Jak se praví v předvolebním sociálně demokratickém Desateru, podpora rodin s dětmi je tou nejlepší důchodovou reformou. Co si pod tím představit konkrétně?

Za Topolánkovy (kdy byl Petr Nečas ministrem práce a sociálních věcí) a následně Nečasovy vlády byla rodinná politika ovlivněna nikoli výzkumy odborníků či potřebami rodičů, ale především podivnou ideologií.

Jediná pozitivní věc je, že se zpružnil rodičovský příspěvek, a také se k lepšímu změnily podmínky pro kombinaci hlídání v zařízení péče o děti do tří let s nárokem na „rodičák“ (z „pětkrát za měsíc“ na určitý počet hodin). Dobré také je, že jedna hlídací dětská skupina byla založena přímo na MPSV pro tamní zaměstnance a zaměstnankyně.

Ani jedno ale neřeší nejpalčivější problém České republiky: nejhorší podmínky pro slaďování rodinného a profesního života v Evropě. Na to potřebujeme především dostatek finančně dostupných míst v jeslích a školkách, a také podporu zaměstnavatelů, aby rodiče malých dětí — převážně matky — zaměstnávali a byli ochotní jim umožnit flexibilní formy pracovních úvazků.

To už se ale nestalo. Jen se dlouze hovořilo o firemních školkách, sousedském hlídání a dětských skupinách, což jsou určitě užitečné služby, nicméně jsou to pořád služby alternativní, doplňkové, které nemohou obrovský nedostatek veřejných míst pokrýt.

Co se ovšem v tomto směru „povedlo“ je, že jesle byly potichu vyškrtnuty z kompetence ministerstva zdravotnictví a zůstaly pouze v metodické péči ministerstva průmyslu a obchodu. Péče v nich bude od ledna pouze vázanou živností (!) a debaty, že by se měly převést na MPSV či MŠMT, šly naprosto vniveč.

Bude-li vládnout ČSSD, věřím, že rodinná politika bude skutečně vycházet z potřeb rodin. Za naprosto stěžejní považuji rozšíření kapacity jeslí a školek, a to těch veřejných. Protože se jedná o celostátní zájem, znamená to především pomoci obcím — a zdroje, které se nabízejí, jsou evropské fondy, péče o děti je totiž neoddělitelnou součástí podpory matek při návratu na trh práce. Po rodičovské dovolené, což je jedna ze skupin nejvíce ohrožených nezaměstnaností.

Dalším zásadním krokem je podpora zaměstnavatelů, kteří zaměstnají matky a otce po rodičovské dovolené. To lze učinit například snížením odvodu na sociálním pojištění.

Sociální demokracie chce také obnovit porodné na druhé a třetí dítě, aby byly pokryté ty největší výdaje, a zvýšit daňovou slevu na dítě.

Velkým dluhem po předchozích vládách zůstává nepodpora rodin s jedním rodičem, tedy samoživitelů a samoživitelek. Tyto rodiny se čím dál tím více propadají do chudoby, stále častěji se objevují případy, kdy děti mají hlad, protože rodič pobírající dávky v hmotné nouzi si nemůže dovolit zaplatit obědy ve škole (a to ani nemluvím o nemožnosti účastnit se aktivit, jako je například lyžařský zájezd či různé mimoškolní kroužky).

Podle mého názoru by se mělo začít výzkumem, jak na tom tyto rodiny jsou, kolik jich v naší zemi žije a kolika dětí se to týká (jak v sociálně vyloučených lokalitách, tak především mimo ně, protože to není zmapované prakticky vůbec).

Za úvahu stojí také „oprášení“ nápadu přijmout zákon o zálohovaném výživném, o čemž se ČSSD chystala diskutovat v tomto volebním období, ale vzhledem k rozpuštění Poslanecké sněmovny k tomu již nedošlo.

Za nedílnou součást podpory rodin s dětmi považuji otevřený a prostupný vzdělávací systém. I v tomto ukazateli (možnost dětí dosáhnout vyššího vzdělání než mají rodiče) jsme na nejhorším místě v Evropě. To je ale na samostatný článek.

Závěrem bych chtěla zdůraznit jedno: investice do dětí je investicí do budoucnosti celé země. Na smysluplné rodinné politice je potřeba spolupracovat s odborníky a přijímat taková opatření, která rodinám a jejich dětem skutečně pomohou.

A zároveň je nutné snažit se o širší politický konsensus — cokoli děláte pro děti, se projeví až po mnoha letech, a v nastaveném pozitivním směru by měly pokračovat i další vlády, jinak to nemá smysl.