Osm let vládl Norsku levicový kabinet vedený sociálnědemokratickou Arbeiderpartiet Jense Stoltenberga. Nyní se ale chystá změna. Rozhodli o tom Norové v pondělních parlamentních volbách. Stoltenbergova Arbeiderpartiet sice skončila i přes ztrátu devíti mandátů první — získala 30,8 procenta hlasů a zůstává s 55 křesly nejsilnější stranou —, o část podpory ale přišli i její tradiční partneři. Blok pravicových stran naopak posílil, a tak bude pravice ve většině. V nové sněmovně obsadí 96 z celkových 169 křesel.

Jens Stoltenberg už porážku uznal a slíbil, že nebude výměně vlády bránit. „V souladu s norskou parlamentní tradicí odstoupím po představení návrhu státního rozpočtu 14. října,“ uvedl po oznámení výsledků.

Nahradit by ho měla Erna Solbergová, předsedkyně konzervativní strany Høyre. Ta skončila ve volbách s 26,8 procenta hlasů druhá a v novém parlamentu bude mít 48 míst. Její tradiční partneři pak získali dohromady dalších 17 křesel.

K zisku většiny bude nicméně muset tradiční pravice spolupracovat také s konzervativně populistickou Stranu pokroku, nebo si u ní vyjednat alespoň tichou podporu. Solbergová již uvedla, že si vládnutí s pokrokovci dokáže představit; podle pozorovatelů se ale povedou ještě složitá jednání. Strana pokroku si totiž zakládá na odmítání celého systému norské přistěhovalecké politiky. Značně negativní dojem pak vyvolává i fakt, že jejím členem byl v minulosti masový vrah Anders Breivik.

Komentátoři připomínají, že pokud vznikne standardní koalice pravicových stran a Strany pokroku, obsadí zřejmě tři nejdůležitější posty ve vládě ženy. Vedle Solbergové z Høyre by mělo jít o Siv Jensenovou, jež vede pokrokovce, a Trine Grandeovou, která předsedá liberální Venstre.

Příčiny výsledku, kampaň

Znalci z agentur vykládají úspěch pravice jednoznačně: Erně Solbergové se podařilo proměnit image konzervativců i vlastní osoby. Již po volební porážce v roce 2009 si Høyre vyhodnotila, že slib krácení daní a menšího státu Nory nepřesvědčí. Sama Solbergová následně upustila o rétoriky, která jí kdysi v médiích vynesla přezdívku Železná Erna, a začala vysvětlovat: ne škrtat, ale reformovat, ne likvidovat sociální stát, ale efektivněji jej spravovat.