Když se k události mezinárodního významu objeví dva protichůdné výklady, téměř vždy platí, že ani jeden neodpovídá skutečnosti úplně. Podobně je tomu i v případě hodnocení sobotního referenda na Islandu.

O co v hlasování vlastně šlo? Islanďané měli schválit či odmítnout plán vlády Johanny Sigurdardottirové na vypořádání závazků zkrachovalé a posléze znárodněné banky Icesave. Icesave se zhroutila na podzim roku 2008, na samém počátku hospodářské krize. O úspory v ní přišli nejen obyvatelé ostrova, ale i 340 tisíc střadatelů z Velké Británie a Nizozemí. Vlády Nizozemského a Spojeného království své občany odškodnily a příslušnou částku — přibližně 3,8 miliardy euro — začaly vymáhat po islandských daňových poplatnících.

Vláda Johanny Sigurdardottirové se vloni na podzim dohodla s kabinety Gordona Browna a Jana Petera Balkenendeho na splátkovém kalendáři, dle něhož měly být dluhy islandské banky vyrovnány postupně do roku 2024. Prezident Olafur Ragnar Grimsson však odmítl příslušný zákon podepsat a rozhodnutí přenechal v souladu s ústavou islandské veřejnosti. Ta se v sobotu vyjádřila jednoznačně: 93, 2 procenta voličů hlasovalo 6. března proti.

Britská i nizozemská vláda použily před referendem dvojího diplomatického nátlaku: jednak rozšířily informaci, že po případném odmítnutí plánu zablokují ve strukturách Mezinárodního měnového fondu zbytek peněž, který instituce slíbila Islandu na boj s krizí (přibližně 2,1 miliardy dolarů), a jednak pohrozily, že do vyřešení případu nedají Islandu souhlas k zahájení rozhovorů o přístoupení k Evropské unii.

K Nizozemí a Británii se posléze připojilo i Norsko. Tamní ministr zahraničí Jonas Gahr Støre vystihl pozici veřitelského tábora dokonale: „Ve všech volbách od roku 1991 se Islanďané vyslovili pro politický kurs, který přivedl zemi do dnešní situace,“ citoval ministra Iceland Review. „Připouštím, že si nemohli plně uvědomovat, kam to vše povede. Avšak v demokracii je to lid sám, kdo je odpovědný za politiku... a zejména když ji vědomě a dlouhodobě podporuje.“

Norsko pomáhá od počátku krize Islandu ze všech zemí nejvíce a právě jeho pozice zřejmě přesvědčila část analytiků, že jsou pohrůžky za případné odmítnutí vládního návrhu míněny vážně.

Druhá skupina analytiků naproti tomu zdůrazňovala, že onen tlak ze strany věřitelských vlád není dost rozhodný: každý ze zúčastněných kabinetů se vyjadřoval diplomatickým jazykem, žádný nevyslovil hrozbu otevřeně a všechny akcentovaly potřebu dalšího jednání. Mírný tón oficiálních prohlášení se nezměnil ani poté, co všechny pokusy islandského kabinetu o novou dohodu zkrachovaly, a nemění se ani dnes, když už je odmítavé rozhodnutí islandské veřejnosti známo.

Ta část analytiků, která tvrdí, že se vlastně nic neděje, si všimla rovněž skutečnosti, jež většinou unikla médiím u nás: přestože se Islanďané vyjadřovali už dlouho před referendem proti vládnímu návrhu, průzkumy veřejného mínění zaznamenaly, že podstatná část z nich odpovědnost své země za závazky uznává. To jistě zpozorovala i věřitelská strana. Britský ministr financí Alistair Darling v této souvislosti poskytl typický komentář do nedělního vysílání BBC: „Pro nás je zásadní, že dostaneme peníze zpátky. A pokud jde ale o podmínky a okolnosti splacení, jsme připraveni být maximálně přizpůsobiví.“

Věcné rozklady, které se o víkendu objevily v islandských médiích, uzavírají spor obou výkladů ve prospěch druhého: na „ne" Islanďanů budou věřitelské vlády reagovat spíše symbolicky. Pokud dojde k nějakým sankcím, budou přechodné. Všichni zúčastnění mají zájem se domluvit a k této domluvě dospět do jednoho či dvou měsíců, protože v Británii i v Nizozemí proběhnou na začátku léta parlamentní volby. Z mezinárodního pohledu tedy referendum vskutku nic významného neznamenalo.

Naprosto odlišné důsledky má ovšem situace pro islandské vnitropolitické klima. Zpravodajský portál IceNews uvádí, že za poslední měsíc poklesla na Islandu podpora vstupu do Evropské uniie, a to na méně než třicet procent. V reakci na odmítnutý plán také čím dál víc Islanďanů kritizuje nejsilnější vládní stranu — premiérčinu Sociálně demokratickou alianci. Kdyby se na ostrově dnes konaly volby, paradoxně by zvítězila Strana nezávislosti, která svou neoliberální politikou krizi spoluzavinila.

Největším překvapením a zároveň s referendem související změnou je ale ohromný vzestup Levicově zeleného hnutí (LGM) — menší z vládních stran, která plán splátek odmítla podpořit. LGM drží v kabinetu Johanny Sigurdardottirové ministerstvo financí a příslušný ministr — předseda LGM Steingrímur Sigfússon — se v týdnech před referendem stal nejoblíbenějším politikem v zemi. V průzkumech volebních preferencí dnes LGM dokonce poráží sociální demokracii, což se žádné zelené straně v Evropě doposud nepodařilo.

Zatímco v mezinárodněpolitické perspektivě je tedy možné proběhnuvší referendum považovat za spíše dílčí záležitost (pokud ne za formalitu), pro Island samotný může jít o událost zlomového významu. Pokud chce Sociálně demokratická aliance svoje postavení vylepšit, bude muset v řadě oblastí ustoupit zelenému partnerovi (předmětem posledního vnitrovládního sporu byla například otázka podpory výstavbě hliníkáren). A jestli stojí o islandské členství komisaři v Bruselu, musí teď oběma stranám jednání ulehčovat co možná nejvíce. Alternativní politické proudy, jež by se bez krize do ostrovní vlády nedostaly, tak výsledek referenda spíše posílí... třebaže na první pohled se může věc jevit zcela obráceně.

Další informace:

Iceland Review Analysis: What are Icelandic Voters Trying to Tell the World on Icesave?

Iceland Review Überwältigendes Nein zum Icesave-Gesetz

IceNews Official confirmation of huge Iceland ‘no’ vote in Icesave referendum

AFP Iceland vote: president challenges British PM

BBC Iceland rejects plan to repay Icesave debts