Komu se hodí nepokoje na severu Čech? A proč?
František KostlánPokud všechny pravicové extremisty po ukončení svého aktivistického prezidentování zaštítí Václav Klaus, asi nejlepší český politický stratég, rozjede se fašizace české společnosti naplno.
Posun společnosti směrem k extremismu, kterým se již delší dobu ze všech možných úhlů zabývají různorodí publicisté, má své zlomy a strategie, svá pozastavení (Viz ZDE). Dosavadním vyvrcholením tohoto posunu na evropské scéně byl teroristický útok v Norsku spáchaný z ideologických důvodů proti vládě a levicové mládeži. (Viz ZDE.)
V České republice, zemi, jež na rozdíl od Norska provozuje demokracii pouze prostřednictvím mechanismů, tedy mechanicky, bez obsahu, se lidé, kteří vyznávají stejnou či podobnou ideologii jako terorista Breivik, pozvolna prodírají do popředí. Za pomoci mocných se zabydlují ve státních strukturách, dostávají čím dál větší prostor v mainstreamových médiích. Střelné zbraně k tomu nepotřebují, mají k dispozici typicky východoevropskou zbraň: dav a lynčující lůzu.
Kdo a jaký má zájem na tom, aby na severu Čech pochodovaly davy s pokřikem „Cikáni do plynu?“ Kdo a jaký na tom má podíl? To není tak jednoznačné a jednoduché, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Vezmu to heslovitě, s tím, že sloupek neskýtá potřebný prostor pro tak rozsáhlé téma. Některá má tvrzení tak zůstanou nepodložena, s tím, že se k nim jindy vrátím podrobněji.
S protiromskými náladami po listopadu 89 (vlastně u krátce před listopadem) začala koketovat část skinheadské subkultury. Živena Danielem Landou a jeho písněmi se pomíjivost této koketérie v první polovině 90. let proměnila v permanentní proud demagogie, kterým „to všechno začalo“. Landovy desky se štvavými texty se prodávají dodnes, zájem o ně neutuchá, jelikož dokáží velmi dobře působit na negativní emoce a pohodlný způsob uvažování. Landa sám se od těchto desek a jejich obsahu nikdy výslovně nedistancoval, proto také na nich dodnes dobře vydělává.
Neblahé dědictví této dřevní xenofobie a záštiplnosti vůči jinakosti se promítlo do rasistických vražd devadesátých let a vzrůstající nesnášenlivosti vůči Romům, migrantům i bezdomovcům. Policisté vyšetřovali trestné činy spáchané na Romech laxně, státní zástupci zavírali případy, aniž byly řádně vyšetřeny, soudy udělovaly jednotlivcům za opakované rasistické trestné činy zas a znovu podmínečné tresty. Odrazilo se to i ve vysoké politice - do parlamentu se dostali Sládkovi republikáni, jejichž přímočará rétorika nenechávala nikoho na pochybách, jak by to u nás vypadalo, kdyby vládli.
V průzkumu ke konci 90. let se většina respondentů vyslovila pro to, aby pro Romy bylo ustaveno jiné, tvrdší zákonodárství než pro ostatní. V té době však bylo pořád ještě neslušné hlásat za účelem vyvolávání protiromské zášti lži, a nebylo tolerováno (alespoň ne tak často, jako dnes) pokřikování rasistických hesel pod okny romských rodin.
Atmosféra ve společnosti se začala nenápadně posouvat k horšímu v momentě, kdy se demokratické strany rozhodly přebírat republikánům voliče přebíráním jejich témat. To se v té době týkalo především ODS, jejíž předvolební vypjatý nacionalismus si nijak nezadal s Heiderovou rétorikou.
Není pravda, že „v Krupce policie na základě metodického pokynu ministerstva vnitra protizákonně rozehnala legální náboženské shromáždění“. Předně ne vše, co se označí za „náboženské“ shromáždění, jím skutečně je. Účelovost „náboženského“ shromáždění byla zjevná. Svolavatelé se domnívali, že nejenže nebudou muset shromáždění ohlásit (jako v případě mariánských procesí apod.), ale mysleli si, že na ně vůbec nebude dopadat shromažďovací zákon. To je však omyl. Cílem shromáždění zároveň nemůže být znemožnění shromáždění jiného, resp. upření práva shromažďovacího jiným, byť jsou mi nesympatičtí. Dále policie nic nerozehnala, natož protizákonně, pouze přechodným opatřením umožnila průchod jinému (ohlášenému) shromáždění. Zákon porušili ti, kteří ohlášené shromáždění (průvod) blokovali, jakkoliv s nimi lze sympatizovat, a kteří odmítali uposlechnout policii (pak už je možné jen donucení, tendenčně popsané jako „rozehnání“). Požadavek na to, aby byla v případě střetu 2 shromáždění umožněna realizace obou, vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Policie nemůže – jako „náboženští“ demonstranti – postavit se na jednu či druhou stranu, natož posvětit blokádu ohlášeného shromáždění, která je porušením shromažďovacího zákona.
Druhá nepravda se týká „politického zadání“, které „horliví úředníčci na vnitru“ plní. Nic takového není. Úředníci nemohou vykládat zákon tak, aby vyhovoval jedné straně, která se zákon navíc pokouší zneužívat („náboženskými“ shromážděními). Úředníci musí vycházet a vycházejí především z judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, příp. odborné literatury. Doporučuji autorovi seznámit se alespoň s rozsudky NSS, kde žádné zadání bezpochyby neobdrželi.
Zákon platí pro všechny stejně a každý má stejná ústavní práva. I neonacista, byť se nám to nelíbí. Rozpustit shromáždění (o zákazu nemluvě) lze jen za zákonem striktně vymezených podmínek. Nezajistit pořádek a ochranu shromáždění také nelze jen někdy. Politické zadání a účelový a arbitrární postup naopak požaduje autor – něco rozpustit, něco ne, něco umožnit, něco blokovat – na základě sympatií, nikoliv zákona. Problém extremismu, rasizmu a anticiganismu je širší. Tím, že začneme „v dobrém úmyslu“ omezovat lidská práva jiné, byť nesympatické (či dokonce odpudivé) skupiny lidí, je zrádné a především protiústavní. Dostáváme se tím na stejnou loď s těmi, jichž se obáváme.