Jsou témata, která nás zaujmou na chvíli svou aktuálností a zase nepozorovaně odplynou. Jiná nás pak provázejí celý život, nebo aspoň jeho část, nebo se periodicky vracejí. Takovým stále se vracejícím tématem jsou pro mě porody.

Rodit se sice už nechystám a nepříjemné vzpomínky na porodnici už pomalu přebolely, ale čas od času se vynoří něco, co mi téma porodů připomene. Tu nějaký článek v novinách nebo zas teď Světový týden respektu k porodu.

Skutečně pozoruhodné je, kolik snahy zastánkyň normálního porodu vyvolávají emocí. Na různých internetových fórech se toto téma donekonečna probírá a často ty rozhovory připomínají monology. Rozdělíme-li zhruba oba znesvářené tábory, jsou na jedné straně ti, kteří jsou se současným stavem v českých porodnicích spokojení a rozčiluje je volání po „přirozenosti“. Na straně druhé jsou ti, kteří poukazují na všechna možná úskalí současného systému, a snaží se dosáhnout jeho změny. Je to takový obvyklý spor, který se reprodukuje stále dokola v různých oblastech.

Obě skupiny dělí často odlišná zkušenost, ale také jiný přístup k životu. Patřím k těm remcalům, kteří by rádi stále něco měnili a zdánlivě nikdy nejsou spokojení. Pokusím se tedy shrnout důvody, které mne k tomu vedou.