Ministerstvo kultury ve Fialově koaliční vládě vedl Martin Baxa z ODS, dominantní strany koalice. Baxa byl primátorem města Plzně a předtím řadu let členem Rady Města Plzně pro kulturu. Podílel se na projektu Plzeň — Evropské hlavní město kultury v roce 2015 a na výstavbě nové divadelní budovy v Plzni. Je známý svými kulturními zájmy: návštěvníkem divadel není jen z povinnosti a rovněž jeho čtenářství není předstírané.

Je třeba říci, že těmito vlastnostmi je na místě ministra kultury věrohodný a v kulturní obci požíval pokud ne obliby — to snad ani nejde —, pak rozhodně pověsti politika, s nímž lze jednat a který se nedopouští na adresu kulturních pracovníků a institucí urážlivých výroků, naopak za svým rezortem stojí.

Byla to skutečně vítaná změna po sérii efemérních ministrů, kteří se na postu sotva ohřáli, avšak stihli za sebou zanechat zmatek a ukvapená rozhodnutí, ale i po takových, jako byl Pavel Tigrid (v letech 1994—1996 za KDU-ČSL), jenž považoval samo ministerstvo kultury za zbytečné, či Antonín Staněk, který svůj mandát využíval k vyřizování osobních účtů.

Sluší se připomenout, že po ostudném působení ministra Antonína Staňka (ČSSD) a nedůstojných sporech s prezidentem Zemanem o jmenování jeho nástupce se na ministerstvu kultury překvapivě osvědčil Lubomír Zaorálek. Z mého pohledu, zaměřeného především na oblast živého umění, docela zvládl těžkou roli ministra, který musel čelit existenční katastrofě umělců a kulturních institucí během covidového lockdownu.

Zaorálek byl v této době otevřený problémům, jejichž skutečnou závažnost si do té doby společnost ani neuvědomovala. Dokázal ve vládě vyjednat kompenzace příjmů pro umělce, kteří zůstali zcela bez výdělku — zejména pro tzv. „nezávislé“, freelancery působící na volné noze, bez stálého angažmá. Zatímco zaměstnanci kulturních institucí měli zajištěnou alespoň část platu a hrazené odvody, tato skupina se ocitla bez prostředků. Krize tak zpochybnila často opakovanou frázi o „svobodě umělce na volné noze“ a odhalila, že i mnozí skuteční mistři svého oboru mohou během podobných otřesů zůstat zcela bez prostředků. V tehdejším Zaorálkovi by dnešního politika poznal jen málokdo.

Evropské peníze a Status umělce

S tím úzce souvisel i balík evropských prostředků zvaný Národní plán obnovy, který významně pomohl kulturní sféře zacelit rány způsobené covidovou pandemií. Jednou z podmínek jeho čerpání bylo, aby Česká republika vypracovala a zavedla Status umělce — nástroj, jenž by pracovníkům v umělecké sféře poskytl jasný právní rámec a pravidla podpory.

Návrh Statusu umělce prošel legislativním procesem a byl schválen oběma komorami Parlamentu ČR a podepsán prezidentem. V účinnost vstoupil 1.července 2025. Status umělce je podmíněn zápisem uchazeče do registru vedeného ministerstvem kultury.

A právě kritéria zápisu se stala hlavním terčem kritiky. Především proto, že žadatel musí doložit, že příjmy z umělecké činnosti tvoří alespoň polovinu jeho výdělku, avšak zároveň nesmějí přesáhnout průměrnou mzdu. Žadatel musí rovněž prokázat výkon umělecké činnosti — do této kategorie přitom spadají nejen umělci v užším slova smyslu, ale i profese technické podpory, například osvětlovači, zvukaři či grafici — v posledních třech letech.

Registrovaný umělec získává možnost žádat o tvůrčí stipendium ze státního rozpočtu — nejde však o nárok automatický, o přidělení rozhoduje odborná komise jmenovaná ministerstvem kultury. Tato stipendia, vázaná na Status umělce, jsou vypisována pro různé umělecké obory a jejich zavedení nahrazuje dosavadní systém stipendijních podpor v rámci grantového řízení. Samotné podmínky pro udělení statusu přitom nejsou nijak spojeny s obsahem umělecké tvorby: nejde tedy o žádnou „odměnu“ či „cenu za konformitu s vládou“, jak se v předvolební době občas můžeme dočíst na sociálních sítích.

Registr umělců funguje teprve krátce, nelze tedy objektivně hodnotit ani stipendijní podporu. Jisté však už teď je, že stipendium nikoho neuživí ani půl roku, časově náročným a pracným projektům, jako jsou třeba překlady či kompozice rozsáhlých a komplikovaných děl, tedy pomůže jen málo. Status umělce je určen jen těm, kdo nejsou v pracovním poměru, což je těžká podmínka pro literáty, ale třeba i pro herce v angažmá, kteří se například potřebují připravit na náročnou roli.