bylo co nejdříve a nejjednodušeji separováno od bezpečného rodinného prostředí, navíc bez záruky dostatečné vzdělávací a osobnost rozvíjející úrovně, a hájí především zájmy velkých firem.
Před čtrnácti dny sociálnědemokratická ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová podpořila návrh zákona, který počítá se vznikem tzv. dětských skupin, tedy alternativních mateřských škol a jeslí bez potřebné vzdělávací úrovně.
Místo, aby tato vláda urychleně řešila nedostatek mateřských škol způsobený zcela nekoncepční sociální politikou polistopadových vlád, přejímá návrhy neoliberální pravice a dále fakticky rozvrací systém rodinné politiky.
Výrok paní ministryně „…díky tomu, že není možné umístit děti do zařízení, ztrácíme potenciál určité části vzdělaných žen. Matky vlastně za mateřství trestáme…“ vypovídá o krátkozrakosti a hodnotové redukci jejího pohledu na celou problematiku.
Nyní další sociálnědemokratický ministr, Jiří Dienstbier, dokonce navrhuje, aby bylo „právo na školku“ pro dítě dokonce uzákoněno, a to už od dvou let (!). K tomu doslova uvedl, že „je to velmi důležité z pohledu politiky rovných příležitostí, aby oba rodiče mohli pokračovat v profesní kariéře a nemuseli ji obětovat tomu, že rodina chce mít děti.“
Jako kdyby bylo pokračování v profesní kariéře alfou a omegou života, kdežto „vůle mít děti“ jen jakýmsi výstředním přáním, kdy v případě, že se ho rodiče rozhodnou realizovat, musíme být na pozoru, aby jim nevadilo v práci.
Argumentace tím, že stát vyšší zaměstnaností matek ušetří, zohledňuje jen krátkodobé hrubé ekonomické faktory. Systém standardní rodičovské dovolené do tří let věku dítěte nás řadí mezi nejvyspělejší státy světa s ohledem na odborné poznatky v psychickém vývoji dítěte, které pro zdárný budoucí osobnostní vývoj potřebuje bezpečnou citovou vazbu k matce právě do tří let věku.
Mnozí vývojoví psychologové od dob vzniku výzkumu dětské psychiky upozorňovali, že předčasná separace dítěte zvyšuje riziko vzniku poruchy osobnosti v pozdějším věku a v sociálním měřítku jevů jako agresivita, násilí nebo kriminalita včetně korupce.
Nezapomeňme ani na to, že i narcistická porucha osobnosti je tzv. ranou poruchou, to znamená, že na jejím vzniku se podílí významným způsobem zkušenosti dítěte v prvních třech letech věku. U nás téma důsledků poruch osobnosti ve vrcholné politice a managementu trefně zviditelnil například MUDr. Jan Hnízdil.
Pokud jsou USA vzorem společenského zakotvení práva snad na všechno, je třeba se ptát, proč již před dvaceti lety museli budovat systém dlouhodobé léčby pro mladistvé pacienty s ranými poruchami osobnosti, kteří se vážně a dlouhodobě sebepoškozují. Mnozí psychiatři a kliničtí psychologové si kladou otázky, čím je zvýšená pozornost k léčbě těchto pacientů způsobena.
Podle jedné z hypotéz, u nás formulované psychiatrem Petrem Příhodou, je to zvýšení výskytu těchto poruch ve společnosti po ženské emancipaci, fenoménu dvoukariérových manželství a vytrácení matek z rodinného života. Stejně jako se v 19. století s průmyslovou výrobou začal vytrácet z rodiny otec a vedlo to tehdy ke zvýšené pozornosti k neurózám, tedy psychickým problémům spojovaným častěji s pozdějším věkem dítěte.
Na jednu stranu „humanisté“ volají po urychleném zrušení systému zařízení ústavní péče (například kojeneckých ústavů), na druhé straně chtějí zvýhodnit ty individualističtější rodiče, kteří mnohem více než na svoje děti myslí na svou osobní kariéru. Mohli bychom namítnout, že záleží přece hlavně na postoji rodičů a kvalitě jejich péče, nikoli nějakých opatřeních zavedených politiky.
Ve skutečnosti však dopad systémových opatření může ovlivnit charakter celých generací, přestože jsou obtížněji poznatelné a měřitelné než je „míra zaměstnanosti matek“. Například převažující charakteristiky dětí konzumní společnosti v prosperující západní Evropě v 70. a 80. letech prostějovská rodačka psycholožka Jiřina Prekopová nazvala fenoménem „malých tyranů“.
Měli bychom být hrdi na to, že tvůrcem systému péče o matku a dítě, který se stal ve vyspělém světě standardem, je další moravský rodák — a, pro zajímavost, sociální demokrat — Julius Tandler.
Zatím ale můžeme sledovat, jak nyní čeští sociálnědemokratičtí politici fakticky prosazují, aby dítě bylo co nejdříve a nejjednodušeji separováno od bezpečného rodinného prostředí, navíc bez záruky dostatečné vzdělávací a osobnost rozvíjející úrovně, a hájí společně s pravicovými liberály (ANO, TOP 09 a ODS) především zájmy velkých firem.
Nelze opomenout další výhody, které náš klasický koncept rodičovské dovolené má, a které jsou ekonomickou a hrubou lidsko-právní optikou těžko viditelné. Například delší prodleva matek na rodičovské dovolené umožňuje získat na čas dalším, většinou mladým lidem zaměstnání, praxi a často i potřebnou postgraduální kvalifikaci.
Opatření, která dnes ministři za ČSSD navrhují, je několikátá systémová protirodinná rána. Podobně jako bylo zrušení společného zdanění manželů Topolánkovou vládou, zavedení trojrychlostní rodičovské dovolené (zde jde rovněž o ekonomické zvýhodnění matek, které jsou se svými dětmi doma jen dva roky), zvyšování nižší sazby DPH, nezohledňování počtu dětí při odchodu do důchodu etc.
Dítě v batolecím věku i jeho rodiče totiž nerozlišují, zda důsledky politických opatření provádí vláda složená z ODS nebo ČSSD, zda je prosazuje ministr financí Babiš nebo Kalousek. Paradoxní je, že takové opatření nyní zastává vláda složená ze stran, které by nejvíce měly hájit zájmy rodin s dětmi, tedy ČSSD a KDU-ČSL.
Až budeme navrhovat uzákonění dalšího „práva“, neměli bychom opomenout uzákonit i právo na to být předčasně separován od své rodiny. Některé pozdě separované děti by potom mohly v budoucnu omezit ekonomické zisky států či dokonce celých firem. A ze spokojených dětí vyrostou spokojení dospělí, kteří jsou mnohem hůře manipulovatelní než ti nespokojení.
Navíc, mohou požadovat příliš složitou úroveň vzdělání pro sebe a své potomky, což se zcela neztotožňuje s americko-ruskou koncepcí velké středoevropské montovny.
Jednou z možností pro nejmenší děti by podle mě měly být malé dětské skupiny hlídané nějakým dospělým a zasazené do rodinného prostředí. Ideální by bylo, pokud by se každý den střídal jiný dospělý, rodič nebo jiný příbuzný některých svěřenců.
Nejsem zastáncem ústavní péče, jaká funguje ve Velké Británii (internátní školy od základního vzdělávání s celoročním provozem), ale myslím, že to ani jeden z ministrů také není.
Návrh na jednoduché zřizování dětských skupin zcela kontrastuje se zavedeným systémem předškolního vzdělávání, s jeho tradičně vysoce nastavenými standardy především úrovně vzdělání. V době, kdy se u nás kvalifikují desítky a stovky předškolních pedagogů (většinou pedagožek) s vysokoškolskou specializací, jsou narychlo schvalované dětské skupiny v systému zcela cizorodé. Nejde tedy o "předškolní vzdělávání", jak udává diskutující slečna Recmanová, ale o pouhé hlídání dětí, aby matka mohla jít dříve do práce.
Ani já, ani zmiňovaní ministři nejsme zastánci a priori ústavní péče. Článek také není o ústavní péči. Upozorňuji jen na to, že jejich přímočará podpora lidských práv ad hoc silně kontrastuje s kvalitou života, na které se u nás pracovalo systémově celá desetiletí.
Díval jsem se do programu socdem - a je to tak nějak "aj tak, aj tak"... Dítě by nemělo být handikapem v kariérním rozvoji (někde strana 39) a zároveň by měla být dostatečná síť veřejných školek (skoro konec). Osobně by mi nevadilo, kdyby tak nějak trochu víc ctili to "vaše slova budiž ano, ano - ne, ne..." I když to teda není Marx ani Žižek...
Označení rodiče, který se chce vrátit do práce, jako toho, který "myslí více na svou kariéru než na své díte", mi pak přijde silně dehonestující a generalizující. Jistě se shodneme, že kvalita rodičovské role není přímo úměrná množství času s dítětem stráveného.
Na jedné straně vidím extrém naznačený Ivanou (malé dítě odkládané na 12 hodin denně), na druhé straně rodiče, který je po třech dětech a deseti letech v domácnosti zcela odříznut od běžného života. Zda ho při tom hřeje vědomí, že na jeho místě se mezitím kvalifikovalo několik absolventů si nejsem jistý.
Osobně hledám ideál někde mezi. Dostupnost předškolní péče (ne nutně formou státního předškolního vzdělávání) a pružných či zkrácených pracovních úvazků je v tomto světle krok správným směrem.
V dnešní době mnohem méně než dříve hrozí, že bude rodič po 10 letech "zcela odříznut od běžného života". Spíše hrozí to, že po zhroucení veškerých systémových opatření, která rodinu podporují, bude pro rodiče mnohem výhodnější a jednodušší děti co nejdříve odložit.
Nevím, proč píšete zrovna o "spaní "po o" pod dohledem vysokoškolsky vzdělaného pedagoga" a zda jste si vědom, jaké standardy dnes musí mateřská škola splnit, aby se stala mateřskou školou. Tím, že zavedeme mnohem jednodušší zřizování dětských skupin vzdělávací úroveň a kvalitu rodinného života zvýšíme? Je současná MŠ jen dohled nad "spaním po o"?
Vždyť není žádná nutná státní forma předškolního vzdělávání. Máme spoustu kvalitních školek neziskových, církevních nebo soukromých. A fungují dobře. Myslíte si, že dětské skupiny, např. provozované nějakou specializovanou velkou firmou nejlépe ve více obcích a regionech, úroveň péče o děti zlepší?
Trvám na tom, že současný návrh zvýhodňuje ty rodiče, kteří myslí více než na svoje dítě, na svoji kariéru. A nikoho konkrétního neoznačuji a nedehonestuji. Jen popisuji, kdo se mi zdá, že z toho bude profitovat především. I když nepochybuji, že mnoho rodičů, kteří se do práce vracejí dříve, poskytují svému dítěti mnohem lepší péči než ostatní.
Myslíte si, že zavedení zjednodušeného zakládání dětských skupin nebo zakotvení práva dítěte na školku (jakou?) je stejné u nás jako třeba na jihu USA?
Nejsem z těch, kdo obhajují minulý režim, ale ministr školství před rokem 1968 prof. Kahuda, nedopustil recepci sovětského systému vzdělání a zachoval ten náš, včetně aplikace myšlenek J. A. Komenského. Co z našeho systému vzdělávání a péče o rodinu zbude do budoucna?
Nesdílím Váš morálistní odsudek rodičů, kteří uvažují individualisticky a myslí na svoji kariéru -- náznak, že by proto byli nutně horšími rodiči považuji za projev arogantního blbství. A dokonce si myslím, že dětské skupiny jsou rozumné opatření potud a pokud by existovaly vedle předškolního vzdělávání. Ale zcela s Vámi souhlasím, ČSSD se dopustila děsivé chyby, když proti svému vlastnímu programu připustila, aby se otevřely dveře možné konkurence dětských skupin a školek.
Petrovi Šabatovi
Zbavme se předsudků lidí z "dobrých rodin" -- znám až příliš mnoho případů, kdy by to oddělení na dvanáct hodin denně zlepšila ve všech směrech šance dítěte -- včetně toho, že by mělo šanci se najíst, umýt a nebýt po těch dvanáct hodin fyzicky týráno.
On ten vysokoškolsky vzdělaný pedagog není potřeba hlídání spánku po o, ale aby poznal, když má dítě problémy, dokázal o nich komunikovat s rodiči (věřte tomu, že to není právě s těmi rodiči, kde je to nejvíc potřeba, nic lehkého) a s různými institucemi apod. Prostě on ten pán v centrále jaderné elektrány také jenom sleduje displeje a reaguje, když na některém svítí varovná kontrolka, stačila by na to cvičená opice nebo Homer Simpson, ale přesto trváme na vysokoškolském vzdělání toho pána: pro ten zcela nežádoucí případ, že by se ty kontrolky nerozsvíti z banálních důvodů.
Napsal jsem jen, že "současný návrh zvýhodňuje ty rodiče, kteří myslí VÍCE NEŽ na svoje dítě, na svoji kariéru." Nebo přímo v článku: (návrh) chce "zvýhodnit ty individualističtější rodiče, kteří MNOHEM VÍCE než na svoje děti myslí na svou osobní kariéru".
Není to "moralistní odsouzení", ale tvrzení podpořené odbornými argumenty. Jde mi o ekonomické zvýhodnění pouze těch rodičů, kteří jednoznačně upřednostňují svoji kariéru nad svým dítětem, jeho výchovou nebo pozorností k němu. Kolik takových rodičů je, to nevíme. Takže ani nemohu nikoho dehonestovat.
Nenapsal jsem totiž, že myslím ty rodiče, "kteří uvažují individualisticky a myslí na svou kariéru". U toho mám opravdu pocit, že mi např. vy nebo pan Šabata něco podsouváte.
Sám se podílím na vysokoškolském vzdělání budoucích předškolních mladých pedagogů, kteří se poctivě a se zájmem připravují na svou kvalifikaci. A svou praktickou orientací vynikají mezi ostatními studenty humanitních oborů. Nedovedu si představit, že je nahradí méně placené au-pairky se základním vzděláním v dětských skupinách.
On snad vychází vstříc více těm rodičům, kteří jsou profesně aktivní. Počínaje policistkou, mámou od čtyř dětí ( podruhé se povedla trojčata), která je devět měsíců po porodu v práci, protože někdo vydělávat na složenky musí, přes mladou vědeckou pracovnici, která opravdu upřednostňuje svoji kariéru, protože čtyři roky doma s dětmi, to už znamená se, že v oboru nechytí, až třeba k notářce, která táhne provoz kanceláře a tak vykořisťuje babičky a platí pani na hlídání -- pár příkladů, které jsem potkal poslední dobou a to nepočítám své studentky, které pár měsíců po porodu dokončují školu. Abych pravdu řekl, o žádné z nich -- včetně té mládé badatelky -- by mě nenapadlo říct, že "jednoznačně upřednostňuje svoji kariéru..." a když se tak podívám zpátky a vzpomenu si na své spolužačky z vejšky, manželky, milenky atd. -- tohle je ovšem už zcela subjektivní soud -- nejlíp se vyvedla výchova dětí těm, co se nevzdaly své kariéry.
tyto subjektivní zkušenosti a případy svým článkem nijak nezpochybňuji, ani nedehonestuji. Mají dostatečnou možnost řešení v současném systému, aniž by se musely zavádět dětské skupiny. To že máme nedostatek mateřských škol měly řešit už minulé vlády, které věděly, jaká situace nastane dostatečně dopředu.
Co mě zaráží je to, že u levicově liberální veřejnosti a jejich představitelů odborné argumenty jsou často zcela bez věcné diskuse a priori odvrženy. Jako jádro návrhů na změnu systému jsou vyzdvihovány "práva na..." bez ohledu na souvislosti a kontext, vše ve znamení zdůrazňování možností svobodné volby. Jak jsem ale někde četl, svoboda hrát na klavír není definována tím sednout si za klavír a jen tak mlátit do kláves.
Pokud levice nedokáže udržet pro střední Evropu typický vyspělý vzdělávací, zdravotní a sociální systém, tak si kladu otázku, kdo tedy...
To, na čem se neshodneme, je ten strmý protiklad "kariéra" a "starost o dítě", "svoboda" a " odpovědnost za budoucí generaci". U vás to vyznívá jako morální volba bud anebo -- a ono jde spíše o to smiřovat rovnocenně naléhavé záležitosti.
Věřit zcela ve svobodu volby člověka v současné společnosti může být chimérou. Svoboda volby závisí na přístupu člověka ke světu, jeho hodnotách a informacích. Kde ale máme záruku, že lidé nepodlehnou módním trendům, tomu, jaké vzory mu servírují média? Nebo se případně kolektivně vůči těmto tendencím staví do odporu (hledání alternativních způsobů), ale v důsledku to obojí znamená zhoršení kvality života.
Tato (ultra)liberální stanoviska mi přijdou s tradicí sociálně-reformistického myšlení v ostrém kontrastu. Mám přece svobodu volby odmítnout školní docházku pro své dítě, nejmodernější způsob léčby apod. Jsem ale schopen porozumět všem odborným poznatkům a ve volbě je zohlednit?
Zde mnohem více cítím vliv ideologie, např. zde zmiňuji stanoviska dvou sociálnědemokratických ministrů. Není právě přístup, který kritizuji, mnohem více v režimu "buď anebo", polarizující, zjednodušující a skrytě se silnými morálními dimenzemi ve smyslu "máme přeci bezvýhradné právo na / odmítnout to nebo to" a hotovo?
Souhlas, ale není to tak, že čím více času, tím kvalitnější rodič, ani tak, že návrat do zaměstnání je s dostatkem času v rozporu.
- požadavky a kvalifikace
Když jsem chodil do školky já, musel jsem si každý den po obědě lehnout a bez hnutí ležet, byť se mi nikdy usnout nepodařilo a pouze jsem se neskonale nudil. Školka nicméně plnila požadavek pravidelného spánku po obědě. To že vysokoškolská kvalifikace je pro odbornou pracovnici s mládeží vhodná je jistě záhodno, nicméně to že má někdo takový a takový diplom neznamená, že danou věc bude dělat dobře (není to podmínka dostačující).
Další věc je, že byť školky dokáží ve většině případů zajistit bezpečnost a pohodlí dětí, s jejich rozvojem už to bude horší. Těžko tomu ale bude jinak, pokud třídu o 24 (či dokonce 28) dětech hlídá jedna učitelka. Pokud se za takové konfigurace objeví v kolektivu pár dětí, které by potřebovaly individuální přístup, je zaděláno na problém.
- školky a jejich alternativy
S tím, že školky byly, jsou a budou (či měly by být) základním pilířem předškolní péče v zásadě souhlasím, nicméně i tak jeho rozšíření vítám. Ukazuje se, že klasická školka své alternativy má a byť jsou mnohdy hodně odlišné, nejsou nutně horší. Tak jako lesní školky vzdělávají v přírodě místo v lavicích, můžou skupinky nabídnout chybějící individuální přístup či větší pružnost systému.
Rodina vůbec nemusí být za všech okolností bezpečným zázemím. A nebyla jím ani v minulosti.
p.s. Je charakteristicke, pro diskusi na DR, ze je argumentovano priklady jako: mlada vedkyne ,notarka ci policistka. Vetsina zen samozrejme pracuje v mnohem mene atraktivnich oborech a za mnohem mensi castku penez. A tem se mozna v domacnosti docela libi. nikdo se jich ale nepta.
Diskusi bych samozřejmě nechtěla schválně nikam zavádět, ale měla jsem pocit, že ta skončila už 17.března.
K vaší větě: "Stát a společnost by ale podle mě měla dělat všechno proto, aby vytvořila v prvních letech dítěte co nejlepší podmínky k naplnění jeho přirozených citových a podnětových potřeb" mám poznámku:
Myslím si, že kapitalistický stát toho rozhodně schopen není.
Je nesmyslné opravovat omítku, když stavba se hroutí.