Jsou témata, která nás zaujmou na chvíli svou aktuálností a zase nepozorovaně odplynou. Jiná nás pak provázejí celý život, nebo aspoň jeho část, nebo se periodicky vracejí. Takovým stále se vracejícím tématem jsou pro mě porody.

Rodit se sice už nechystám a nepříjemné vzpomínky na porodnici už pomalu přebolely, ale čas od času se vynoří něco, co mi téma porodů připomene. Tu nějaký článek v novinách nebo zas teď Světový týden respektu k porodu.

Skutečně pozoruhodné je, kolik snahy zastánkyň normálního porodu vyvolávají emocí. Na různých internetových fórech se toto téma donekonečna probírá a často ty rozhovory připomínají monology. Rozdělíme-li zhruba oba znesvářené tábory, jsou na jedné straně ti, kteří jsou se současným stavem v českých porodnicích spokojení a rozčiluje je volání po „přirozenosti“. Na straně druhé jsou ti, kteří poukazují na všechna možná úskalí současného systému, a snaží se dosáhnout jeho změny. Je to takový obvyklý spor, který se reprodukuje stále dokola v různých oblastech.

Obě skupiny dělí často odlišná zkušenost, ale také jiný přístup k životu. Patřím k těm remcalům, kteří by rádi stále něco měnili a zdánlivě nikdy nejsou spokojení. Pokusím se tedy shrnout důvody, které mne k tomu vedou.

Nejdůležitějším aspektem celého problému je otázka lidské svobody. Absence možnosti volby mi připadá v době, kdy se zdá všechno možné, naprosto nepochopitelná. Na jednu stranu systém a lékařské vědění nabízejí vymoženosti téměř zázračné, na straně druhé se vytratil lidský a individuální přístup.

Argument, že mají být ženy rády, že je zde veškerá technika a znalosti potřebné k tomu, aby byl jejich život a život jejich dítěte v případě potřeby zachráněn, trochu připomíná rodiče, který nutí své dítě jíst s poukazem na to, že jiné děti ve světě trpí hladem. Ano, trpí, ale to není důvod, aby se moje dítě přejídalo, když nemá hlad. Stejně tak je dobře, že je zde možnost lékařského zásahu, ale je nabíledni, že zasahovat ve chvíli, kdy to není potřeba, je kontraproduktivní. A to se děje.

Druhým, v kontextu možná poněkud nechutným, argumentem je otázka nákladnosti celého systému. Ženy, které nechtějí podstupovat některá vyšetření (například ta, která jim již předem s velkou pravděpodobností ukáží, že jejich dítě je postižené) a nechtějí zůstávat po porodu v porodnicích, by systému ušetřily nemalé prostředky.

Nabízí se skutečně jednoduché a pro všechny strany výhodné řešení. V rámci stávajících porodnic by mohly existovat porodní domy. Místnosti, kde by matky rodily za přítomnosti porodní asistentky. V případě, že by došlo k vážným komplikacím, bylo by to na operační sál přes chodbu. Tedy stejně daleko jako teď.

Toto levné a jednoduché řešení zadrhává na neochotě komunikovat. Místo toho, aby porodníci (nikoliv všichni, ale velká část) hledali řešení, která by v konečném důsledku i jim ulehčila v nesnadné práci, chtějí mít tzv. vše pod kontrolou. Pak právě ale vinou přepracovanosti, přeplněnosti porodnic a ubíjející rutiny dochází k mnoha excesům.

Snaha vrátit porodu jeho původní význam a obsah, tedy ukázat, že normální porod není nemoc, trochu upozaďuje paralelu, kterou lze udělat se zdravotnictvím jako takovým. Problém se totiž týká celého zdravotnického systému.

Vzácní jsou lékaři, kteří pacientům vše vysvětlí a tím je upokojí a uklidní. Takovou lékařku mají třeba moje děti. Vždy vše pečlivě vysvětluje a tím dodává mně, jako matce, velký pocit bezpečí. Dostalo se mi jakéhosi „zmocnění“, že skutečně vážný problém poznám a budu ho za pomoci lékařů řešit. Díky tomu k ní už téměř nechodíme. Zkušenosti s jinými lékaři už tak pozitivní nejsou.

Příkladem, který mne zpětně svou tragikomičností rozesmívá, je lékařka, která se na noční pohotovosti blíží a za zády má schovanou jehlu, kterou chce nepozorovaně píchnout mému dítěti ucho. Snad abychom si toho nevšimli. Po zákroku předepíše léky a dál se nebaví.

Kdyby lékaři našli potřebný čas vysvětlit pacientům, co jim vlastně je, jak se tomu dá předcházet, co dělat, když se to bude opakovat, ušetřili by tím napříště svou energii, čas a systému peníze.

Absence komunikace vyvolává v pacientech (nebo v jejich rodičích) velmi rozporuplné pocity. Strach je pak žene k lékaři častěji, než by bylo potřeba, nebo naopak svou návštěvu oddalují i ve chvíli, kdy by byla žádoucí.

A tak na jednu stranu stát vnucuje často péči, o kterou dotyční nestojí, na straně druhé pak vymýšlí systém, jak penalizovat příliš časté návštěvy u lékaře. Vytvořený mýtus, že vysedávání v čekárnách u lékaře je oblíbenou zábavou četných simulantů, zakrývá pravou podstatu problému a tou je nemoc českého zdravotnického systému jako celku.