Osobně jsem se s Ágnes Gerébovou setkala dvakrát v životě na konferencích Evropské sítě ENCA pro zlepšení služeb v mateřství. Jednou to bylo v Praze, podruhé v německém Göttingen. Na první pohled tichá, v pozadí se držící žena, ale při veřejných vystoupeních a osobních rozhovorech přirozeně autoritativní, nepřehlédnutelná.

Zatčena byla 5. října 2010. Důvod: Vykonávání zakázané činnosti — poskytování porodnických služeb. Zavolala záchrannou službu k předčasnému porodu, který se nečekaně rozběhl během těhotenské prohlídky v jejím soukromém porodním centru a po němž novorozenec trpěl dýchacími problémy. Nepomohlo vysvětlení, že šlo o nouzovou situaci. Vyšetřovatel se odvolal na to, že soud už v roce 2007 doktorce Gerébové na tři roky zakázal u porodů asistovat. Tím, že přivolala záchranku ženě po porodu do svého centra, byla dopadena při činu, a tak na ni byla uvalena měsíční vyšetřovací vazba, posléze ještě o další dva měsíce prodloužená. Ágnes Gerébové nyní reálně hrozí až pětiletý trest odnětí svobody „za ublížení na zdraví a trestný čin šarlatánství“, jak zní obvinění.

Média doplnila informace takto: Kromě zmíněného případu se záchrannou službou čelí Ágnes Gerébová obvinění ještě ve čtyřech dalších případech. U dvou došlo k běžnému poporodnímu krvácení, takže matky s novorozenci byly po domácím porodu převezeny k nemocničnímu ošetření a po pár hodinách propuštěny. Ve třetím případě novorozenec porod nepřežil kvůli dystokii ramen (končívá smrtí miminka i v porodnici). Ve čtvrtém zemřelo jedno z dvojčat sedm měsíců po porodu na následky hypoxie.

Podle tiskových zpráv Ágnes Gerébová celkem pomohla na svět asi devíti tisícům dětí, z toho třetině mimo porodnice — buď ve zmíněném soukromém porodním centru, nebo v domácnostech rodiček. Její „osobní statistiky perinatální úmrtnosti“ obstojí při nejpřísnějších hodnoceních. Naprostá většina jejích klientek také za doktorkou stojí a popisují ji jako vynikající odbornici.

Ze způsobu jejího uvěznění jsou šokováni i někteří právníci a připomínají, že za normálních okolností by v podobném případě nic nemělo bránit vyšetřování na svobodě. Avšak zamítá se: Mohla by dál přes zákaz vykonávat svoji práci. Mohla by ovlivňovat svědky. Raději ať zmizí do vazební věznice, pro jistotu do té s maximální ostrahou.

Ještě nedávno mnohými a na mezinárodní úrovni uznávaná lékařka. Organizátorka i návštěvnice odborných konferencí a seminářů. Neúnavná bojovnice za humanizaci porodnických služeb. Ze dne na den vězeňkyně, k výslechům ji vodí v poutech dokonce i na nohou, po schůzkách s právníkem prochází osobní kontrolou, jinak má povolenu jednu soukromou návštěvu za měsíc a jeden desetiminutový telefonát týdně.

Domácí i mezinárodní odpor proti takovému zacházení s respektovanou odbornicí je zjevný, přesto dosud málo platný. Co na tom, že hned druhý den po jejím zadržení přišly před věznici demonstrovat stovky lidí? Že se o několik dní později tisíce dalších spojily do symbolického řetězu solidarity a obklopily budapešťský parlament? Že se následně v dalších evropských městech včetně Prahy konaly pokojné demonstrace před maďarskými ambasádami? Že desítky evropských občanských iniciativ zaslaly maďarským institucím protestní vyjádření a petice?

Média se případu prozatím věnují jen okrajově. Politici mají jiné problémy. Pro organizace na obranu lidských práv jde o malé sousto. Pro jednotlivce — morální autority, kteří by jako první měli slyšet trávu růst, protože sami ne tak dávno seděli za mřížemi odsouzeni absurdními zákony, o příliš odtažité téma.

Vězeňkyně svědomí uprostřed Evropské unie? Politický proces? Mocenské šikanování názorového odpůrce? Prosím? Vždyť jde jen o nějaké porody!?

Ano, jenom o porody. Přesto lze na případu doktorky Gerébové výstižně ukázat, co je ve hře.

Porod je klíčovým momentem v životě ženy, dítěte, rodiny. Dotýká se celé společnosti, zrcadlí její schopnost reprodukovat se. Postoj k organizování nabídky porodnických služeb bezprostředně odhaluje míru respektu, jakou ve skutečnosti stát má k potřebám žen v určujícím, ale i silně zranitelném období. Psychologické výzkumy dostatečně potvrzují, že tam, kde jsou těhotenství a porody řízeny vyspělou, leč technokratickou medicínou, schopnost žen přivádět na svět děti a vylaďovat se na jejich potřeby upadá. Přibývá problémů s přijetím mateřské identity, s potížemi při kojení, s poporodní depresí a nakonec i jen s ochotou žen vůbec otěhotnět. Vymíráme a sociologové přicházejí s jedním varováním za druhým, přesto se nedaří přehodnotit, v čem by stát mohl a měl v nabídce porodnických služeb poptávce žen vyjít vstříc.

Tušíme sice, že ne vše můžeme přísně vědecky a racionálně ovládat, a jakmile se o to snažíme, má to vedlejší nežádoucí důsledky. Že i ta nejvyspělejší medicína končí ve slepé uličce, není-li schopna vidět člověka v jeho celistvosti, nebere-li v úvahu jeho psychologické, sociální a duchovní potřeby a pohrdá-li de facto jeho vlastními zdroji síly a zdraví, které máme od přírody k dispozici, jen umět najít či obnovit přístup k nim. Jenže co s tím, když v porodnictví podobně jako v dalších oborech tzv. západní medicíny pro podobné křehké a tiché spirituální otazníky není prostor?

A tak celostní pohled na zdraví a nemoc dlouhodobě popíráme. Nepožadujeme, aby lékaři vedle medicínských znalostí a dovedností usilovali také o vhled do mysli svých pacientů, přestože právě ona se nakonec často stává tím nejúčinnějším terapeutickým nástrojem. Porod navíc není nemoc a jde o proces přímo řízený z mozku. Klid, pocit bezpečí rodičky a vnější podmínky, za jakých probíhá, mají na jeho průběh zásadní vliv.

Také v České republice se o příští podobě porodnictví v současné době diskutuje. Naštěstí o něco svobodněji než v Maďarsku. Příklad Ágnes Gerébové přesto i pro nás ilustruje, kam se můžete dostat, pokud budete následovat morální apel z vlastního nitra a otupělé konzumní atmosféře nedovolíte odbourat jasnozřivost připomínající, že nejen fyzické tělo člověk jest.

Z tohoto úhlu pohledu je příběh Ágnes Gerébové jen stále se opakujícím motivem pohnutých lidských dějin. Dotkly se jejích židovských předků v koncentračních táborech 2. světové války. A píšou se, jak je vidět, i dál — ve sjednocené demokratické Evropě na počátku 21. století.