Přemýšlím o tom, jak by se měla vést diskuze o těch nejpalčivějších otázkách, které vzbuzují nejvíc emocí, tedy o rasismu. Čím dál víc si myslím, že strategie nahlašování a mazání rasistických projevů na internetu, stejně jako blokování neonacistických akcí, není tou správnou cestou. Dlouze jsem uvažovala nad tím, co mi vadí na přístupu, který se snaží „rasisty“ odignorovat a vyloučit je „ze slušné společnosti“. A už to vím. Je to skutečnost, že takový přístup nemá budoucnost.

Skutečnost, že jsem vylučován pro své názory, posiluje onen slastný pocit, že rasismus je vlastně disidentský a odvážný postoj, byť ho sdílí většina lidí a jde napříč politickým spektrem: Rasistické skupiny na sociálních sítích budou tajné, pocity ukřivděnosti budou radikalizovat názory diskutujících, budou vznikat nejrůznější uzavřené společnosti, které však budou mít stále víc členů. Na jedné straně budou „multikulturalisté“ a „bojovníci proti rasismu“, kteří stále ještě vytvářejí mantinely toho, co je a co není slušné, a na straně druhé „ti zlí rasisté“, kteří, jak jsem před časem psala, netvoří jednolitou skupinu. A tím, že se ocitnou zaškatulkováni, se dost sníží jejich šance na změnu přístupu a vytváření jiných zkušeností.

Během svých předešlých příležitostných zaměstnání jsem vedla stovky rozhovorů s nejrůznějšími lidmi. Některé mi utkvěly více než jiné. Třeba ty s bývalými neonacisty, kteří změnili svůj postoj na základě vlastních zkušeností. Jeden z nich boxoval u romského trenéra, který přijímal každého, kdo o to projevil zájem a občas se proto stalo, že u něj vedle dalších boxoval i nějaký ten mladý muž, který se hlásil k neonacismu. Místo toho, aby se takový mladý muž pouze pocvičil v umění boxovat, došlo u něj po čase ke změně postojů. Jeho trenér a někteří spoluboxeři byli Romové. Ten, se kterým jsem hovořila, nebyl ani první, ani poslední.

Představa společnosti rozdělené na dva tábory mě děsí. A pokud ještě navíc je jedna polovina „slušná“ a druhá vyloučená ze slušné společnosti, vede to zákonitě k tomu, že těmi druhými začneme pohrdat.

Zapomínáme, že na politiky, novináře a další osoby, které ovlivňují veřejné mínění, platí jiný metr, než na lidi, kteří žádný takový vliv nemají. A tak jsou za nekorektní přístup a výrazy často umravňováni i lidé, kteří si chtějí postěžovat, nebo dokonce jen zvolili nešťastnou formu svého vyjádření. Jenže ve chvíli, kdy antirasista začne rozhovor se stěžovatelem pobouřeným káráním, je diskuze předem mrtvá. Vznikne poziční válka, která nikam nevede, obě strany se rozpalují do běla a ke konci už padají výhružky na trestní oznámení a ze strany anticiganistů výrazy tak silné, že až nahánějí strach. Stejný efekt má i diskuze, které se účastní jen jedna strana sporu, kde se účastníci vzájemně hecují. I to je však výsledek oné poziční války.

Nikdy bych si nedovolila apelovat na lidi, kteří byli obětí nějakého násilného činu, do které se nějak promítla ona společenským vnímáním umocňovaná etnicita, ale lidé, kteří píší články, veřejně se vyjadřují, dělají aktivní politiku a většinou nebydlí v ghettech nebo jejich blízkosti, mají jinou odpovědnost. Ovlivňují veřejné mínění, ale i podobu diskuze, která se na téma rasismu vede. Ti by měli více uvažovat nad důsledky svého konání. A přemýšlet třeba i nad tím, zda považují neonacisty a rasisty za plnohodnotné lidské bytosti. Už dlouho totiž vnímám to, že se v nejrůznějších diskuzích hovoří o různých skupinách tak, jako by ani lidmi nebyli. A není to bohužel problém jen rasistů, kteří odsuzují Romy, ale také některých bojovníků proti rasismu, kteří přestanou vidět člověka, ve chvíli, kdy se dostanou do sporu.

Když před časem vypukla miniaférka se zveřejněným seznamem romských stipendistů, chtěla jsem už potřetí napsat, proč nesouhlasím s tím, aby byla stipendia vyplácena na základě etnického klíče. Poprvé jsem se s tím setkala před mnoha lety na jedné škole, když mi tamější paní učitelky vyprávěly, že někteří studenti, kteří peníze pobírají, pocházejí z lepších sociálních poměrů než jejich neromští spolužáci, kteří žádné příspěvky nedostávají, a že to dělá na škole zlou krev.

Podruhé jsem se k tomu odhodlávala ve chvíli, kdy mi stejnou otázku, proč oni a proč ne my, kladla maminka chlapce, která má sama obtíže udržet ho z finančních důvodů na studiích. A potřetí jsem měla šanci ve chvíli, kdy se téma otevřelo v médiích kvůli onomu úniku. Ani jednou jsem svůj odmítavý postoj k takto pojaté pomoci ze strany státu nedokázala napsat. Přemýšlím proč. Byl za tím asi strach. Nikoli strach z odsudku mých názorových souputníků, svůj názor si jednak umím obhájit a jednak jsem známá pseudohumanistka a pseudointelektuálka. Byl to spíše strach z toho, že mě pochválí nějaký rasista, ale zejména pak nechuť zapojit se do poziční války.

Ve chvíli, kdy jakýkoli názor, který zveřejníme, zapadne na jednu nebo druhou stranu barikády, už vlastně není jakákoli diskuze možná. Nikam se neposouváme. Obě skupiny si omílají donekonečna to své a utvrzují se ve svých pravdách.

To neznamená, že by měl člověk slevovat ze svých postojů. Nikdy nepřistoupím na princip kolektivní viny, ale chci-li, aby česká společnost byla méně rasistická, nemůžu bojovat téměř se zbraní v ruce proti každému člověku, jehož názor si okamžitě zařadím jako nevhodný. Tím, že ho symbolicky vyobcuju ze slušné splečnosti, nebo dokonce ze společnosti lidské, posílím jeho pocit ublíženosti a v podstatě ho vyháním na druhou stranu barikády.

Vystupujme proti rasismu, neonacismu a fašismu, ale ne proti lidem, jejichž životní příběhy neznáme.