Obhajoba svobodné volby místa porodu může mít mnoho podob. Můžeme se zaštiťovat evropskými směrnicemi a vnitrostátními předpisy v jiných zemích přijatých na jejich základě, můžeme poukazovat na možná úskalí porodu v porodnicích, můžeme argumentovat seriózními statistikami ze zemí, kde se relevantní informace skutečně zjišťují.

Můžeme argumentovat a argumentovat, ale nakonec vždy protistrana řekne, že se jedná o sobecký zájem matky a že nemá právo ohrozit život dítěte jen proto, aby rodila v domácím pohodlí. A také se vždy čas od času v novinách objeví odstrašující příklad domácího porodu, který skončil tragicky. Je sice chvályhodné, že nejsou medializovány všechny případy, které skončí smrtí matky nebo dítěte v porodnici, protože tím by se jen zvyšoval zbytečný a nebezpečný strach, který řada žen z porodu má, ale vytváří to přeci jen jakousi mediální nerovnováhu.

Ale odhlédněme od čísel a legislativy a podívejme se blíže na dva body argumentace obhájců možnosti volby místa porodu.

Prvním závažným bodem je nadužívaná medikace v porodnicích. Je běžnou praxí, že lékaři ženě „něco píchnou“, aby porod urychlili, nebo aby žena naopak usnula a před porodem si odpočinula. Tato mánie do porodu zasahovat způsobuje často komplikace a reakce ženina těla, při kterých je třeba jednat velmi rychle. Když se mluví o „vteřinách“, které rozhodují o životě, jde právě většinou o reakci těla na zásah zvenčí. Při porodu, do kterého nikdo takto nezasahuje, je pravděpodobnost rychlých zvratů mnohem nižší. Tato praxe by se dala poměrně snadno změnit a porodnice by se tak staly přijatelnější pro řadu žen, které se za současné situace těchto zásahů bojí a proto raději volí domácí porod.

Druhým důležitým argumentem je poukaz na potřebu intimity a pocitu bezpečí, které jsou faktorem, jenž může reálně ovlivnit průběh porodu. Jako někdo nedokáže souložit v přítomnosti dalších lidí a někomu zas vadí velká společnost při vyměšování, jsou i ženy, kterým rozsvícená místnost plná cizích lidí: lékařů, porodních asistentek a celý ten šrumec okolo porod spolehlivě zastaví. Když k tomu připočteme chování, které má při velkém provozu v porodnici k úctě a respektu často daleko, je mnohdy na problémy při porodu zaděláno. Ony se sice nakonec v porodnici vždycky nějak vyřeší, třeba císařským řezem, ale některým ženám vadí, že zbytečně vznikají problémy, bez kterých by se docela rády obešly. Toto by sice šlo také změnit, ale vyžadovalo by to velké reformy celkové koncepce porodnictví.

Kdyby bylo možné rodit v porodnicích pouze za přítomnosti své vlastní porodní asistentky, mít tam k dispozici místnost a technického zázemí využít pouze v případě nutnosti, snížil by se radikálně počet komplikací, které v současnosti vznikají, péče by se zlevnila a rodiče i stát, potažmo společnost by mohli být spokojení. Uskutečnění tohoto snu se však zdá téměř nemožné. A je opravdu velmi naivní se domnívat, že se situace takto zázračně změní, pokud zde nebudou i jiné alternativy ukotvené v české legislativě v podobě porodních domů a samostatně působících porodních asistentek.

Pokud někdo brojí proti domácím porodům a nabízí místo toho cestu humanizace současného porodnictví, dopouští se tak i dalšího omylu: Vychází totiž z předpokladu, že každá situace má jedno ideální řešení aplikovatelné na všechny. Lidé jsou různí a odlišně také reagují na přicházející podněty, každý hledá pro sebe optimální řešení. Většina žen dá vždy přednost bezpečí porodnice, pro jiné to však nejlepší řešení nepředstavuje. Není to tím, že by byly rozmazlené, jak se snaží odpůrci domácích porodů dovozovat, jsou oblasti, které se nedají vědomým rozhodnutím překonat. A otázka pocitu bezpečí při porodu mezi ně patří.

Současná česká společnost často a s potěšením odsuzuje všechny, kteří se nějakým způsobem nevejdou do toho, co „se má“. Podezřelé jsou matky, které neposílají své děti do školky, ale divné jsou i ty, které pracují, když jsou děti úplně malé. S posměchem se setkávají rodiče, jejichž děti nosí velmi dlouho pleny, ale i bezplenkovou metodu kdekdo odsuzuje. Vždy je třeba se pohybovat někde mezi, nevybočit z mantinelů nastavených mnohdy nevyřčeným konsenzem. Při výchově dětí se to ukazuje jasněji než v jiných oblastech. V individualizované společnosti, kde rodiče často cítí nejistotu, zda jednají správně, je totiž mnohem těžší dobře míněné připomínky a rady okolí ignorovat.

V souvislosti s tím, co je považováno za správné a morální, je skutečně zajímavé, že potrat dítěte (nejen) ze zdravotních důvodů společnost nijak neodsuzuje. Když existuje podezření, že dítě, které se má narodit, bude trpět nějakou genetickou vadou, činí dokonce lékaři dost nevybíravý nátlak na matku, aby potrat podstoupila. Česká republika je země s velmi vysokým počtem potratů ze zdravotních důvodů. Jsou ale lidé, kteří něco takového nechtějí a jsou dokonce i tací, kteří nechtějí jít na potrat ani v případě, že jejich dítě má nějakou vadu neslučitelnou se životem. Připadá jim přirozenější dítě porodit a vidět zemřít, než je potratit. I to je rozhodnutí, které by měli dělat jednotliví rodiče a nikoli společnost v zastoupení lékařů, protože právě rodiče si pak sebou do konce života nesou pochybnosti a traumata, které takové životní situace vyvolávají.

Ti, kdo se pohoršují nad tím, že dítě tak zbytečně vystaví utrpení, by si zase mohli položit otázku, proč se v České republice oživují i proti vůli rodičů děti, u kterých je po porodu téměř jisté, že nebudou životaschopné a jsou nějaký čas uměle drženy při životě na přístrojích, než je odpojí. Tato praxe sice také přispívá spolu s odlišnou definicí dítěte mrtvě narozeného k velmi nízkým číslům perinatální úmrtnosti, leckomu se však nemusí zdát humánní.

Otázek, které vyvolává zaběhaná praxe lékařsky vedených porodů, přístup k životu a smrti, ale i výchova dětí a postoj k institucionálnímu vzdělávání, je nekonečná řada. Jsou lidé, kteří každé takové rozhodování rádi svěří do rukou odborníkům, nechají si poradit a mohou mít pak klidné spaní. Jiní zase potřebují rozhodovat, donekonečna zjišťovat, číst, přemýšlet a zvažovat... I tady platí, že většina z nás se pohybuje někde mezi těmito dvěma póly. Buďme ale tolerantní i k těm, kteří se do středního proudu nevejdou. Není ani jisté, že právě oni poškozují své děti více než my.

V tomto ohledu jsem prošla téměř neuvěřitelným vývojem. Než jsem měla vlastní děti, byla jsem přesvědčená, že by se měly všechny děti vzdělávat v institucích nejpozději od tří let a že děti by měly chodit do státem určených spádových škol, aby byla společnost sociálně soudržná. Nelíbily se mi alternativní školy, ani to, že někdo vzdělává své děti doma. Ženy, které rodí doma, jsem považovala za šílené. Svůj pohled na těhotenství, porody, výchovu a vzdělání jsem díky svým zkušenostem radikálně přehodnotila. Dnes docela dobře rozumím i tomu, že si někteří rodiče nepřejí, aby jejich děti měly ve škole sexuální výchovu, byť bych si ji sama pro své děti přála. Domnívám se totiž, že sociálně soudržná společnost může být postavena i na jiných základech, než na povinnostech, příkazech, zákazech a pohrdání každou odlišností.