Zřejmě nastal čas přestat zavírat oči před skutečností, že část české levice smýšlí podobně jako David Unger ve svém komentáři Lesk a bída pseudohumanismu. K nastínění své vize si autor vybral téma porodů, lékařské péče, psychiatrické péče a kojeneckých ústavů.

Podle něj by ženy neměly mít právo volit si místo porodu, opouštět po porodu svévolně porodnici, rodiče by neměli rozhodovat o očkování svých dětí a kojení by se nemělo propagovat s takovou vervou. Kojenecké ústavy by se neměly rušit a psychiatři by měli mít právo internovat v psychiatrických léčebnách proti jejich vůli i takové pacienty, kteří bezprostředně neohrožují své okolí. To vše samozřejmě v zájmu dětí a duševně nemocných.

Pro úplné vykreslení myšlenkových pochodů části levice, kterou tyto postoje charakterizují, schází snad už jen názor, že romské děti mají chodit do praktických škol, a když nebudou, zanikne speciální školství jako takové.

Liberální levici pak autor označuje jako pseudohumanistickou, ba dokonce ji obviňuje z neuvědomnělého hájení principů laissez faire a ultraliberálního smýšlení.

Vědoucí věda

Jak už autorovi nastínili diskutující pod jeho článkem, zásadní problém spočívá v tom, že humanitní vědy nejsou vědami exaktními a svá rozličná tvrzení můžeme vždy podpořit vhodným vědeckým názorem.

Existuje totiž celá řada studií, vědeckých přístupů a teorií, které si protiřečí. Vědecké výstupy a přístupy týkající se porodů, poporodní péče, kojení, výchovy dětí i přístupů k psychicky nemocným se navíc v čase dost výrazně mění a jsou odlišné nejen v různých zemích, ale také v různých institucích v rámci jedné země. Kdybychom měli věřit všem najednou, protože to je přece věda, zřejmě bychom všichni zešíleli. A tak nezbývá než si vybírat.

Pokud se někdo ohání humanitními vědami a dovozuje na jejich základě, jak by mělo vypadat společenské uspořádání, snaží se většinou „vědou“ zaštítit pohled, který získal na základě vlastních zkušeností, nebo vyplývá z jeho emocí. V tom lepším případě. V tom horším podléhá argumentaci mocenských a finančních skupin a vědeckost tvoří jen zástěrku.

Je až zarážející, že v případě očkování nevadí technokratické levici skutečnost, že vývoj vakcín je v rukou farmaceutických společností a jejich zájmy jsou čistě finančního charakteru. Kritizují-li kapitalismus, kde nevládne lid, nýbrž kapitál (respektive ti, kteří jej mají), mohli by začít právě zde. Příkladů týkajících se porodů, zdravotnické péče i kojení, které mohou být ovlivňovány spíše tokem peněz nežli skutečnou vědou, by se našlo více.

Jak bude vypadat uspořádání společnosti a jaké budou naše individuální svobody, není totiž otázka vědou daných přesných odpovědí, které neexistují, je to otázka politická.

Dilema, před kterým nemusíme stát

Autor navíc vytváří falešná dilemata. Buď budou kojenecké ústavy, nebo budou děti putovat z rodiny do rodiny a nebudou mít zázemí. Či skončí dokonce na ulici. Nebudou-li mít psychiatři právo internovat psychicky nemocné osoby proti jejich vůli, bude více bezdomovců.

Ulice nebo ústav. Buď, anebo. Žádné mezitím. Jako by neexistovaly země, kde se nepotulují po ulicích hordy nezaopatřených dětí, byť tam mají minimum ústavů, a kde psychicky nemocní lidé nemusí skončit na ulicii. Vždyť podpora jednotlivcům a rodinám v nouzi může mít tolik různých podob.

To samozřejmě neznamená, že by se měly zrušit všechny podobné instituce. Stejně jako kritika strmého nárůstu císařských řezů neznamená, že by se porod císařem měl zakázat. Jen je třeba tyto nástroje používat s mírou, a jen v případech, kdy je to nezbytně nutné.

Ideální společnost

Každý, kdo nad společenským uspořádáním přemýšlí, má nějakou představu o tom, co považuje za dobré, a co nikoli. I ti, kteří levici obviňují ze sociálního inženýrství, takovou představu mají, jen nemusí mít přesné kontury (pokud tedy vůbec něco jako společnost, společenství uznávají a nežijí v představě, že nic takového jako neexistuje a jsou tu jen na sobě nezávislí jednotlivci).

I já mám představu, jak by měla vypadat ideální společnost. Přemýšlím o tom, co funguje a co je organismu společnosti i jednotlivcům v ní prospěšné. Své představy mohu podkládat příklady z jiných zemí. Nicméně je třeba mít na paměti, že lidská společnost nikdy nevytváří identický model. Jiná je například společnost tradičně katolická, jiná je společnost tradičně protestantská. Odlišně mohou některé procesy fungovat ve společnosti posttotalitní. Historie a paměť národa má samozřejmě vliv i na to, jak se která opatření ujmou.

Každá společnost se ovšem také vyvíjí a případná traumata lze léčit. A mám výbornou zprávu: lze se dokonce zbavit institucionalizačního syndromu! Jen to zřejmě chvíli potrvá.

Můj sen o společnosti, která bude sociálně soudržná a bude založená na rodinných vazbách a rozvoji místních komunit, společnosti, která bude prostřednictvím státu podporovat rodiny v tom, aby se staraly o své handicapovné děti nebo psychicky nemocné členy, společnosti, ve které se o děti v případě, že rodiče nebudou s to zajistit výchovu, budou starat příbuzní nebo blízcí lidé, společnosti, kde se umírat bude v kruhu rodinném a smrt a stáří budou opět přirozenou součástí koloběhu života, společnosti, která bude respektující k potřebám a důstojnosti jednotlivců i rodin, je možná naivní. Je také dost pravděpodobné, že k takovému stavu česká společnost během mého života nedospěje.

Pořád se mi ale zdá životnější než představa, že úzké skupinky lidí budou na základě svého „profesního mandátu“ rozhodovat o osudech ostatních a tom, co je pro ně prospěšné a dobré. Kromě toho, že bychom spěli k podivnému autoritářství, se dá také vzhledem k historickým zkušenostem předpokládat, že přeplněné ústavy a instituce se každému státu nakonec prodraží. A pak se jako řešení nabídne překvapivě jen ta ulice.