Před několika lety jsem se jako externí lektorka podílela na projektu zvyšování tolerance žáků základních škol. V rámci hodin jsme většinou spolu s ještě jedním lektorem s dětmi vykonávali různé aktivity, hry, pouštěli jsme jim dokumenty apod. Z této životní etapy jsem si odnesla několik závěrů, z nichž snad nejvíce mě poznamenaly poznatky ze hry Vlakem po Evropě.

Hra se hraje tak, že se žákům rozdají papíry, kde je jednak seznam spolucestujících a jednak se hráči dovědí, že právě nasedli do rychlíku a vydali se na týdenní cestu z Lisabonu do Prahy. Kupé, ve kterém cestují, musí sdílet spolu se třemi dalšími cestujícími. Z přiloženého seznamu mají vybrat, kterým z uvedených lidí by dali přednost a se kterými třemi by nechtěli cestovat vůbec.

Mezi cestujícími jsou zastoupené různé národnosti dokreslené dalšími charakteristikami. A tak si studenti vybírají mezi HIV-pozitivním mladý umělcem, německým rapperem, který vede nezávislý způsob života, Rumunkou ve středních letech bez víza a s ročním dítětem v náručí, mladou Romkou vracející se na Slovensko, opilým fotbalovým fanouškem z Belfastu, slepým muzikantem z Rakouska, který neustále hraje na tahací harmoniku, ukrajinským dělníkem, který se nechce vrátit domů a dalšími...

Svou volbu provádějí nejprve sami a pak znova ve skupinách. Z každé skupiny pak jeden zástupce vysvětluje celé třídě společné rozhodnutí. Proč s některými chtěli jet a s jinými nikoli. Cílem hry je diskutovat o předsudcích, stereotypech, hodnotách a limitech tolerance

V seznamu cestujících vytištěném na našich pracovních listech byl i „tlustý židovský obchodník“. A právě ten se pokaždé dostal do skupiny těch tří, se kterými žáci jet nechtěli. Byl vlastně jedinou stálicí. Ostatní se střídali, ale jeho nikdy nikdo nechtěl. Žáci to odůvodňovali tím, že „když je tlustý, tak bude smrdět,“ a tím, že „když je obchodník, bude bohatý a lakomý.“ Po čase kolegyně odpovědná za průběh celého projektu změnila přívlastek židovský na švýcarský. Snad proto, že už ji vadilo, jak se to neustále opakuje.

A od té doby se tato postava stala nejpreferovanější ze všech. Všichni chtěli sdílet kupé s tlustým švýcarským obchodníkem. „Tlustí lidé jsou totiž prý dobromyslní a když je obchodník, bude mít peníze a třeba jim něco dá nebo je pohostí.“

Snad bych tuto pro mě šokující zkušenost už zapomněla, kdybych se čím dál častěji nesetkávala s projevy antisemitismu, což je pro mě, přiznám se, záležitost neuchopitelná.

Stále si lámu hlavu tím, jak je to s tím rasismem vůči Romům, do jaké míry je motivován negativními osobními zkušenostmi a do jaké míry je vyjádřením potřeby někoho nenávidět, někým pohrdat.

Převažuje-li to druhé, pak je každá argumentace i pozitivní zkušenost zbytečná, vlastně dokonce kontraproduktivní. A někdy se mi zdá, že tomu tak skutečně je. Když loni překopávali plyn v ulici, kde je škola jednoho mého syna, reptali rodiče žáků a zdůrazňovali, že se děti musí vodit až ke třídám, nejen k areálu školy. A to proto, že „je to tam teď nebezpečný, vždyť ty dělníci, to je samej cikán.“

Nevěřila jsem vlastním uším, a v duchu jsem si říkala: Vadí vám, když nepracují, ale snad ještě víc, když pracují a máte je na očích, tak co mají dělat?

Asi nic, protože co taky dělat v zemi, kde v lidech dříme antisemitismus, i když v ní nejsou skoro žádní Židé?