V souvislosti se sčítáním lidu myslím na mateřské školky. K čemu máme všechny ty statistiky, když jsme z nich nedokázali ani tři roky dopředu odhadnout, že v roce 2010 a 11 stoupne potřeba těchto předškolních zařízení? K čemu jsou nám všechna ta statistická data, když nedokážou zabránit kalamitě ani v předvídatelných situacích — počet narozených dětí je přece u nás v podstatě známý z údajů z těhotenských poraden, do kterých nastávající matky musí chodit nejen v zájmu svého zdraví a zdraví dítěte, ale i proto, aby měly nárok na mateřskou. V čem jsme tedy překonali socialismus s jeho frontami a protekcemi, když ani do školky není možné přihlásit dítě normálně? (Přihlášku musíte vyzvednout osobně, a to pouze v několika málo dnech. Pak ji, vyplněnou, musíte zase fyzicky odnést — nelze vyplnit na internetu, odeslat e-mailem, stáhnout. To zase v přesně vymezených dnech. Já si vzpomínám, že děti bylo možné přihlásit do školky kdykoli — v nejhorším případě to nevyšlo v té nejbližší, ale žádný složitý zápis se nekonal.)

Péče o dítě doma byla jednou z popřevratových iluzí. Souvisela s koncem zákonné pracovní povinnosti — bylo tak krásné pohrávat si s pomyšlením, že prostě zůstanu doma a budu se věnovat dětem a domácnosti a vedle toho třeba trošku něco vykonám pro obec, najdu a rozvinu nějaké občanské angažmá, kterému dám i čas, který mi při dětech zbude. Bylo skvělé představit si, že mě manžel uživí, protože konečně dostane plat odpovídající jeho schopnostem a pracovnímu nasazení, a já se nebudu muset za pár stovek trápit špatným svědomím z toho, že dětem nevařím dostatečně zdravou stravu a sama že nemám dost pohybu a že nic nečtu a ráno se mnou není řeč… a tak dál. Tahle iluze trvala krátce, ale dost dlouho na to, aby se zavřely a komerčně prodaly řady budov školek.

U nás v pohraničí začaly mateřské školky plnit ještě jinou funkci. Už v devadesátých letech do nich začaly chodit vietnamské děti, každé mělo svoje počeštěné jméno, a ve školce se učily česky a také sžít se s místním obyvatelstvem. Rodiče těch dětí jednak pracovali, a i kdyby měli doma někoho na hlídání nebo i malé dítě, s nímž je matka doma, dát to starší do školky bylo jenom rozumné a žádoucí z hlediska obou stran — té domácí i té přistěhovalecké. Dnes jsou ty ve školkách vychované vietnamské děti už na univerzitách.

Sama jsem hned na počátku devadesátých let zažila situaci, v níž jsem se musela rozhodnout, zda se vrátím do práce (a dám dítě dokonce do jeslí, které tehdy ještě naštěstí byly) anebo o místo prostě přijdu. Západočeské divadlo v Chebu totiž potřebovalo jen jednoho dramaturga, toho ale potřebovalo nutně, a když kolega Martin odešel po převratu do Prahy (kde bydlel a kam patřil), musela jsem se rozhodnout, zda se vrátím z mateřské po roce nebo zda řeknu řediteli, aby si našel dramaturga jiného. Měla jsem tehdy termínovanou smlouvu, ředitel mi nemusel držet místo, a do práce jsem se po pečlivé úvaze vrátila. Musím přiznat, že i proto, že mi kromě rodiny záleželo i na tom divadle.

Být doma s dítětem co nejdéle ovšem v té době patřilo k ženským ctnostem. Dětský psychiatr doktor Čapek, s nímž jsem se v těch časech potkávala na výstavách, se poté, co jsem řekla, že nejmladší dítě chodí do jeslí, zatvářil přísně a mě jeho pohled velice trápil — ale nepřišla jsem na to, jak bych měla jednat správně. Manžel mě samozřejmě neuživil a jeho plat nikdy, až dodneška (a to by už mohl jít do penze) neodpovídal jeho schopnostem a pracovnímu nasazení. Vždycky někde vznikla újma: v rodinném rozpočtu, ve výchově, v zaměstnání….

(Nejmladšímu dítěti nakonec žádná újma nenastala, chodilo do předškolních zařízení od jednoho roku až do šesti let a když se o tom dneska bavíme, zjišťuju, že nekritizuje svoje školkaření a jesličkování ani tolik, jaké já to svoje v konci padesátých let minulého století.)

Do školky chodila od dvou let i moje vnučka Terezka, protože její maminka, která s ní zůstala sama, by vůbec nedokázala uživit ji a sebe jen z mateřské. Bylo to pro ně velice těžké, musely vstávat v pět hodin ráno, protože dcera Julie pracovala od šesti, a byla by s Terezkou jistě ráda doma, na rozdíl ode mě se nehonila se za uměleckým uplatněním, pracovala v továrně a vůbec ji to netěšilo, ale prostě to nešlo jinak. Rovněž vnuk Viktor chodil do školky, ačkoliv oba jeho rodiče, můj syn a jeho žena, pracovali doma, chodil do školky prostě proto, že doma opravdu pracovali a děti ve školce jsou nejen hlídány, ale také tam mají příslušný program.

Po převratu byla také iluze, že bude možno zřizovat soukromé školky — jenomže to je byznys vyžadující tak obrovskou vstupní investici, že by se školkovným zaplatila za nedozírně mnoho let. Jedna moje mladá kolegyně, která pracuje na volné noze pro dvě německé veřejnoprávní televize, pro Český rozhlas a pro jedny německé noviny a jejíž manžel je televizním zpravodajským redaktorem a kameramanem na volné noze, zkoušela pár měsíců platit dcerušce soukromou školku — ale zjistila, že to nezvládne. 8 000 měsíčně je na ni prostě moc. A s tříletou Ester Lottou, která neustále mluví (česky i německy), ptá se, vyžaduje asistenci nebo jenom společnost při hrách, potřebuje dostat pořádný oběd a jít na procházku, se nedají ani překládat agenturní zprávy, natož pak něco psát.

Současný předseda vlády Nečas, když byl ještě ministrem práce a sociálních věcí, prosadil takzvanou „třírychlostní" mateřskou. To je taková, kdy celkovou sumu, kterou stát přispívá rodinám malých dětí, lze s největší výhodou vyčerpat během dvou let, kdy je rodič s dítětem doma, méně výhodně během tří let, a kdo se rozhodne pro čtyřletou mateřskou, už na tom docela tratí. Už se vůbec neříká, že matka má být doma s dítětem co nejdéle, naopak, říká se, že matka se má co nejdříve vrátit do práce, a nejvýše společensky ceněná je ta, která to dokáže co nejdřív. Tak se ale pak nemůžeme divit, že je nápor na místa ve školkách — ani před dvěma lety, když tyhle úpravy vešly do praxe, se nepřišlo na to, že budou chybět školky? Dnes vlastně neznám žádnou mladou ženu, která by si mohla dopřát být se svým dítětem doma, a když, tak ještě tak s tím prvním, ale s druhým už vůbec ne. Málokdo má dnes stálou pracovní smlouvu, která zaručuje, že zaměstnavatel musí místo rezervovat. Ženy v různých externích svazcích a ty, které provozují své povolání na bázi živnosti, přece musejí být rády za každou nabídku, dlouhodobější spolupráci, větší zakázku. Nejde to jinak, chtějí-li zaplatit byt a všechny náklady na energie a služby, bez nichž se člověk prostě neobejde (nemám na mysli modeláž nehtů, ale třeba odvoz popelnic). Z jednoho platu se to prostě neutáhne.

Stát, který se staví k rodinám s malými dětmi přívětivě, na tom rozhodně nemůže prodělat. Někdy mě ale napadá, že svojí rodinnou politikou náš stát úmyslně vytváří takové poměry, v nichž není možno vyvíjet žádnou jinou činnost, než tu nezbytně nutnou k zachování existence. Lidé takto chycení buď padají únavou, nebo raději nemají děti.