Alternativní levicoví intelektuálové nejen sdružení kolem tohoto deníku u nás tvoří pestré spektrum. Od těch, kteří chtějí reformovat sociální demokracii (tedy reformistů reformistů), přes sociální liberály, pro které je KDU-ČSL moc konzervativní a TOP 09 příliš neoliberální, zelené až po trockisty (pro mne má toto označení pozitivní nádech) a radikální zastánce přímé demokracie.

Ať už je jejich snaha o to být vůči současnému neoliberálnímu establishmentu co nejalternativnější, přece jen jsem zaznamenal v diskusi u dvou témat (domácích porodů a také u rušení kojeneckých ústavů) latentní, o to však pevnější nákazu principem neoliberálního myšlení. Většina nezávislých levicových a humanistických intelektuálů se například přikláněla k názoru, že žena má výhradní a nikým neomezené právo na to určit si místo a způsob porodu.

Lékař - porodník má být ten, který má posloužit a bez výhrad vyhovět přání ženy, případně zajistit případná rizika (sanitní vůz před domem domácí rodičky). Bez ohledu na to, že současný stav lékařské vědy a také rychlost dnešní dopravy záchranných služeb tato rizika prostě zajistit nedovedou, seč by se o to snažili maximálně a faktor lidské chyby byl zcela eliminován.

Argumenty z odborné praxe, že během porodu mohou zcela nepředvídatelně nastat situace, které bez lékařské intervence do několika minut na specializovaném porodním sále téměř jistě mohou být fatální pro dítě nebo jeho matku, zřejmě nestačí. Rodička, i ta zmanipulovaná různými módními kampaněmi nevládních organizací v době, kdy je psychicky zranitelnější a k manipulaci náchylnější, má plné právo sama rozhodovat o způsobu porodu.

Lékař, který absolvoval nejen šestileté všeobecné medicínské vzdělání, následné čtyřleté vzdělání postgraduální pod odborným dohledem, s atestací a léty praxe, bývá postaven do role usurpátora, který nemá v popisu práce nic jiného než omezovat lidská práva svých pacientů a nutit je pro oficiální zdravotnický systém k ekonomicky výhodnějším postupům (připomínám, že jde o řadového lékaře, který pobírá fixní tabulkový plat).

Přitom je lékař lidově řečeno stále jednou nohou v kriminále a může být souzen jak za to, že rodičce ve svobodném rozhodnutí nezabránil, tak i za to, že jí rozhodnutí z důvodu ochrany jejího života i života jejího dítěte neumožnil. Strefovat se do lékařů je snadné a lákavé, každý z nás má skrytou obavu o své zdraví a lékař má v určité chvíli vlastně úplnou moc často i nad celým naším životem.

Naopak nezávislá porodní asistentka propagující domácí porod je dnes často mediálně prezentována jako spojenec rodičky proti „lékařským vyděračům“, kteří si dovolili se ozvat. Zdá se, že nemalá část humanisticky smýšlející inteligence si osvojila rétoriku neoliberální bývalé Nečasovy vlády a jejího zázemí ve zdravotních pojišťovnách nebo vedení velkých nemocnic, které se velkou část společnosti podařilo před dvěma lety přesvědčit o tom, že lékaři jsou vyděrači v bílých pláštích.

To proto, že si dovolili žádat více, než tehdejší mzdovou úroveň (například nástupní plat lékaře-absolventa tvořil čtrnáct tisíc hrubého, nyní se zvýšil zhruba o čtyři tisíce) na úkor miliardových často předražených či zbytečných nákupů a investic v rezortu.

Nechci tu házet všechny porodní asistentky do jednoho pytle. Mnohé z nich jsou součástí dobře fungujících týmů úspěšně humanizujících či humanizovaných porodnic a společně s lékaři, zdravotními sestrami a dalšími zdravotníky mají jasně vymezené hranice, které fungují především ve prospěch klientů těchto zařízení.

Ale vždy mně přijde úsměvné, když se například právník z nevládní organizace vyjadřuje k tomu, jak nebyla dostatečně respektována práva rodičky třeba na okamžité opuštění porodnice (bez ohledu na rizika, o kterých neví ani rodička, ani právník). V čích rukou jsou potom práva dítěte na jeho život, jeho kvalitu a na zdraví? Také právo netrpět celoživotní vývojovou poruchou způsobenou komplikovaným porodem doma, když byl na místě císařský řez?

Mohl bych tu dále psát o současných trendech odmítat povinné očkování, propagaci kojení za každou cenu různými laktačními ligami a tím i neurotizaci velkého procenta matek hned v prvních dnech s dítětem. Dále bych mohl zmínit i (pseudo)humanistickou tabuizaci porodů císařským řezem. Tato metoda přitom mimo jiné v historii přispěla k tomu, že dnes máme novorozeneckou úmrtnost v promilích a ne v desítkách procent jako před vznikem moderního porodnictví.

Nedávno jsem v rozhlase zaslechl relaci, ve které porodní asistentka radila nastávajícím rodičům, jak si poradit v prvních dnech s novorozencem. Vedle spousty užitečných a vhodných rad mě zaujal důraz na to odstřihnout se od rad babiček, tedy matky a tchýně rodičky. Ty často například ohledně kojení trpí nevhodnými stereotypy z dob minulých, které by mohly přirozené, plné a žádoucí kojení ohrozit a ukrást tak dítěti to nejlepší, co mu může matka dát.

Jako psycholog doufám, že kojení absolutně to nejlepší z bohatého celku mateřské péče není a kojení do šesti let věku dítěte už vůbec ne. Pochopil jsem to snad špatně, ale babičky-reakcionářky je zkrátka třeba co nejvíce eliminovat, aby se nesnažily uplatnit své rady, které často v rodinách vyplývají ze staletých zkušeností přenášených z generace na generaci. Není to škoda? Mají ony všechny vyškolené porodní asistentky působící na volné noze ty správné recepty? Pokud obviňují lékaře z finanční motivace, jak je to vlastně s jejich finanční motivací porodních asistentek propagujících domácí porody?

V podstatě končíme u otázky, do jaké míry má stát chránit zdraví dětí, pokud reálně hrozí, že se jejich rodiče rozhodnou tak, že podstatně zvýší riziko neblahého vývoje. Je to otázka politická a my všichni, ať už jsme názorově nalevo či napravo, se budeme muset rozhodnout, jakou cestou se vydáme a hlavně, kam přesně umístíme hranici, kdy může zasáhnout stát (ať už prostřednictvím rozhodnutí lékaře či jinak) a kde jde čistě o zodpovědnost rodiče.

Je ovšem nutné se ptát: Opravdu se chceme dostat do situace, která je zejména v anglosaských zemích každodenní realitou? Tedy advokáti čekající na propuštěné pacienty přímo před nemocnicemi s otázkou, zda by nebylo vhodné podat žalobu na jejich lékaře.

Zdůrazňování práva na svobodné rozhodnutí za každou cenu a za všech okolností, které ve svém důsledku způsobí zhoršení kvality života nebo dokonce jeho ohrožení či konec označuji jako pseudohumanismus. Tento pojem nepoužívám jen jako samoúčelnou provokaci, ale jako vážné upozornění na to, v čem nás ohrožuje model „diktatury práva na individuální rozhodnutí“ vanoucí ze západu. A to nejen ve zdravotnictví, ale i ve školství, sociálních službách a dalších rezortech.

Rovněž nedávný návrh na rychlé rušení kojeneckých ústavů vzbudil podobný typ diskuse ve stylu „zrušme ty nelidské instituce, které z našich dětí vyrábějí deprivované jedince“. Jak rád bych podpořil jejich zrušení stejně jako zrušení věznic, nemocnic nebo výchovných ústavů. To by byl ráj v našem státě. Ale nezbavíme se jejich obyvatel.

Ti jsou po podobných „reformách“, které proběhly v některých západních zemích (také s tím podstatným rozdílem, že trvají od šedesátých let, někdy už od konce 2. světové války), poškozováni dále nedostatečnou péčí. Nikoli již v těch přežitých a nelidských ústavech, ale například u profesionálních pěstounů, u kterých jsou doslova ubytováni jen na pár dní a potom putují jinam.

V tom nejhorším a bohužel obvyklém případě skončí jako děti ulice. Potom může stát klidně vypisovat projekty pro neziskové organizace, které by tyto lidi z ulic dostaly zpět pod střechu, ovšem již za násobky financí než potřebovaly ukvapeně zrušené ústavy. Velké bývalé ústavní areály dnes v lukrativních lokalitách jsou totiž už dávno rozprodány developerům.

Další podobná diskuse, více v pozadí, probíhá v rámci psychiatrie a tzv. detenčních pobytů (dočasných pobytů v případě ohrožení zdraví či života sebe nebo okolí, kdy má pacient zachována všechna lidská práva s výjimkou opuštění psychiatrické nemocnice bez souhlasu lékaře nebo příslušného soudu). V rámci zdravotnické reformy se do zákona dostalo jedno slovo navíc.

Detence (dočasné zadržení) nebezpečného pacienta trpícího duševní nemocí či poruchou je možná jen tehdy, ohrožuje-li sebe nebo někoho bezprostředně. Takže máme například pacienta trpícího schizofrenií, který pod vlivem poruch myšlení a vůle způsobenými jeho onemocněním trvale odmítá potřebnou léčbu, často navzdory dlouhodobému působení a starostlivému zoufalství jeho nejbližších. Pokud tento pacient vezme na blízkého člověka sekeru, je za asistence policie přivezen Rychlou zdravotnickou pomocí na příjem psychiatrické nemocnice.

Pokud se tam ve zdravotnických prostorách zklidní (což často bývá normální reakce zdravého i nemocného při takové změně prostředí) a jen sedí a mlčí, neměl by být bez svého souhlasu přijat. Na intervence odborníků bylo proto toto slůvko ze zákona vypuštěno, protože by tak mohly nastat jen dvě možnosti: množství duševně nemocných neléčených lidí bez přístřeší nebo hromadné obcházení zákona zdravotníky v souladu se svým posláním.

Sám se řadím k těm, kteří v rámci tisíciletého souboje na našem území mezi Západem a Východem (ať už tu byla Velká Morava, země Koruny české, Rakousko-Uhersko nebo Československá republika) mají blíže k hodnotám na západ od nás. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Bylo by velmi paradoxní, kdyby představitelé humanistické levice možná neuvědomovaně hájili principy laissez-faire a ambivalentně vlastně podpořili ultraliberální myšlení.

Takže na závěr vzkaz nejen kolegům humanistickým intelektuálům, že není v konečném důsledku lidské to, co jako lidské na první pohled vypadá a líbivě se propaguje. A vzkaz čerstvým rodičkám a rodičům: Nepodléhejte dobovým trendům, zachovejte si zdravý kritický rozum a připravte se nejen na zátěž psychickou a fyzickou, ale také na nutnost překonání překážek v rovině ideologické.