Letos se do veřejných mateřských školek nedostalo 50 000 dětí. To je obrovské číslo. Před třemi lety, v roce 2009, se narodilo téměř 119 000 dětí, a neumístěných je tedy skoro polovina. A to mluvíme o dětech tříletých — o těch mladších, jejichž rodiče by je snad chtěli umístit do jeslí, ani žádné statistiky neexistují. V čem je zakopán pes?

Finančně i místně dostupná péče o předškolní děti tvoří naprostý základ moderní a racionální rodinné politiky. Ta dnes musí stát na podpoře slaďování rodinného a pracovního života pro oba rodiče, ovšem pro matky zejména. Jinak totiž žádná rodinná politika nebude potřeba, protože dětí bude minimum. Když se rozhlédneme po Evropě, je vidět, že více dětí se rodí právě v těch zemích, které slaďování velmi aktivně podporují. A naopak v zemích tradičnějších a katolických, kde žena s dítětem má šanci na návrat na trh práce minimální, se rodí dětí nejméně (s výjimkou Irska).

Česká republika, respektive její nejvyšší političtí reprezentanti (v tomto případě záměrně nepoužívám ženský rod), jakoby se stále nerozhodli, co vlastně chtějí. Na vládní úrovni se oficiálně diskutuje od voleb v roce 2002 — na MPSV vznikl odbor rodinné politiky a vláda schválila Zprávu o rodině a první Národní koncepci rodinné politiky. Diskuse je ale od samého počátku zatížena nevídanou mírou velmi konzervativní ideologie, která se týkala právě a především zařízení péče o předškolní děti. Zatímco ty od tří let, tedy školky, superkonzervativní psychologové spojení s katolickou církví tolerují, o těch pro děti mladší nejsou vůbec schopni racionálně diskutovat: v rámci boje za „ochranu dětí před jeslemi“ se neváhají ohánět profesorem Matějčkem. Ten ovšem dělal výzkumy na dětech z kojeneckých ústavů a dětských domovů, na dětech týraných a zanedbávaných, a tudíž lze jeho výsledky na děti navštěvující denní jesle aplikovat jen stěží. (Zároveň je pozoruhodné, že titíž psychologové, kteří brojí proti jeslím, bojují za zachování kojeneckých ústavů, proti deinstitucionalizaci!)

Když byl ministrem práce a sociálních věcí Petr Nečas, prosadil jedno užitečné opatření: tzv. vícerychlostní rodičovskou dovolenou, kterou v její dvouleté variantě lze považovat za alespoň nějakou podporu matek vracejících se do zaměstnání dřív, než je v ČR obvyklé. Velká chyba ale byla, že u tohoto „A“ zcela chybělo „B“ - když se matka rozhodne pracovat již od druhého roku dítěte, nemá ho kam dát. Místo racionální úvahy o podpoře obcí, aby rozšiřovaly kapacity školek jak pro dětí od tří let, tak ale už i pro děti mladší (už dnes např. čtvrtina dvouletých navštěvuje školky), se začaly vymýšlet různé alternativy typu vzájemné rodičovské výpomoci či dětských skupin. Obojí navíc se značným zpožděním za zavedením vícerychlostní rodičovské.

Návrhy „alternativ“ nejsou samy o sobě špatné. Mají ale hodně otazníků (ve školkách se děti učí podle sofistikovaného vzdělávacího programu, v posledním ročníku se systematicky připravují na zápis a na školu, jsou tam vzdělané učitelky — dítě, které teoreticky bude 3-4 roky pouze v dětské skupině, o toto všechno přijde?), a hlavně: jsou to pouhé alternativy a takovými by měly zůstat. Jediná smysluplná cesta je podle mého názoru již zmíněná podpora státu obcím, například tak, jak to navrhuje ČSSD: tedy s maximálním využitím evropských fondů a zároveň prostřednictvím jakéhosi státního fondu na rozšíření kapacity předškolních zařízení.

Na místě je také debata o zařízeních pro děti mladší tří let, která by se měla dostat do stejné kategorie financování jako školky — těch asi 30 veřejných jeslí, které ještě v republice zbyly, jsou totiž financovány zcela a výlučně obcemi (a rodiči), což je neudržitelné. Pro mě osobně patří do kategorie „předškolní vzdělávání“ všechna zařízení péče o předškolní děti a magickou tříletou hranici považuji za nesmyslnou (stejně jako řada vyspělých zemí). Pokud dá stát jasně najevo, že předškolní vzdělávání je jedna z jeho priorit, a podpoří obce v rozšiřování kapacit, pak bychom v ČR mohli začít uvažovat o dalším opatření podle skandinávského či německého vzoru — garantovat dětem (všem či určitému procentu) místo v předškolním zařízení ze zákona. Nejde totiž jen o to, aby matky nepřišly o zaměstnání, ale v neposlední řadě také o důležitou ranou socializaci, která má zejména pro děti ze sociálně slabších rodin nezastupitelný význam.

P.S. Problematiky jeslí jsem se jen lehce dotkla, je to na jiný samostatný článek. Koho zajímá pohled z druhé strany na často nevěcné a hystericky prosazované názory české psychologické školy na jesle, nechť si sežene právě vyšlou knihu z nakladatelství SLON Péče o nejmenší: Boření mýtů. Autoři Hana Hašková, socioložka, Steven Saxonberg, politolog, a Jiří Mudrák, psycholog, v ní předkládají empiricky podloženou kritiku sedmi hlavních mýtů o jeslích reprodukovaných na české mediální a politické scéně.