Přemýšlím o tom, jak by se měla vést diskuze o těch nejpalčivějších otázkách, které vzbuzují nejvíc emocí, tedy o rasismu. Čím dál víc si myslím, že strategie nahlašování a mazání rasistických projevů na internetu, stejně jako blokování neonacistických akcí, není tou správnou cestou. Dlouze jsem uvažovala nad tím, co mi vadí na přístupu, který se snaží „rasisty“ odignorovat a vyloučit je „ze slušné společnosti“. A už to vím. Je to skutečnost, že takový přístup nemá budoucnost.

Skutečnost, že jsem vylučován pro své názory, posiluje onen slastný pocit, že rasismus je vlastně disidentský a odvážný postoj, byť ho sdílí většina lidí a jde napříč politickým spektrem: Rasistické skupiny na sociálních sítích budou tajné, pocity ukřivděnosti budou radikalizovat názory diskutujících, budou vznikat nejrůznější uzavřené společnosti, které však budou mít stále víc členů. Na jedné straně budou „multikulturalisté“ a „bojovníci proti rasismu“, kteří stále ještě vytvářejí mantinely toho, co je a co není slušné, a na straně druhé „ti zlí rasisté“, kteří, jak jsem před časem psala, netvoří jednolitou skupinu. A tím, že se ocitnou zaškatulkováni, se dost sníží jejich šance na změnu přístupu a vytváření jiných zkušeností.

Během svých předešlých příležitostných zaměstnání jsem vedla stovky rozhovorů s nejrůznějšími lidmi. Některé mi utkvěly více než jiné. Třeba ty s bývalými neonacisty, kteří změnili svůj postoj na základě vlastních zkušeností. Jeden z nich boxoval u romského trenéra, který přijímal každého, kdo o to projevil zájem a občas se proto stalo, že u něj vedle dalších boxoval i nějaký ten mladý muž, který se hlásil k neonacismu. Místo toho, aby se takový mladý muž pouze pocvičil v umění boxovat, došlo u něj po čase ke změně postojů. Jeho trenér a někteří spoluboxeři byli Romové. Ten, se kterým jsem hovořila, nebyl ani první, ani poslední.