David Unger se článkem Lesk a bída pseudohumanismu snaží upozornit levicové humanisty, že jejich pozice je nakažena „latentní, o to však pevnější nákazou principem neoliberálního myšlení“. Necítím se na takovouto ideovou debatu. Nicméně ráda bych reagovala na argumentaci týkající se oblasti porodnictví. Musím s politováním konstatovat, že mnohé z toho, co autor napsal, svědčí o nedostatečné orientaci v tématu.

Především bych od levicového intelektuála očekávala jistou citlivost k mocenské nerovnosti účastníků sporu a také schopnost mocenskou strukturu popsat. Systém v naší republice dává veškerou moc lékařům a lékařkám, to oni a ony dominantně určují, co se „hodí“ a co je mimo normu, autor o nich nicméně píše jako o těch „kteří si dovolili se ozvat“ proti úsilí porodních asistentek a mediálně jsou podle něj prezentováni jako „lékařští vyděrači“. To již není úsměvný lapsus.

Každý, ať již zastává jakoukoli pozici pravolevého spektra, může analýzou mediálního prostoru naznat, že lékařský stav je v něm presentován v expertní pozici, kdežto ženy — rodičky, jako osoby neodborné a tedy často nehodné se k tématu porodů vyjadřovat.

Sama vidím spor v porodnictví mezi medicínou a samotnými ženami. Ženy, které nejsou spokojené se stávající nabídkou systému péče a ozývají se, jsou dehonestovány skrze svou „neodbornost“ a obviňovány z toho, že podléhají manipulaci ze strany samostatných porodních asistentek, které zástupci medicíny soustavně označují za původce konfliktu. Spor o podobu porodnictví tak prezentují jako spor profesní.