Porodnice instituce separace

Saša Uhlová

Ženy, které chtěly rodit doma, zažalovaly ČR, neboť jim odpírá odbornou péči. Vláda se ve Štrasburku hájí tím, že podmínky v porodnicích jsou k rodičkám příznivé. V souvislosti s touto obhajobou zveřejňujeme reportáž Saši Uhlové z porodnice.

Když mi došlo, že ač je mi krásně, tak mám asi porodní bolesti, řekla jsem manželovi, aby zavolal sanitku. V tu chvíli jsem si myslela, že si v porodnici poležím pár dní a půjdu zase domů. Sanitka přijela během několika minut.

Naše reportáže pomáhají pochopit svět kolem nás takový, jaký skutečně je. Podpořte náš unikátní tým v další práci.
×

Mezitím jsem měla pět stahů. Při prvním jsem pochopila, že to už je fakt porod. Při druhém, že je už velmi blízko a divila jsem se, že jsem si toho dokázala nevšimnout. Při třetím jsem pochopila, že porodím doma. Při čtvrtém jsem zadoufala, že vydržím do příjezdu záchranářů, ale když sanitka zahoukala a manžel odběhl po schodech dolů, aby záchranářům otevřel, narodilo se mi při páté kontrakci dítě.

Záchranář vytáhl z tašky sadu na odstřihávání pupeční šňůry i s návodem a dal se pomaličku do práce. Zavolal další sanitku, aby přijela i lékařka, která dítě převzala, a pak jsme se všichni přesunuli do porodnice, kde mé právě narozené dítě zmizelo v labyrintu instituce. Hned zkraje jsem dostala vynadáno, že jsem několik dní před tím odmítla užívat hormony, které by porod oddálily. Později se ukázalo, že oddálení porodu mohlo mít pro dítě fatální následky. Z porodního sálu mě převezli na oddělení, kde ležely ženy bez svých dětí.

Není v právu, je totiž nesvéprávná

Zdravotní sestra, která mě uvítala na oddělení vesele vykládala, jaká jsou tam pravidla, a když došla k varné konvici, která je v kuchyňce, upozornila mě, že ji nesmím sama zapínat, protože „vy rodičky jste jako nesvéprávné,“ a nejistě se zahihňala. Až v tuto chvíli mi došlo, že jsem se skutečně ocitla v instituci, která mě považuje za nesvéprávnou.

Zatímco manžel hlídal starší děti, můj bratr mi přinesl hygienické potřeby a telefon. Snažil se mi pomoct, abych mohla být se svým dítětem, ale nebyl úspěšný. Dva lékaři, kteří mě později na pokoji navštívili, mi na moje dotazy, co se děje, co je s mým dítětem, kdy ho budu moci mít u sebe, řekli, „že se dítě musí zotavit z porodu mimo zdravotnické zařízení.“ To mě šokovalo. Byl to nejpohodovější porod, jaký jsem zažila. Lékaři mi pak bohorovně doporučili klidný spánek a ráno smím přijít na oddělení, kde je zatím malý Jaroslav v inkubátoru.

Nespala jsem. V šest jsem podle instruktáže přišla do místnosti s inkubátory. Jaroslav byl na světě už třináct hodin, více než dvanáct hodin bez matky, v náručí antiseptické instituce. V inkubátoru ale nebyl. Vyjeveně se kroutil v umyvadle, kde ho zdravotnice důkladně drhla.

Stála jsem vedle ní, a i když jsem pochybovala o adekvátnosti jejího počínání, byla jsem šťastná, že je v pořádku. Těch dvanáct hodin bez něj mi připadalo jako věčnost. Těšila jsem se, až ho budu mít v náručí. Sestra mě ovšem poslala pryč: „Miminko prochladlo při mytí a musí se zahřát v inkubátoru.“

Dopoledne jsem se sešla s lékařkou, která vedla oddělení, a poprosila jí, zda bych mohla být se svým dítětem. Řekla, že je k sobě dostanu po víkendu, pokud do té doby začne přibírat. Jaroslav se narodil o něco dříve, ale hlavně měl nízkou porodní váhu, která neodpovídala jeho reálnému stáří, něco málo přes dvě kila.

Zaslechla jsem slovo „hypotrof“. Co to přesně znamená, jsem nevěděla. Snažila jsem se argumentovat tím, že když ho můžou umývat, můžu ho mít docela dobře u sebe. Ocitla jsem se ovšem na oddělení, kde byly rodičky ustájené samostatně bez svých dětí. Celé mi to přišlo naprosto iracionální. Na jedné straně instituce požaduje přibírání „pacienta“, ale na straně druhé brání matce, aby začala úspěšně kojit. Což je i podle instituce nejlepší cesta k nárůstu váhy a zlepšení zdraví dítěte.

Odpoledne mi smskou nabídla pomoc právnička, která se o mé situaci dozvěděla prostřednictvím naší společné známé. Přijala jsem, i když jsem nevěřila, že by to mohla dokázat. Ale stačilo několik minut s primářem.

Říkal sice něco o vlamování se do otevřených dveří a mluvil o mně jako o mamince, což bych mu v jiné, pro mě důstojnější situaci, ráda oplatila oslovením „dědečku“, ale nemožné se stalo možným. Další den ráno mě přeřadili na jiné oddělení a Jaroslava jsem od sobotního rána směla mít u sebe.

Pozor, aby vám to dítě neumřelo!

Šťastná, že mám své dítě u sebe, ležela jsem s ním v posteli. Od té chvíle mě ale personál porodnice soustavně kontroloval. „Paní Uhlová, to nesmíte! Musíte mít dítě v postýlce na podložce, když spíte,“ vytrhla mě z polospánku lékařka. Sice jsem věděla, že si tím koleduju ten den už o třetí přednášku na téma syndrom náhlého úmrtí kojenců, ale nedalo mi to:

„A proč?“

„Protože tím zvyšujete riziko náhlého úmrtí.“

„Ale doma stejně nebudu mít žádnou podložku na dítě, takže tam to asi taky neovlivním.“

„V posteli rodičů je zvýšené riziko.“

„Ale vyloučit se to přece nedá ani v postýlce.“

„Dítě musí spát ve vlastní postýlce, mít dudlíka a spát na zádech, to snižuje riziko! Až vám dítě umře, vás nechají být, ale mě zavřou.“

„Proč by vás zavírali? To přece nemůžete ovlivnit.“

„Protože vy mě zažalujete.“

„Nezažaluju, vím, že se to může stát a že se tomu nedá předejít.“

„To říkáte teď, ale já už lidem nevěřím, dopoledne se na něčem dohodneme a odpoledne si na mě stěžují u pana primáře. A navíc nechápu, paní Uhlová, proč dítě nesvěříte sestrám a nespíte, vždyť máte doma tři děti, potřebujete odpočívat, zbytečně se vyčerpáte, zhroutíte a měla byste myslet i na toho malého,“ snažila se mě přemlouvat lékařka.

Bránila jsem se: „Jsou různé druhy vyčerpání, mě vyčerpává separace, a to dlouhodobě. Po porodu s prvním dítětem jsem to musela dlouho řešit a stálo mě to hodně energie a na toho malého myslím, on mě potřebuje.“ Paní doktorka chápavým tónem: „Rozumím, že máte z dětství traumata, znám vaší rodinu...“ Z novin?! Ohradila jsem se: „Prosím?! Ano, mám z dětství trauma. Tady u Apolináře mě separovali sedm dní od matky.“

Lékařka se obrátila k mému dítěti a sladkým hlasem, kterým se v porodnici personál obrací na matky přes kojence, mu řekla: „Ty kluku, ještě že ty jsi takovej šikovnej, když máš tak hroznou mámu, ona tě chce zalehnout!“ Můj poslední zoufalý pokus: „Ale riziko zalehnutí skutečně nehrozí, rodič, který není pod vlivem drog nebo alkoholu dítě nezalehne,“ a pak jsem toho nechala, nemělo to cenu.

Další dny jsem se snažila rozkojit a nepřipouštět si, že si o mě personál porodnice myslí, že jsem neodpovědná. Když jsem chodila každé tři hodiny na sesternu odsávat mléko pro dokrmování z lahvičky, zaparkovala jsem vždycky disciplinovaně vozík s Jaroslavem do řady dalších vyhřívaných vozíků.

Protože ale v místnosti téměř pořád plakaly děti, a chvílemi jsem váhala, zda nepláče to mé, chodila jsem se na něj průběžně dívat. Zdravotní sestra se nechápavě ptala, co dělám, tak jsem jí to vysvětlila. Dovolila mi stavět vozík vedle křesla, kde jsem seděla, ale poučila mě: „To ale nevadí, když dítě pláče, to mu nijak neškodí.“

Snažila jsem se nevnímat, jak si o mě sestry šeptají, že si vymýšlím a požaduju nesmyslné výhody. V noci jsem v rozporu s instrukcemi usnula s dítětem v posteli. Najednou jsem nad sebou uviděla zamračený obličej zdravotní sestry, která mi dítě brala z postele a odnášela je pryč, na sesternu.

Neměla jsem sílu handrkovat se, když jsem tak flagrantně porušila předepsaná pravidla. Když jsem si pro něj ráno přišla, abych si ho zase vzala, slyšela jsem tlumený hovor dvou zdravotních sester. Nesouhlasně kroutily hlavou. Dítě mi sice vydaly, ale vykládaly si, že na pokoji, kde spím, mu je zima, a že na sesterně mu je lépe.

To se tady dělá už sto let

Do pokoje vešla výživová poradkyně. Přišla, aby nám vysvětlila nový systém stravování, a ptala se, jestli jsme se vším spokojené. Měla jsem jednu připomínku, že by se mi líbilo, kdyby tu bylo k pití něco jiného než černý čaj. „Ale ten už se tady pije sto let,“ odpověděla bez špetky ironie ta odbornice a následovala výměna názorů na prospěšnost černého čaje při kojení. Diskuzi uzavřela tím, že důležité je, že to schválil lékař.

Pak nám sdělila, že od dalšího týdne bude v porodnici systém a budou se distribuovat balíčky, ty budete muset snít hned a ne si jíst, kdy rodičky napadne. Spolubydlící na pokoji se ohradila: „Ale když to sem přivezou ve dvanáct, tak to já právě kojím, mám dvojčata, to nestihnu.“ Odbornice na výživu nekompromisně odsekne: „Děti počkají, ty balíčky jsou pro čtyřiadvacet porodnic a je třeba vracet ty obaly zpátky.“

Spolubydlící se snažila argumentovat: „Ale moje děti nemůžou čekat, jsou nedonošené a já jsem tu kvůli nim, ne kvůli tomu, abych tu byla včas na oběd.“ Výživová poradkyně se rozhořčila: „To jsem nikdy nepochopila. Moje dcera taky, porodila v šestým měsíci a taky pořád chtěla běhat za tím malým, proč nemůžete tu chvíli počkat, co se jako s tím miminem stane, když chvilku počká, vždyť tam jsou sestry!“

Po pěti dnech jsem stála ráno s lékařkou u váhy a cítila jsem hmatatelně, že i ona si přeje, aby se Jaroslavův úbytek na váze zastavil. To je taková podmínka, kterou mají v porodnicích, aby ženu i s dítětem bez problémů propustili. Buď chápala, že mi kojení půjde lépe doma, nebo už měla plné zuby potíží, které jsem zaběhanému chodu porodnice působila. Číselník ukázal požadovanou váhu a obě jsme si oddechly.

Celé to píšu téměř o deset měsíců později. Jaroslav leze, kleká si, hrozně rád jí, a je to veselé, spokojené miminko. Strach z náhlého úmrtí mě ale stále ještě neopustil. Už v porodnici jsem si uvědomovala, že nemá smysl bát se něčeho, co můžu jen těžko ovlivnit.

Ale neustálé opakování možného rizika, posedlost syndromem náhlého úmrtí, na mně zanechalo stopy. Pořád ještě se s úzkostí běhám dívat, jestli mé dítě dýchá, když spí. A pořád ještě se v noci hrůzou budím a kontroluju, jestli je naživu.

    Diskuse
    May 6, 2013 v 5.44
    Kdy už naše zdravotnictví konečně pochopí, že žena má právo rozhodovat nejen o svém těle, ale i o svém dítěti. Jen blázen si může myslet, že když se matce ponechá možnost dobrovolně se rozhodnout ve věcech péče o dítě, tak se bude řídit spíše svým sobeckým zájmem namísto zájmem dítěte. Pravda je, že i takové matky se občas najdou, ovšem to jsou výjimky - které jak už tomu bývá - pouze potvrzují pravidlo. Neexistuje žádný důvod, proč by matce v jejím rozhodování měla bránit nějaká vyšší autorita.
    Matky bývají málokdy sobecké. Vždycky jim jde minimálně o jejich dítě. A těm, které správně pochopily, že jejich dítě bude mít určitá práva pouze tehdy, když tato práva budou mít obecnou platnost, těm jde dokonce o víc.
    JJ
    May 6, 2013 v 11.39
    Když se něco stane dítěti či matce při domácím porodu (plánovaném i neplánovaném), medializuje se to o poznání snadněji (zvlášť když je to v zájmu zdrav. zařízení a pojišťoven), než když v porodnici zacházejí s jedním z nich či s oběma tak, jak to popisuje Saša Uhlová. Proto to zvnějšku vypadá, že domácí porody jsou nesmírně riskantní, zato porodnice jsou na vše připraveny. Přístroje možná, lidé ne vždy a ne všude. Spousta matek má z porodnic frustrující zkušenosti, jež se však odbývají tím, že šlo o pochybení jednotlivce, souhru okolností, event. že se to tak zkrátka dělá, protože zdravotnický personál přece ví nejlíp, co je pro matku a dítě/děti správné.
    May 6, 2013 v 12.47
    Nejen porodnice
    by si zasloužily modernizaci. Měl jsem před dvěma roky tu nemilou možnost poležet si v jedné Universitätsklinik v Německu. Byla to tedy obdoba našich Fakultních nemocnic. Když jsem pak následně trávil několik dní ve Fakultní nemocnici na Bulovce, připadal jsem si jak v nemocnici o 100 let nazpět a to ještě hodně omšelé.

    Když odhlédnu od přístupu a ochoty personálu i ostatní postřehy by vydaly na samostatný článek. Předesílám, že jsem ležel na BĚŽNÉM STANDARDNÍM POKOJI, přesto např. byl pokoj pouze dvoulůžkový, u každé postele vybavený multifunkčním LCD displejem s funkcí TV, rádia a telefonu a postel byla elektricky polohovatelná. Další překvapení přišlo, když mě sestřička požádala, abych vyplnil jídelní lístek na následující dny. Byly v něm volby např. ranního čaje, černého, ovocného, kávy, bez mléka, s mlékem, kakao nebo mléko samotné, džus. Pečivo bílé, tmavé, houska, chléb, cereálie. Máslo, med, marmeláda, sýr. Cereálie samotné, v mléku, v jogurtu. Jogurt zvlášť, jogurt bílý, ovocný. Většinou formou zaškrtávátek, takže bylo možné zvolit více položek, ne tedy buď a nebo. Kompot, výběr z ovoce, zeleniny. Podobně pestrý pak výběr jídel pak k obědu, zda vegetariánský nebo asi ze 3 dalších jídel, volba příloh, kompotu, ovoce atd. atp.

    A Na Bulovce? První jídlo bylo divně cítit, tedy zůstal jsem raději o hladu. Snídaně čaj se dvěma rohlíky a kouskem másla NEBO sýru NEBO samotná marmeláda, paštika. V neděli pak bílá káva a opět vždy pouze jedno druhé nebo třetí. Na rohlík s máslem a marmeládou nebyl nárok. Porce velikostí dětské a časté např. nudle se sýrem, nudle s kečupem, šišky s mákem. K večeři pomazánka neznámého složení se suchým chlebem. Zelenina ani ovoce žádné, prý mají nárok jen diabetici. K pití čaj, na konvici k posteli ale nebyl nárok. Prý jim je lidé kradou a mají jich málo...

    Když jsem si postěžoval, bylo mi řečeno, že za těch 60 Kč denně „na jídlo“ to na víc nestačí!!!
    A to víte, že se "privatizuje" Vesna? http://www.outsidermedia.cz/Zachranme-Vesnu-1.aspx
    May 6, 2013 v 23.49
    Neporozumění
    Myslím, si že to neporozumění mezi zdravotnickým personálem a matkami (a koneckonců i dětmi) vyplývá z toho, že narození dítěte má na jedné straně zdravotní rizika, které vedou k tomu, že nějaká ingerence těch zdravotnických institucí se většinou jeví jako potřebná, na druhé straně porod nebo první dny života dítěte nejsou choroby, ale životní události, na které nikdo tak úplně nemůže být odborníkem. V porodnici mají lékaři a sestry pocit, že jsou tam doma a nikdo by jim neměl mluvit do toho, jaká tam mají nastavena pravidla.

    Asi hodně porodníků by o tom článku řekla, že z hlediska zdravotní péče bylo všechno v pořádku. Ta sanitka koneckonců přijela za pár minut. No možná to drhnutí dítěte rýžovým kartáčem bylo trochu za hranou..

    Když se u nás v devadesátých letech prosazovala přítomnost otců u porodu tak se to také pralo s tím, že z čistě zdravotnického hlediska tam ten otec spíše překáží.

    K panu Švehlovi: Německo věnuje na zdravotnictví o dost větší procento mnohem většího HDP než my, to potom těžko čekat stejnou úroveň. To by bylo na jinou diskusi. Je tady to klišé, že těch peněz je vlastně dost, jenom se užívají nehospodárně a nějaká geniální reforma to napraví. No ale třeba současný deficit VZP je vyvolán tím, že stát poprvé nedorovnal nedostatečné platby za státní pojištěnce z rozpočtu. Za ty prachy naše zdravtnictví nefunguje tak špatně, například kojenecká úmrtnost je mnohem nižší než v USA.



    May 7, 2013 v 7.53
    Pane Kubičko,
    "za ty prachy" fungovalo naše zdravotnictví v minulosti dokonce mnohem lépe - před "reformami". A jestli se tento otřesný trend nezmění brzo bude ta, nejen kojenecká, úmrtnost stejná jako v USA.

    Jen jsem chtěl svým příspěvkem zdůraznit obrovský rozdíl mezi dvěma kapitalismy a poukázat na to, jak aspoň by lékařská péče měla a mohla vypadat. Když si totiž vzpomenu na některý ze svých pobytů v nemocnici za socialismu, vlastně se od té doby vůbec nic nezměnilo. Jen ten nábytek je víc omlácený a za „lékařské služby“ se platí. Nemocnic je míň a personál je víc nevrlý. Takže vlastně změnilo – k horšímu.

    Vaše rétorika je totiž pozoruhodně manipulativní. Německo má tedy podle vás lepší zdravotnictví protože je větší (má větší HDP)?.A ten „stát“ co „nedorovnal“ platby za státní pojištěnce, to je kdo? Ten zlý stát, co je potřeba ještě více osekat? Neomezila ty platby náhodou Topoolánkova vláda?

    Navíc ten deficit není způsoben jenom tím. Máme zde také novou lékovou politiku, volnost pojišťoven v platbách nemocnicím a další zvěrstva co berou z kapes pacientů a nemocnic a plní chamtivé kapsy soukromých firem.

    Možná jste to tak nemyslel, ale vadí mi zlehčování a omlouvání současného katastrofálního stavu a trendu zdravotnictví.
    May 7, 2013 v 11.22
    Z hlediska zaběhané praxe k chybě nedošlo
    Souhlasím s tím, že z hlediska zdravotníků (tedy současné zaběhané praxe) bylo vše v pořádku, nedošlo k žádné chybě. Problém je v tom, že ta zaběhaná praxe nepovažuje kontakt matky s dítětem za prioritu. Nenapadám chování konkrétních zdravotníků a porodnice (název porodnice se mi tam dokonce připletl omylem, protože jsem do textu překopírovala své zápisky z porodnice, kde jsem si zaznamenávala rozhovory), ale neschopnost pochopit, jak strašně je kontakt důležitý (i v případě dětí, které mají nějaké problémy), a že podle toho je třeba zorganizovat chod porodnice.

    Česká vláda se hájí, že v českých porodnicích se děti od rodičů neseparují, že se zde respektují přání rodiček, a že se zde praktikuje přirozený porod. A to prostě není pravda. Mám zkušenosti ze tří pražských porodnic, o každé bych mohla napsat román. Že zdravotníci dělají to, co považují za nejlepší a jsou ublížení, když je někdo kritizuje, protože oni se tolik snaží, se s výše uvedeným nijak nevylučuje.

    Abych to shrnula: K chybě podle stávajících pravidel nedošlo, ale ta pravidla jsou špatná a česká vláda o nich navíc lže, asi i proto, že jsou v rozporu s platnou legislativou.
    May 7, 2013 v 11.49
    Já tu zavedenou praxi vůbecnehájím,
    samozřejmě je tady ten úhel pohledu, že ta praxe ignoruje to, co je známo o časném vývoji dětí a jak důležitý je kontakt mezi matkou a dítětem úplně od začátku, takže vlastně dost odborná není.

    Jen jsem se víc soustředil na tu stránku věci, že pro Vás bylo obtížné se s těmi zdravotníky domluvit, protože měli ten pocit, že oni tomu rozumí a Vy ne. To co píšu o tom, že mají pocit, že v nemocnici jsou doma, tak to je ironické, protože nejsou doma, ale v práci. Dočasný domov by to měl být naopak pro matky a děti, takže by měly mít přednost jejich potřeby. Problém vidím v té odbornické nadřazenosti a jednostranně technickém uvažování.
    JH
    a vy ne (nebo aspoň tomu obecně rozumí více), to nepochybně, ale z toho ještě nadřazenost nevyplývá. Instalatér taky rozumí rekonstrukci koupelen lépe než vy, ale nadřazeně se k vám chovat nebude.
    České zdravotnictví je podle mě obecně poměrně "iatrokratické", protože zde není zakořeněná představa pacienta jako zákazníka. Přijde mi ale, že v porodnictví je situace horší než jinde.
    May 7, 2013 v 15.43
    Mně se spíš zdá, že zde byla vykořeněna představa lékařského povolání jakožto poslání.
    + Další komentáře