Šátková aféra paní učitelky
Kateřina KňapováJinakost, která v kontextu xenofobie v Česku připravila mladé učitelce z mateřské školky velmi nepříjemné chvíle, je v této „kauze“ jediným problémem.
To, že je česká společnost, často nejen latentně, xenofobní, není nic překvapivého. Pokud se podíváme na výzkumy veřejného mínění (např. zde), zjistíme, že Češi sdílí názor, že cizinec žijící na našem území by se měl co nejvíce (58 %) nebo aspoň částečně (36 %) přizpůsobit českým životním zvyklostem. O tom, že se nejedná jen o cizince, ale i věci nebo praktiky, které mají status cizího nebo exotického, vypovídá i pseudokauza učitelky v mateřské školce v Lišově, která konvertovala k islámu a začala na hlavě nosit hidžáb.
Toto není zpráva
Proč píšu pseudokauza? Protože zřejmě jediným důvodem, proč se o té ženě píše, je právě její odlišnost nebo spíš exotičnost. „Myslím si, že to sem k nám tak nějak nepatří,“ říká v reportáži pořadu 168 hodin, která případ učitelky v šátku vnesla z bulvárního tisku do veřejnoprávních médií, jeden z obyvatel Lišova. Jinakost, která právě v kontextu xenofobie v Česku připravila mladé učitelce pravděpodobně velmi nepříjemné chvíle, je totiž v této „kauze“ jediným problémem. Rodiče se nezdají být výrazně pobouřeni, kolegyním ani ředitelce školky projevení víry zásadním způsobem nevadí. A i kdyby vadilo, je to spíš na řešení mezi rodiči, vedením školky a dotyčnou učitelkou, než na stránky novin nebo před objektiv televizních kamer.
Šátek, křížek, číro, topka
Ti umírněnější z kritiků namítají, že Česká republika je sekulárním státem a náboženství tedy nemá ve veřejné instituci, jako je školka, co dělat. Sekulární stát nicméně neznamená potlačování svobody vyznání, jako spíš absolutní oddělení principů vládnutí od náboženství. Debata, zda do vzdělávací a výchovné instituce patří výrazné projevy víry, kterým hidžáb je, by se jisté vést mohla, je ale otázkou, proč už se nevedla třeba kolem křížků na krku nebo, jak ironicky poznamenal jeden blogger, v případě zpěvu vánočních koled.
Stejně tak by se debata o vlivu přesvědčení učitele na děti mohla vést i u výrazného projevu sympatií k politickému přesvědčení nebo non-konformnímu životnímu stylu. Ovlivní dítě, třeba ne ve školce, ale na základní škole, víc umírněný muslim nebo katolík nebo zatvrzelý příznivec TOP09?
Rozdíl mezi kultivovanou debatou o tom, jaký vliv může mít osoba učitele se všemi možnými názory, hodnotami nebo vírou, a to i nevědomě na děti jemu svěřené, a jedním konkrétním, poněkud senzacechtivě podaným příkladem, je ale zřejmý. Pokud by se taková debata měla otevřít, pak je třeba ji postavit na širším základu, než jakým je příklad jedné učitelky s hidžábem na hlavě.
Česká společnost je v mnoha ohledech k odlišnosti docela tolerantní - například ve vztahu k sexuálním menšinám. Jsou tady specifické nenávisti třeba k Romům, ty ovšem mají složitější příčiny než pouhé nesnášení odlišnosti. Islamofobie je fenomén vnesený z jiných zemí, muslimů je u nás málo, snad asi dvacet tisíc, málokdo s nimi má nějakou větší vlastní zkušenost.
Nedávno mě upozornil jeden známý, že v jedné internetové diskusi (údajně na www.okoun.cz) kdosi napsal poznámku i o mně - jak prý se děsí toho, že lidé jako já pracují v archivech. Že by třeba mohly zmizet nějaké dokumenty. Předpokládám, že dotyčný(á) si asi nemyslel(a), že bych je snad kradla a pak prodávala do antikvariátu. Patrně spíš usoudil(a), že bych mohla "zmizením" dokumentů záměrně způsobit nějakou politickou škodu.
Příklad z ciziny mě žádný z hlavy nenapadá. Doufám, že by se našel, ale i kdyby ne, tak to snad naše jednání neurčuje ani neomlouvá...
Ostatně pochybuji o tom, zda národům a etnikům lze připisovat nějaké kolektivní vlastnosti. Každý člověk je přece jiný.
Nebojte, paní Fareh, já mám pochopení pro všechny. Každý přece potřebuje někoho, kdo je horší než on, ať už muslimy, Romy, nebo české chudáčky. To je lidské.