Vláda Islandu neporušila žádné mezinárodněprávní závazky, když v roce 2008 znemožnila holandským a britským střadatelům vybrat jejich vklady v krachující bance Icesave, resp. nepřevzala břemeno přetíženého garančního fondu a sama nezaplatila náležité odškodnění. Příslušné normy totiž neříkají, jak postupovat v čase zhroucení celého finančního systému. S tímto verdiktem uzavřel minulé pondělí Soudní dvůr Evropského sdružení volného obchodu (ESVO, EFTA) tzv. kauzu Icesave — letitou při, kterou proslavilo zejména dvojí odmítnutí dohod o kompenzacích v islandských referendech.

Z rozsudku vyplývá, že Island neměl povinnost obvyklým způsobem kompenzovat ztrátu, tzn. přesunout peníze daňových poplatníků do přetíženého garančního fondu, a z něho nahradit vklady do stanovené pojistné výše (téměř čtyři miliardy eur, 100 miliard korun), případně doplatit částku později i s úroky. Podle znalců však vznikl i obecně důležitý precedent.

„(Dvůr naznal, že) islandská vláda dostála evropské směrnici o ochraně vkladů tím, že své bankovnictví chránila standardním pojistným mechanismem (...) (Zároveň připustil, že) otázku, jak postupovat v případě, kdy garanční systém není schopen plnit svou funkci, směrnice téměř neřeší,“ píše o rozsudku Benjamin Fox na serveru EUObserver.

Důsledky rozhodnutí

Zpravodajský web IceNews připomíná, že k výplatě náhrady i přes rozsudek dojde — státní likvidační výbor islandské Landsbanki, jíž byla Icesave součástí, resp. státní garanční fond už ostatně vyplatily 1,3 miliardy eur Holanďanům a 2,5 miliardy eur Britům, což představuje 90 procent sumy, na níž byly vklady pojištěny. Zbytek by měl být uhrazen do dvou až tří let.

Islandský stát a islandští občanské však nemusejí díky rozsudku platit za podmínek, které požadovaly britská a holandská vláda — to jest i s pokutami, úroky a dalšími typy kompenzací.

Podle EUObserveru je přitom neméně významný precedentní rozměr rozhodnutí. Dosud se soudilo, že vlády jednotlivých států jsou díky současným normám o pojištění vkladů plně odpovědné nejen za založení, ale i fungování státních garančních fondů — že zůstávají neoddiskutovatelnými ručiteli poslední instance; Dvůr ovšem upozornil, že to při skutečně závažných krizích neplatí.