Také v našem nevelkém městě vznikla moderní kavárna — cukrárna, v níž kromě laskomin a dobrého kafe je dětský koutek s hračkami. Maminky popíjejí kafe, uždibují ze zákusků, povídají si a povídají, a děti se vzájemně škorpí nejen v hracím koutku, ale po celé cukrárně. Takže když přijde našinec, rychle vypije kafe a raději mizí. Nekritizujme maminky, když se neptáme na tatínky. Ti jsou buď ještě v práci, nebo bez dětí sedí v hospodě, nebo v posilovně, nebo s jinými tatínky hrají po práci volejbal či tenis, vždyť trocha tenisu je dneska nezbytnou součástí duševní hygieny po náročné práci.

Na naši radnici se dostavila jedna z mladých maminek. Spolu s jinými maminkami založila občanské sdružení nazvané Mladé maminky, jejichž zájmy hájí. Nyní jim jde hlavně o místa v mateřských školkách; aby se do nich dostalo každé dítě, které dosáhne věku tří let. To by mělo město zajistit a věk tří let by také měl být jediným kritériem pro přijetí dítěte do školky. Jenže míst ve školkách není tolik, kolik je zrovna tříletých dětí, proto školky vytvořily i další hlediska pro přijetí, například že je-li maminka na mateřské dovolené, v případě nedostatku míst ve školce nemusí být druhé dítě přijato, vždyť má možnost se o ně starat. Takové hledisko je ovšem pro mladé maminky málo přijatelné, protože je diskriminační.

Opět nemluvím o tatíncích. Nutno poznamenat, že v našem nevelkém městě máme i tatínky na mateřské dovolené. Ti ale zatím nepožadují nic.

Dívám se do sympatické tváře mladé maminky. „Ale abyste si nemyslel, že jenom požadujeme,“ podotýká, „my samy pořádáme pro maminky s dětmi různé akce, teď jsme byly na výletě na Konopišti, chtěly bychom tady zavést farmářské trhy, organizujeme Dny dětí, a jako občanské sdružení se snažíme najít nějaký dotační titul na zřízení dětských hřišť a nepochybujeme o tom, že nám město pomůže a přispěje.“ Přikyvuji a usmívám se také. Zároveň však cítím podráždění, které usilovně skrývám, obávaje se, že Mladým maminkám neunikne. „A jak by takové hřiště mělo vypadat?“ ptám se, předstíraje zvědavost. „No, aby mělo náležitosti moderního evropského hřiště, aby bylo oplocené a byla tam šplhadla a prolézačky z ekologicky nezávadného dřeva, a my bychom tam chtěly mít i stěnu na lezení, teda jestli si to umíte představit,“ trochu nedůvěřivě se usmívá mladá maminka. Také se usmívám, avšak cítím, že má skrývaná nevole poněkud propuká: „Naše nevelké město je spíše vesnicí obklopenou přírodou, v níž jsou i stromy, například borovice, po nichž lze krásně šplhat, a jsou tu i příhodná lezací skaliska. Víte, šplhadla a lezací stěna jsou jednak velice drahé a jednak je to náhražka pro města, která naše skvostné přírodní podmínky nemají.“ Mladá maminka, jak vidím, také už skrývá nevoli, ale přesto s úsměvem vysvětluje, že na hřišti jsou děti pod kontrolou, platí tam nějaký řád, vybavení včetně lezací stěny musí mít náležité bezpečnostní certifikáty; ostatně výlety do přírody tady stejně nikdo neorganizuje kromě nás, Mladých maminek, „už jsem vám přeci řekla, že jsme byly na Konopišti“, dodala.

„Do přírody mohou chodit rodiče s dětmi sami, netřeba nic organizovat,“ namítám. „Copak na to rodiče mají čas?“ náhle mizí její úsměv, „přijdou orvaní z práce a jsou rádi, že si můžou trochu odfrknout!“ Dívám se do její příjemné tváře a vidím, jak děti lítají po cukrárně a maminky tam hodiny sedí, vidím tatínky v posilovně, na tenise či takříkajíc „na jednom“ v hospodě, a je mi jasné, že při takovém odfrkávání vskutku je třeba děti někam odložit. Musí se jim připravit zážitková trasa životem, do níž rodinná vycházka za město a lezení na stromy nepasuje, to rodiče nebaví.

„Jsem asi z jiné doby,“ říkám, „tak mi, prosím, vysvětlete, proč musíme počítat s tím, že každé dítě, které se narodí, ve třech letech nutně zamíří do mateřské školky? To za nás nebylo. Našimi ulicemi jezdí i velmi opulentní automobily, které dosvědčují, že leckdo by si mohl dovolit zůstat s dítětem déle doma, nebo mít vychovatelku, která by případně pečovala o několik dětí, jejichž rodiče by se na tom domluvili. Proč sociální zařízení, kterým městská mateřská školka je, kde v našem nevelkém městě platí rodiče za dítě čtyři sta padesát korun měsíčně, tak tvrdošíjně využívají i lidé, kteří by se bez ní docela obešli? Ano, pouze předškoláci mají školku povinnou, a zdarma.“ Chvíli se mi zdálo, že usměvavá mladá maminka mé otázce nerozumí, ale pak odpověděla: „Nevím, čemu říkáte opulentní automobil, ale moderní, rychlý a prostorný vůz dnes patří k životnímu standardu stejně jako v zimě hory a v létě dovolená u moře. To by nikdo nikomu neměl závidět ani zazlívat, natož upírat. Pane starosto, žijeme v moderní době a v Evropě,“ poučila mě s úsměvem, „jsme nositelkami nového životního stylu.“

Dochází mi, že to nebyl nástup počítačových technologií nebo přelom tisíciletí, ale až tenhle rozhovor, který mě teprve uvedl na práh nové doby. Do prostředí takových nároků se mi ale vůbec nechce, a přestože s úsměvem jako starosta nevelkého města přislibuji spolupráci podle svých schopností a sil, mladá sympatická maminka správně tuší, že ze všech sil jen krotím chuť ji vyhodit.