Když se k události mezinárodního významu objeví dva protichůdné výklady, téměř vždy platí, že ani jeden neodpovídá skutečnosti úplně. Podobně je tomu i v případě hodnocení sobotního referenda na Islandu.

O co v hlasování vlastně šlo? Islanďané měli schválit či odmítnout plán vlády Johanny Sigurdardottirové na vypořádání závazků zkrachovalé a posléze znárodněné banky Icesave. Icesave se zhroutila na podzim roku 2008, na samém počátku hospodářské krize. O úspory v ní přišli nejen obyvatelé ostrova, ale i 340 tisíc střadatelů z Velké Británie a Nizozemí. Vlády Nizozemského a Spojeného království své občany odškodnily a příslušnou částku — přibližně 3,8 miliardy euro — začaly vymáhat po islandských daňových poplatnících.

Vláda Johanny Sigurdardottirové se vloni na podzim dohodla s kabinety Gordona Browna a Jana Petera Balkenendeho na splátkovém kalendáři, dle něhož měly být dluhy islandské banky vyrovnány postupně do roku 2024. Prezident Olafur Ragnar Grimsson však odmítl příslušný zákon podepsat a rozhodnutí přenechal v souladu s ústavou islandské veřejnosti. Ta se v sobotu vyjádřila jednoznačně: 93, 2 procenta voličů hlasovalo 6. března proti.

Britská i nizozemská vláda použily před referendem dvojího diplomatického nátlaku: jednak rozšířily informaci, že po případném odmítnutí plánu zablokují ve strukturách Mezinárodního měnového fondu zbytek peněž, který instituce slíbila Islandu na boj s krizí (přibližně 2,1 miliardy dolarů), a jednak pohrozily, že do vyřešení případu nedají Islandu souhlas k zahájení rozhovorů o přístoupení k Evropské unii.

K Nizozemí a Británii se posléze připojilo i Norsko. Tamní ministr zahraničí Jonas Gahr Støre vystihl pozici veřitelského tábora dokonale: „Ve všech volbách od roku 1991 se Islanďané vyslovili pro politický kurs, který přivedl zemi do dnešní situace,“ citoval ministra Iceland Review. „Připouštím, že si nemohli plně uvědomovat, kam to vše povede. Avšak v demokracii je to lid sám, kdo je odpovědný za politiku... a zejména když ji vědomě a dlouhodobě podporuje.“