Neobhajitelný humanismus

Daniela Rendl

Další reakce na text Davida Ungera o levicovém pseudohumanismu objasňuje, že humanismus postavený na poslušnosti expertnímu vědění je neobhajitelný.

David Unger se článkem Lesk a bída pseudohumanismu snaží upozornit levicové humanisty, že jejich pozice je nakažena „latentní, o to však pevnější nákazou principem neoliberálního myšlení“. Necítím se na takovouto ideovou debatu. Nicméně ráda bych reagovala na argumentaci týkající se oblasti porodnictví. Musím s politováním konstatovat, že mnohé z toho, co autor napsal, svědčí o nedostatečné orientaci v tématu.

Především bych od levicového intelektuála očekávala jistou citlivost k mocenské nerovnosti účastníků sporu a také schopnost mocenskou strukturu popsat. Systém v naší republice dává veškerou moc lékařům a lékařkám, to oni a ony dominantně určují, co se „hodí“ a co je mimo normu, autor o nich nicméně píše jako o těch „kteří si dovolili se ozvat“ proti úsilí porodních asistentek a mediálně jsou podle něj prezentováni jako „lékařští vyděrači“. To již není úsměvný lapsus.

Každý, ať již zastává jakoukoli pozici pravolevého spektra, může analýzou mediálního prostoru naznat, že lékařský stav je v něm presentován v expertní pozici, kdežto ženy — rodičky, jako osoby neodborné a tedy často nehodné se k tématu porodů vyjadřovat.

Sama vidím spor v porodnictví mezi medicínou a samotnými ženami. Ženy, které nejsou spokojené se stávající nabídkou systému péče a ozývají se, jsou dehonestovány skrze svou „neodbornost“ a obviňovány z toho, že podléhají manipulaci ze strany samostatných porodních asistentek, které zástupci medicíny soustavně označují za původce konfliktu. Spor o podobu porodnictví tak prezentují jako spor profesní.

×
Diskuse
August 8, 2013 v 12.50
Děkuji autorce za zapojení do této diskuse. Zdá se mi, ovšem, že celý problém klade více do černobílého světla než můj úvodní článek, který celou diskusi vyvolal.

Píšete, že "medicína má nezastupitelné místo na poli patologie, její znalosti a technika dokáží zachránit děti i matky, které by ještě před několika desetiletími neměly šanci přežít, za to patří medicíně dík."
Otázka je ovšem ta, zda dokážeme zajistit přirozený porod bez jakékoli kontroly rizik, které mohou nastat, aniž by jimi utrpěla dítě nebo matka. Je to také otázka hranic, kam až má matka možnost v rozhodování o svém porodu zajít. Bojím se právě absolutismu individuálního rozhodnutí, což naopak vy v článku kritizujete.

Těmi lékaři-vyděrači jsem měl na mysli mediální prezentaci lékařského stavu, když před dvěma lety zorganizovali jeden z největších a nejúčinnějších protestů proti finančním zájmům ve zdravotnictví. Ale to je na jinou diskusi.

Bohatá diskuse je i k tomuto tématu pod článkem mým i reakci paní Uhlové, nechci tedy zde moje argumenty opakovat.

Rozhodně nebráním nikomu vyjádřit nesoulad i možné znechucení se současným stavem péče (viz. poslední věta). Cestou pro mne ale je maximální humanizace porodnictví s možným výběrem alternativ, ale se zajištěním rychlé možnosti záchrany života dítěte nebo matky. Tento argument zde jinde vyjádřil již pan Morbicer.