Žijete v Norsku, a přitom sledujete i švédskou politiku. Z pohledu z ČR tyto dvě země dost splývají. O Norsku jsme mluvili podrobněji už minule, ale přesto: Jaký je rozdíl mezi životem u vás a ve Švédsku? V čem jiné jsou tamní politické strany a politická atmosféra obecně?

Rozdílů je celá řada a mnoho z nich se vypuknutí globální krize v roce 2008 prohloubilo. Švédsku vládl v posledních osmi letech blok středopravých stran v čele s premiérem Fredrikem Reinfeldtem, který na krizi reagoval snížováním daní nejbohatším, podvazováním sociálních rozpočtů a demontáží některých komponent sociálního státu. Norsku vládla souběžně středolevicová koalice, která připravovala reformy v duchu doporučení Josepha Stiglitze. Výsledkem je 8procentní nezaměstnanost ve Švédsku a 3,5procentní v Norsku a fakt, že do Norska za prací se v posledních letech vystěhovalo 80 tisíc Švédů. Tomu odpovídá i společenská atmosféra.

Reinfeldtovo vládnutí však chválí ekonomové z hlavního proudu v celé Evropě. A mnozí říkají, že švédská pravice je stále levicovější než leckterá středolevicová strana v našich podmínkách.

Je logické, že mainstreamový ekonomové Reinfeldta chválí. Dělají to tak pokaždé, když nějaká vláda sníží daně a seškrtá výdaje. A že je švédská pravice levicovější, než leckterá soc. dem... Politika, kterou dělala, levicová nebyla. Ale je fakt, že jí byla do značné míry vnucena přímo EU v sérii fiskálních kompaktů a úsporných politik.

V Norsku dnes — naproti tomu — vládnou konzervativci, kteří dál dělají ekonomickou politiku podle Stiglitze, podobně jako sociální demokraté před nimi.

V debatách nad výsledky aktuálních švédských voleb se vymezujete vůči rozšířené agenturní interpretaci, že úspěch Švédských demokratů (SD) představuje další posílení evropské krajní pravice. V čem je tato strana jiná, než národovecké a fašizující subjekty, které známe z českého prostředí? A v čem, když ji srovnáte s kultivovanými západoevropskými nacionalisty — třeba s Front Nationale Marine Le Penové?

Nevymezuji se proti označení Sverigedemokraterna za ultrapravicovou populistickou stranu. Dokonce je jako většina analytiků a švédských komentátorů označuji za čisté nacisty. Rozhodně si ale nemyslím, že oněch třináct procent Švédů, kteří je volili, jsou jenom rasisté. Jak teď připomínal i předseda norských sociálních demokratů Jonas Gahr Støre, byla to protestní volba.

Protestní volba proti tradiční levici a pravici?

Spíše proti švédské azylové politice. Žádná, opravdu žádná jiná strana ji měnit nechtěla a švédská azylová politika je skutečně ultraliberální. Norsko kupříkladu přijalo jeden tisíc nových uprchlíků ze Sýrie. Švédsko jich přijalo dvacet tisíc. Šestnáct procent současných obyvatel Švédska se narodilo v jiné zemi. V Norsku je to dvanáct procent.

Norsko je přitom více multikulturní a je to i díky tomu, že namísto kvantity klade důraz na důslednou a dobře zaplacenou integraci. Pokud uprchlík příslušným procesem neprojde, a když je navíc ještě z úplně jiné kultury, například ze Somálska, není si schopen v případě nouze pomoci sám. Pokud přeceníme v této oblasti svoje možnosti, vznikají problémy: ghetta, násilí v ulicích, hořící auta. A právě i to bylo ve Švédsku v poslední době k vidění.

A pak je tu ještě další věc: Velká část voličů SD jsou sami migranti z první generace, kteří se nyní perou s nově příchozími o stejná pracovní místa a stejné sociální zdroje.

V Norsku je podobná strana jako Švédští demokraté dnes ve vládě, ne?