Lukáš Kraus: Norové jsou vlastně extrémisté

S českým, leč v Norsku žijícím politologem Lukášem Krausem o důvodech porážky levice v posledních volbách, programech norských stran, rozdílech mezi nimi a specifikách norské politické kultury.

V1

Petr Jedlička

19.09.2013 15:23

A2

Norové volili poslance 9. září. Do Sněmovny se tentokrát dostalo osm stran. Repro Wikimedia Commons

Z pohledu ze zahraničí to vypadá, že Norsku se v minulých letech hospodářsky dařilo a že levicový kabinet Jense Stoltenberga vládl bez větších skandálů. Přesto v letošních parlamentních volbách získala většinu pravice. Proč? Souhlasil byste s agenturní interpretací, že se tak stalo díky kombinaci tří faktorů – zvládnuté kampani konzervativní strany Høyre, proměně image její lídryně a klasické touze určité části voličů po změně? Připomeňme, že levice v Norsku vládla nepřetržitě osm let.
Ano, Norsku se v posledních letech skutečně dařilo. Jako jediná země v Evropě řešilo krizové období po roce 2008 levicovým konceptem: plošnými investicemi do lehké infrastruktury, do předškolní výchovy či do péče o seniory. Tento koncept pomohl vykompenzovat zánik pracovních míst v exportních odvětvích a v důsledku nezaměstnanost ještě snížil. Její míra se nyní pohybuje mezi 3,0 a 3,5 procenta. Stoltenbergova vláda razila heslo ‚práce pro každého je úkol číslo jedna‘, a tento cíl tedy do značné míry splnila.

Ovšem fakt, že Norsko nemá v současnosti vážnější ekonomický nebo sociální problém – tedy snad kromě rostoucích cen nemovitost a příslušných spekulací, což je bublina, která do roku či dvou let praskne –, levici paradoxně i poškodil. Za daných poměrů se totiž ukázalo být obtížné aktivizovat levicové voliče. Své učinila i vlna nedávných stávek a tvrdých blokád, při nich si odboráři vymohli lepší kolektivní smlouvy.

Přesto bych neřekl, že levice v těchto volbách propadla. Sociální demokraté z Arbeiderpartiet získali opět nejvíce hlasů a faktem, že novou vládu vytváří pravice, nejsou nijak zdrceni. Konzervativci z Høyre chtěli především dokázat, že ‚změna je možná‘, a to se jim povedlo. Kampaň vedli čistě, v mnoha otázkách přejali sociálnědemokratické přístupy. Dochází prostě ke střídání politických bloků. To je demokracie.

Co tedy chtějí strany pravicové koalice, jež nyní vzniká, vlastně měnit? Nechme teď bokem Stranu pokroku – jaké společné cíle mají konzervativci z Høyre, liberálové z Venstre a křesťanští demokraté?
Chtějí prosadit drobné daňové škrty zejména pro nejbohatší segmenty, otevřít několik soukromých středních škol a privatizovat některé státní akvizice. Slibují také více využívat příjmy z ropy a stavět velké páteřní komunikace. Osobně očekávám, že to povede k přehřátí ekonomiky, ale kdo chce kam, pomozme mu tam.

Zásadní problém ovšem vidím ve snaze Høyre a Strany pokroku začít vytěžovat nová surovinová ložiska u Lofot. Levicová opozice snad bude všemi hlasy proti. Doufá se, že se liberálové z Venstre a křesťanští demokraté připojí, i když já tomu moc nevěřím.

Jinak Høyre i ostatní strany norské pravice jsou spíše středová uskupení. Leckde v EU by byly považovány dokonce za levici a podle mě právem. Jak jsem již řekl, i konzervativci si před letošními volbami osvojili některá sociálnědemokratická témata, například otcovskou dovolenou.

Jestli tomu dobře rozumím, volby tedy rozhodl především fakt, že se určitý počet voličů přiklonil k názoru vyzkoušet po osmi letech mírnou změnu.
V zásadě ano. Byly tu pochopitelně i další faktory jako nová ‚Strana zelených‘ (Miljøpartiet De Grønne), která je ve skutečnosti už třetí zelenou stranou v norské vysoké politice. Tato nakonec získala jeden jediný mandát, ale zároveň oslabila Stranu středu (Senterpartiet) a stranu demokratických socialistů Sosialistisk Venstreparti, které tvořily spolu se sociální demokracií dosud vládnoucí blok.

Jsem ale dalek kritizovat i tuto stranu, třebaže rozložila rudo-rudo-zelenou koalici. Norové říkají, že všechny hlasy společnosti mají být slyšet, a příslušné místo na politické scéně bylo ... i když samozřejmě nebylo fér, že jim někdo zaplatil kampaň za 2,2 milonu norských korun, když při posledních volbách utratila tato strana jen sto tisíc. Někomu se to tedy hodilo ... ale nebudu spekulovat.

Zmínil jste Stranu středu a stranu demokratických socialistů. Co spojuje sociální demokraty z Arbeiderpartiet a tyto strany? A co je naopak rozděluje?
Všem třem uskupením dosavadní koalice je společný především obecný přístup k sociální politice. Sociální demokraté z Arbeiderpartiet jsou více navázaní na odbory. Demokratičtí socialisté z Sosialistisk Venstreparti představují klasickou progresivní radikální levici se zelenou částí programu, zhusta kritizující EU i NATO. Senterpartiet, nebo-li Strana středu, je potom ještě více zelená. Velmi se vymezuje vůči neoliberalismu a proti příslušným politikám EU. Volí ji například hodně zemědělců, zejména v kraji, kde sám žiji.

V konkrétních otázkách se strany norské levice liší například v přístupu ke zmíněné těžbě u Lofot, za níž lobbují odbory, přičemž demokratičtí socialisté podobné projekty blokují. Vede se tady o tom podobná debata, jako v ČR o otázce přístavby dalších temelínských bloků ... rozdíl je v tom, že v ČR tak důsledně argumentující strana jako Sosialistisk Venstreparti není.

Arbeiderpartiet a Sosialistisk Venstreparti se před volbami zajímavě střetli také v otázce sociálních dávek. Sosialistisk Venstreparti tvrdila, že dávky je žádoucí zvýšit, aby mohl každý důstojně hledat zaměstnání a nežít ve stresu. Arbeiderpartiet naopak zdůrazňovala, že příliš vysoké sociální dávky mohou – ač nutně nemusí – brát motivaci k hledání práce, a v důsledku zahánět jejich příjemce do spirály chronické nezaměstnanosti.

Zastavme se ještě u Fremskrittspartiet – Strany pokroku. Politology je řazena k pravici a v posledních volbách skončila třetí, v masmédiích je ale spojována především s masovým vrahem Breivikem a označována přízviskem anti-imigrační. Skutečně ji to vystihuje? Myslíte, že může opravdu ohrozit současnou podobu norské demokracie, jak naznačují některá média?
Bezesporu nejde o klasickou polofašistickou formaci jako Švédští demokraté nebo Dánská lidová strana. V tomto ohledu se je jí třeba zastat. Jedná se o takříkajíc nenorskou stranu – takovou, která chce měnit tradiční daňovou politiku, prosadit neoliberální koncepty propagované z EU a zpřísnit, ne však zlikvidovat, norský integrační mechanismus. Jí blízkou stranou je třeba česká ODS.

A ano, známý masový vrah Breivik skutečně kdysi vedl její mládežnickou buňku v Oslu. Ale je poctivé dodat, že z této strany dávno před svým činem vystoupil, a to s tím, že nesplňuje jeho očekávání a není vůbec radikální. I Strana pokroku Breivikovy útoky okamžitě odsoudila.

Já s politikou Fremskrittspartiet nesouhlasím, ale myslím, že je důležité, že existuje, a je nutné ji respektovat. Ba co víc: je nutné s ní vést debatu.

Proč?
Dám vám příklad. V Oslu pomalu vzniká přistěhovalecké ghetto. Což je špatně. Norský přístup je založen na integraci a nabídnutí rovných šancí všem dětem. To lze ale jen těžko zajistit v plné míře, pokud se nějaký významnější segment společnosti uzavře. Proto je podstatné s nimi mluvit.

Strana pokroku přitom neslouží k jenom agregaci a kanalizaci názorů lidí, kteří kritizují přistěhovaleckou politiku, ale též nejdůsledněji kritizuje norský daňový systém. I tyto výtky je třeba poslouchat.

Ohrozit současnou podobu norské demokracie tedy podle vás nemůže.
Hrozbou pro demokracii by bylo rozpuštění této strany. Je to stejné jako u krajní levice. V Norsku existují i zásadně komunistické až otevřeně stalinistické strany. Přesto patří ke zdejší politické kultuře nechat je mluvit.

A Strana pokroku je mimochodem v letošních volbách hlavní poražený. I když se poprvé za čtyřicet let existence možná podívá do vlády, oproti minulému parlamentu bude mít v současném o dvanáct poslanců méně. Žádná z parlamentních stran o tolik nepřišla.

Mluvil jste o norské politické kultuře. V čem se nejvíce liší od české?
Jak říká jeden kamarád, z hlediska přístupu k lidským právům, svobodám a důstojnosti zaručené zákony jsou Norové vlastně extrémisté. Proto zde nedochází k tak otevřeným sociálním střetům jako jinde. Většina zaměstnanců je v odborech, a to i třeba lidé, kteří pracují v bankovním sektoru. Norská jakoby státní ideologie je založena na budování otevřené společnosti rovných lidí a toto naprostá většina hlavních stran ctí. Proto i já sice nejsem rád za volební prohru levicového bloku, ale neočekávám zásadní změny a nedělám z toho tragédii.

Profesor Bělohradsky jednou říkal, že v Evropě jsme téměř všichni sociální demokraté. Tady v Norsku to platí bezesporu. Právem lze sice namítnout, že Norům se to mluví, když žijí na střeše globálního kapitalismu ... Tady si ale lidé postavení své země ve světě uvědomují, a proto podporují tak štědrou pomoc, jež vláda posílá z jejich daní do zahraničí. V ČR tyto peníze například pomáhají chránit kulturní dědictví.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pátek, 20.Září 2013, 01:30:34

Velmi rád se setkávám jednak s informacemi o Norsku, kde kolega Lukáš Kraus je dlouholetým znalcem s osobní zkušeností. A pak inteligentní vyvážené, klidné hodnocení vítězných a poražených stran. Podle médií bych byl pesimista. Po rozboru Lukáše Krause jsem relativně optimistický. Jen je mi líto, že jsem s panem Krausem letos v lednu ztratil kontakt.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 25.Září 2013, 16:19:15


Článek se mi velice libí - a připadá mi tak nějak střízlivější než Lukášovy příspěvky na facebooku ...

... ty jsou jaksi bojovnější ...

Oboje je třeba ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.