James W. Prescott — psycholog, humanista, zabývající se dopady násilné separace nejen lidských mláďat na vztahové vazby v dospělosti napsal:

„Pokud máme příjemnou stimulaci smyslů, jsou tady mozkové schémata a šablony, které budou obrazy prožitků. Pokud jsou bolestivé, budou obrazy bolesti. A bolest evokuje násilné odpovědi. Také něco dalšího vyvolává násilné odpovědi a to je absence stimulů slasti, požitku, což je rozdílné od bolestivého podnětu a mnozí lidé tento rozdíl nedoceňují. Zřejmě obrovské a velké dopady a poškození vzniká smyslovou absencí slasti a požitku, možná fatálnější než-li poškozením aktuálním zažíváním tělesného a bolestivého traumatu.

Důsledně musíme tedy trvat na dopadech popisu traumatu ze smyslové deprivace tělesného prožitku a to nás přivádí k zážitkům a zkušenostem separace, zážitkům izolace novorozence od matky, což je začátek.“

V reakci na kolegu Davida Ungera chci laicky říct, že je možné být odpovědný za sebe a své děti a zároveň léčený v instituci se zachováním lidských práv, ale aktuálně to stojí v dnešní vývojové krizi společnosti, tzv. posttotalitní etapě, velké úsilí.

Plně jsem si tento fakt uvědomila při čtení rozhovoru s novým šéfem zdravotnického resortu, který bude čekat několik dní na schválení s celou vládou do své funkce. V rozhovoru v Týdnu uvedl, volně cituji, že jej poslouchali i tři prezidenti, jeho i lékaře, a že toto bylo lidské. Směšoval tedy autoritu a moc v situaci nemoci a označil to za humánní chování. Stejný motiv se nese i článkem, na který reaguji.

Společnost se z hlediska vývojové psychologie nachází v rámci svého posttotalitního vývoje v existenciální krizi mladé dospělosti, končí fáze puberty, vymezování se vůči rodiči — totalitě a přichází mladá dospělost, kdy si vybíráme svou cestu a nabízí se snadná cesta zopakování rodičovských vzorců, v případě vývoje české společnosti, vzorců totalitních.