V září roku 1945 zaslaly významné osobnosti tehdejšího norského kulturního života (mezi nimi i u nás přeložení Johan Borgen a Sigurd Hoel) norské vládě tzv. Kulturní dopis. Začínal nadpisem „Budoucnost naší kultury“, pod kterým byla formulována výzva nejvyšším představitelům státu, aby v nadcházející době nezbytné a dlouhodobé práce na poválečné obnově země neztráceli ze zřetele kulturu. Autoři textu přišli s několika návrhy, jak by mohl stát umělcům a kulturním pracovníkům zajistit takové životní podmínky, které by jim umožnily uchovávat a dále rozvíjet základní kulturní hodnoty. Vyjádřili tak přesvědčení, že stát by měl na tomto poli hrát aktivní roli: měl by na sebe vzít odpovědnost za kulturní život v zemi.

Podpora národní literatury a jazyka

Těžko říct, jaký mohl být reálný dopad podobného spisu, norská společnost nicméně během 50. let postupně přijala pojetí státu jako samozřejmého patrona kulturního dění za své. Zásadním momentem bylo v tomto směru založení Norské rady pro kulturu (Norsk kulturråd) a zřízení Norského kulturního fondu (Norsk kulturfond), jehož prostředky měla Rada od roku 1965 začít disponovat. A disponuje jimi dodnes — jen v letošním roce má z Fondu putovat celkem 577 milionů norských korun (1 NOK = 3,45 CZK) na nejrůznější účely především v oblastech literatury, hudby a vizuálního a scénického umění.

Rada má deset vládou jmenovaných členů z řad umělců a kulturních pracovníků a svoje rozhodování o přidělování prostředků Fondu má přizpůsobovat formulovaným prioritám a cílům vládní kulturní politiky. V její režii probíhá mimo jiné velmi specificky norský způsob podpory domácí literární tvorby — tzv. systém státního odkupu (innkjøpsordning), který se původně vztahoval jen na novou norskou beletrii. Základem tohoto systému je závazek státu, že od nakladatelů odkoupí tisíc výtisků každého prvního vydání původní norské beletrie (týká se prózy, dramatu, poezie, ale i přebásnění, tedy překladů poezie), které bude pak zdarma distribuovat do knihoven po celé zemi. Každoročně bývá těchto titulů kolem dvou set.

Jde o velmi účinnou pomoc: nakladatelům, kterým tak nic nebrání vydávat každého debutanta v nákladu, jaký je u nás už dlouho nemyslitelný (navíc Norsko má pouhých 4,5 milionu obyvatel!); začínajícím autorům, kteří mají mnohem větší šanci, že jim nakladatelé budou věnovat pozornost; knihovnám, jež náramně ušetří; a konečně také čtenářům, kteří se tak k veškeré nové norské literatuře dostanou bez problému v každé knihovně, i v nejodlehlejších koutech země (naopak rozlohou je Norsko oproti Česku čtyřnásobné).

K tomuto prvnímu (automatickému) odkupnímu programu přibylo postupně ještě pět dalších, tzv. výběrových odkupních programů. Každý rok je u nich podle aktuálního rozpočtu předem určen počet titulů, které budou do programu zahrnuté. O konkrétním výběru pak rozhoduje některá z odborných komisí (jen těch literárních funguje v rámci Rady pro kulturu bezmála dvacet) na základě „kvalitativních kritérií“. O povaze těchto kritérií se vede samozřejmě nekonečná debata. Stát tedy stejným způsobem každoročně odkoupí ještě navíc přibližně stovku titulů nové norské beletrie pro děti a mládež (po 1500 výtiscích), týž počet titulů beletrie překladové (po 500 výtiscích), dále okolo pětadvaceti titulů nové norské odborné literatury pro děti a mládež (po 1500 výtiscích) a zhruba 70 titulů nové norské literatury faktu (po 1000 výtiscích). Nejnověji, od loňského roku, také asi patnáctku původních norských komiksových alb pro dospělé nebo pro děti a mládež (po 1000, resp. 1500 výtiscích). Zbytek pak knihovny nakupují z vlastního rozpočtu. V loňském roce bylo z celkem 1099 přihlášených titulů státem odkoupeno 529, tedy bezmála polovina.

Kromě šesti knižních odkupních programů organizuje Norská rada pro kulturu od roku 2009 také podobný odkupní systém pro kulturní časopisy. Do programu vybere každý rok patnáct časopisů, které pak celoročně zdarma distribuuje do knihoven. Konkrétně jsou z každého z vybraných časopisů odkoupeny výtisky v hodnotě 200 000 NOK, tedy necelých 700 000 českých korun. To je ale jen jeden ze způsobů podpory, v loňském roce udělil stát prostřednictvím tohoto a dvou dalších dotačních programů kulturním (a částečně také společensko-politickým) týdeníkům, měsíčníkům a dalším periodikům celkem bezmála 25 milionů NOK.

V roce 2012 bylo tedy z Norského kulturního fondu přiděleno literatuře celkem 160,7 milionů norských korun, což představuje 30 % z celkového rozpočtu Fondu, ve srovnání s rokem 2011 došlo k navýšení o 3,75 %. U knih funguje kromě systému státního odkupu ještě několik druhů účelových dotací. Mimo prostředky Kulturního fondu přiděluje Rada pro kulturu navíc také státní umělecká stipendia a umělecké platy. Celkem na nich vyplatila za rok 2011 necelých 250 milionů NOK, z toho literárním tvůrcům náleželo kolem 40 milionů (souhrnné údaje za rok 2012 ještě nejsou k dispozici).

Takže stačí najít ropu?

Toho, kdo by se snad chtěl utěšovat, že takhle ušlechtile rozšafně se Norové mohou rozdávat jen díky své slavné ropě, však nezbývá než zklamat. Návrh systému státního odkupu pro podporu domácí literatury byl vypracován a přijat už v roce 1963, ropa byla objevena až o šest let později. A například spisovatelské platy mají v Norsku dlouhou tradici: prvním, komu byl přidělen, se stal už v roce 1863 i u nás dobře známý Bjørnstjerne Bjørnson. Norové totiž věnují obecně a dlouhodobě velkou pozornost vlastní, domácí tvorbě (a to nejen literární) a představa o roli státu v této oblasti je u nich hluboce zakořeněná napříč celou společností.

Státní rozpočet by tedy bez ropy byl jistě podstatně hubenější, systémově by ale podpora kultury dost možná nebyla zas tak odlišná. Hesla typu „dobrý umělec si na sebe dokáže vydělat sám“ jsou totiž norské společnosti dost vzdálená, charakteristický je pro ni spíš postoj „je třeba (čti: stát by měl) zajistit umělcům takové podmínky, aby měli možnost živit se alespoň z velké části svou tvorbou“.

Navíc Norové si svoje nedávno nabyté pohádkové bohatství nenechávají zdaleka jen pro sebe. Granty EHP (Norsko, Island, Lichtenštejnsko) a Norské fondy, činné po celém světě, jsou velkou samostatnou kapitolou. Jen do konce aktuálního programovacího období 2009—2014 obdrží Česká republika z těchto zdrojů více než 3,2 miliardy českých korun, nejvíce přihlášených projektů je z oblasti ochrany kulturního dědictví. Asi těžko pohledat další národ, od kterého by se v podobné situaci dal čekat tak horoucí projev světoobčanství.

Sport do kultury nepatří!

Ale i na štědré a zdánlivě nekonfliktní kulturní politice je samozřejmě mnoho co kritizovat. A tak na úvodem zmíněný Kulturní dopis navázala norská umělecká obec v roce 2001 otevřeným dopisem ministryni kultury nazvaným Kulturní dopis II. Stejně jako v prvním případě má i tento text formu kulturněpolitického eseje a přes dvacet kulturních institucí v něm vyzývá politiky, aby se v nadcházející volební kampani začali více věnovat kulturním tématům. Volají mimo jiné po zúžení politiky užívaného pojmu kultury. Jeho jádrem má podle nich být samotné umění a kulturní život, ne sport. Totiž: do kompetencí norského ministerstva kultury spadá oblast kulturního života, umění, média, dobrovolnictví, sport a správa sázkových kanceláří a loterií.