Ministerstvo kultury ve Fialově koaliční vládě vedl Martin Baxa z ODS, dominantní strany koalice. Baxa byl primátorem města Plzně a předtím řadu let členem Rady Města Plzně pro kulturu. Podílel se na projektu Plzeň — Evropské hlavní město kultury v roce 2015 a na výstavbě nové divadelní budovy v Plzni. Je známý svými kulturními zájmy: návštěvníkem divadel není jen z povinnosti a rovněž jeho čtenářství není předstírané.

Je třeba říci, že těmito vlastnostmi je na místě ministra kultury věrohodný a v kulturní obci požíval pokud ne obliby — to snad ani nejde —, pak rozhodně pověsti politika, s nímž lze jednat a který se nedopouští na adresu kulturních pracovníků a institucí urážlivých výroků, naopak za svým rezortem stojí.

Byla to skutečně vítaná změna po sérii efemérních ministrů, kteří se na postu sotva ohřáli, avšak stihli za sebou zanechat zmatek a ukvapená rozhodnutí, ale i po takových, jako byl Pavel Tigrid (v letech 1994—1996 za KDU-ČSL), jenž považoval samo ministerstvo kultury za zbytečné, či Antonín Staněk, který svůj mandát využíval k vyřizování osobních účtů.

Sluší se připomenout, že po ostudném působení ministra Antonína Staňka (ČSSD) a nedůstojných sporech s prezidentem Zemanem o jmenování jeho nástupce se na ministerstvu kultury překvapivě osvědčil Lubomír Zaorálek. Z mého pohledu, zaměřeného především na oblast živého umění, docela zvládl těžkou roli ministra, který musel čelit existenční katastrofě umělců a kulturních institucí během covidového lockdownu.

Zaorálek byl v této době otevřený problémům, jejichž skutečnou závažnost si do té doby společnost ani neuvědomovala. Dokázal ve vládě vyjednat kompenzace příjmů pro umělce, kteří zůstali zcela bez výdělku — zejména pro tzv. „nezávislé“, freelancery působící na volné noze, bez stálého angažmá. Zatímco zaměstnanci kulturních institucí měli zajištěnou alespoň část platu a hrazené odvody, tato skupina se ocitla bez prostředků. Krize tak zpochybnila často opakovanou frázi o „svobodě umělce na volné noze“ a odhalila, že i mnozí skuteční mistři svého oboru mohou během podobných otřesů zůstat zcela bez prostředků. V tehdejším Zaorálkovi by dnešního politika poznal jen málokdo.

Evropské peníze a Status umělce

S tím úzce souvisel i balík evropských prostředků zvaný Národní plán obnovy, který významně pomohl kulturní sféře zacelit rány způsobené covidovou pandemií. Jednou z podmínek jeho čerpání bylo, aby Česká republika vypracovala a zavedla Status umělce — nástroj, jenž by pracovníkům v umělecké sféře poskytl jasný právní rámec a pravidla podpory.

Návrh Statusu umělce prošel legislativním procesem a byl schválen oběma komorami Parlamentu ČR a podepsán prezidentem. V účinnost vstoupil 1.července 2025. Status umělce je podmíněn zápisem uchazeče do registru vedeného ministerstvem kultury.

A právě kritéria zápisu se stala hlavním terčem kritiky. Především proto, že žadatel musí doložit, že příjmy z umělecké činnosti tvoří alespoň polovinu jeho výdělku, avšak zároveň nesmějí přesáhnout průměrnou mzdu. Žadatel musí rovněž prokázat výkon umělecké činnosti — do této kategorie přitom spadají nejen umělci v užším slova smyslu, ale i profese technické podpory, například osvětlovači, zvukaři či grafici — v posledních třech letech.

Registrovaný umělec získává možnost žádat o tvůrčí stipendium ze státního rozpočtu — nejde však o nárok automatický, o přidělení rozhoduje odborná komise jmenovaná ministerstvem kultury. Tato stipendia, vázaná na Status umělce, jsou vypisována pro různé umělecké obory a jejich zavedení nahrazuje dosavadní systém stipendijních podpor v rámci grantového řízení. Samotné podmínky pro udělení statusu přitom nejsou nijak spojeny s obsahem umělecké tvorby: nejde tedy o žádnou „odměnu“ či „cenu za konformitu s vládou“, jak se v předvolební době občas můžeme dočíst na sociálních sítích.

Registr umělců funguje teprve krátce, nelze tedy objektivně hodnotit ani stipendijní podporu. Jisté však už teď je, že stipendium nikoho neuživí ani půl roku, časově náročným a pracným projektům, jako jsou třeba překlady či kompozice rozsáhlých a komplikovaných děl, tedy pomůže jen málo. Status umělce je určen jen těm, kdo nejsou v pracovním poměru, což je těžká podmínka pro literáty, ale třeba i pro herce v angažmá, kteří se například potřebují připravit na náročnou roli.

Nařízení Evropské komise bylo zavedením Statusu umělce vyhověno, Národní fond obnovy byl rozdělen, vznikly díky němu některé velmi cenné umělecké výstupy — například inscenace Čáslavská — Tokio — 1964 plzeňského Divadla Alfa — a v mnoha případech pomohl obnově kulturní scény. Fond je však již vyčerpán a budoucnost stipendijní podpory registrovaných umělců zůstává otevřená.

Proti každé novince lze samozřejmě vznést řadu námitek. Zcela oprávněně se ale diskutuje nad tím, že například překladatel či spisovatel zaměstnaný v knihovně nemá nárok na stipendium ani tehdy, když si vezme několik měsíců neplaceného volna, aby mohl pracovat na svém díle. Takové nastavení podmínek lze sotva považovat za spravedlivé.

Zvýšení poplatků za veřejnoprávní média

Ministr kultury Martin Baxa se také otevřeně angažoval pro zákon, jímž se změní definice a výše poplatků za sledování rozhlasu a televize. Zvýšení se prosadit podařilo po úmorné, nemožně dlouhé a místy nehorázné diskusi, kritizuje ho kdekdo, nicméně nová výše poplatků — 55 korun za rozhlas a 150 za televizi — je únosná.

Podle zákonné definice se za přijímač považuje i jakékoli zařízení umožňující sledovat média přes internet. Prakticky to tedy znamená, že povinnost platit poplatek se vztahuje na každého — u domácností je však společná pro všechny její členy. U právnických osob se poplatek odvíjí od počtu zaměstnanců a násobí se, pokud jich firma zaměstnává více než 25.

Existují výjimky, z nichž nejdůležitější se týká škol, které poplatek platit nemusí. Naopak kulturní instituce, například velké krajské a národní knihovny, které jsou neziskové a jejich provoz je hrazený z veřejných rozpočtů, si často stěžují, že zátěž poplatků omezuje jejich funkci pro společnost. Možná měl ministr kultury lobbovat za více výjimek.

Ale přiznejme si: cokoli musí projít legislativním procesem, narazí v Parlamentu ČR na blábolení a obstrukce opozice, která obstruuje bez ohledu na skutečnou kvalitu a potřebnost legislativního návrhu. Pohnout alespoň s něčím je často nemožné, takže je těžko říct, jestli nedostatky ve zmíněných zákonných úpravách padají opravdu na hlavu ministerstva kultury.

Provoz a rozvoj kulturních institucí

Ministerstvo kultury České republiky má na starosti rezortní instituce, mezi něž patří Národní památkový ústav, devatenáct různě zaměřených muzeí v různých lokalitách, dvě galerie, tři knihovny, Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, Národní divadlo Praha, Národní filmový archiv a Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Řada dalších významných kulturních institucí, jež mají jiné zřizovatele — města, kraje, soukromé osoby či nadace — žádá ministerstvo o finanční prostředky prostřednictvím grantového systému.

Současnému ministru kultury se jednoznačně podařilo vyřešit nástupnictví ve funkci ředitele Národního divadla v Praze: režisér a dosavadní ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, osvědčený v řízení vícesouborového divadla, už nastoupil a samostatně se ujme řízení v roce 2028.

Také Česká filharmonie již oznámila, že v roce 2028, kdy z pozice šéfdirigenta definitivně odejde Semjon Byčkov, se jeho nástupcem stane Jakub Hrůša. Oba, Glaser i Hrůša, patří ke střední generaci umělců, kteří již dokázali oslovit veřejnost svými výkony a výsledky.

Největší kauzou jara 2025 bylo sloučení dvou národních institucí — Institutu umění - Divadelního ústavu (IDU) s Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS) a s institucí ARTAMA, pečující o amatérské umění, do jednoho Národního institutu pro kulturu. Nová instituce, jejíž ředitelkou byla ve výběrovém řízení vybrána Kateřina Churtajeva, která odbornou veřejností kladně přijata, stojí před náročným úkolem: zajistit nové prostory pro sloučené instituce, které dosud sídlí v pronájmech, přičemž nájem dosavadního sídla Divadelního ústavu již pražský magistrát vypověděl.

Divadelní ústav, nyní jako součást Národního institutu pro kulturu, spravuje unikátní knihovnu a dokumentaci — včetně audio a videozáznamů inscenací a tvůrců — z níž čerpá jak praktická, tak teoretická divadelní obec. Vyvstává však zásadní otázka, na niž ministerstvo kultury nikdy nepodalo uspokojivou odpověď: proč musí k sloučení dojít dříve, než je jasné, kde bude nová instituce sídlit a kam se přestěhuje cenná knihovna a dokumentace? Není jasné, co se vlastně tímto sloučením ušetří nebo čeho se má docílit, když představitelé ministerstva neustále ujišťují, že nejde o redukci počtu zaměstnanců ani služeb — čemuž se těžko věří.

Zákon o veřejné instituci v kultuře vstoupil v platnost v září 2024. Jeho cílem je omezit politický vliv, zajistit účast odborné veřejnosti ve vedení institucí, posílit finanční stabilitu a umožnit efektivnější financování. Transformace příspěvkových organizací na veřejné kulturní instituce je dobrovolná — pokud si zřizovatel (stát, kraj nebo město) přeje zachovat politický vliv na svou organizaci, není nucen ji měnit na instituci s nezávislou správní radou a vícezdrojovým financováním.

Veřejné kulturní instituce mají mít správní radu, ředitele a dozorčí radu. Zakladatel je povinen je financovat, stát a územní samosprávné celky se mohou na jejich financování podílet. Instituce budou disponovat vlastním i svěřeným majetkem. Přesto i dnes Národní divadlo Praha, které stálo v čele jednání o zavedení tohoto statutu, statut veřejné kulturní instituce zatím nemá.

Zákon o státní památkové péči, doplněný nepřehledným množstvím vyhlášek a doplňků, stále nese vročení 1987. Za působení Martina Baxy na ministerstvu kultury se na tom nic nezměnilo. V poslední době se sice velké památkářské aféry nedějí, což ovšem neznamená, že neprobíhají stálé kompetenční spory mezi odbornými a správními památkáři. Nový památkový zákon, odpovídající správnímu uspořádání státu i modernímu památkářskému názoru bude snad úkolem příští vlády.

V případech Národního a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze jsou dokončeny rekonstrukce a budovy — ale i dočasné výstavy — se těší zájmu a obdivu. Kauza Památníku Lidice a otázky jeho vedení, respektive fungování paměťové instituce, spadaly ještě do doby působení ministra Zaorálka. V současnosti, kdy ředitelem je vojenský historik Eduard Stehlík, se situace zdá být klidná.

Nesnadná Národní galerie a nedostatečně přívětivá Národní knihovna

Národní galerie představuje mezi rezortními institucemi ministerstva kultury obtížný a „radioaktivní“ prvek, jehož řízení je náročné. V konkurenci městských, krajských a oblastních galerií rozhodně není Národní galerie lídrem v oblasti prezentace výtvarného umění. Je ovšem také muzeem výtvarného umění, obhospodařuje sbírky, mnoho budov, platí horentní provozní náklady. Celkově působí chudobně, vůči veřejnosti málo vstřícně, unaveně.

Ministr Baxa nevyslyšel výzvy k odvolání ředitelky Alicje Knast, za což si ho vážím: problémy Národní galerie Alicja Knast nezpůsobila a neexistuje žádný přesvědčivý důvod si myslet, že její odvolání by něčemu pomohlo. Funkční období ředitelky končí v roce 2027, kdy proběhne nové výběrové řízení. Tehdy bude příležitost, abyji vystřídal ve funkci někdo, kdo bude znát lepší recept na to, jak vrátit Národní galerii třpyt, po němž národ touží.

Národní knihovna dál sídlí v Klementinu, které má sice barokní sídlo v samém středu Prahy, ale badatelé a čtenáři by si zasloužili modernější a přívětivější pracoviště. V Hostivaři se staví třetí depozitní budova Národní knihovny, probíhá digitalizace, ale Klementinum působí jako fosílie z doby dávno minulé. Žádná knihovní katastrofa za koaliční vlády Petra Fialy s ministrem kultury Martina Baxy nenastala — vzpomeňme na vyplavení v roce 2002 —, vláda rovněž nedala najevo stran Národní knihovny žádnou větší ambici.

Národní filmový archiv a České literární centrum

Národní filmový archiv se svými sbírkami řadí k nejstarším a nejdůležitějším filmovým archivům na světě. Plní pro oblast filmu podobně významnou roli, jako Divadelní ústav se svojí knihovnou a dokumentací (de facto archivem) pro divadelníky. Sídlí v Nuslích v Závišově ulici, nový depozitář má v Hradištku u Prahy, provozuje i kino Ponrepo v Bartolomějské ulici v Praze.

Mluvilo a psalo se o tom, že by se měl Národní filmový archiv přestěhovat do funkcionalistické, památkově chráněné budovy Nákladového nádraží Žižkov, ale budova stále není provozuschopná a zdá se, že filmový archiv v současném sídle setrvá. Od roku 2017 je v provozu i nová budova depozitáře s digitální laboratoří v Hradištku — zdá se, že ministerstvo nemá s touto rezortní institucí žádné velké starosti.

V roce 2017 bylo ustaveno České literární centrum, zřizované Moravskou zemskou knihovnou, jež je také rezortní institucí. Počátky Českého literárního centra byly rozpačité, ale jeho činnost se rozběhla a literátstvo má možnost díky této instituci požívat rezidenčních výjezdů i pobytů — byť by samozřejmě byla potřebná mnohem vyšší podpora.

České literární centrum si také stanovuje úkol podporovat překlady české literatury do jiných jazyků a rozvíjet mezinárodní kontakty české literární obce. Podporu pozice České republiky jako čestného hosta na Knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2026 už bude řešit jiná vláda, přípravy však probíhají v předstihu a ministerstvo kultury vyvíjí aktivitu. Je-li dostatečná, ukáže až průběh hostování České republiky ve Frankfurtu v roce 2026.

Závěrem

Za ministra Martina Baxy se podařilo do značné míry digitalizovat administrativní agendu ministerstva kultury. Baxovo působení dosvědčuje, jak je důležité, aby na zdánlivě „slabé“ ministerstvo byl dosazen politik, který má ve vládě váhu, aby nešlo o zbytkový úřad pro kohokoli, koho malá koaliční strana potřebuje odměnit úřadem. Na druhou stranu je evidentní, že v současném rozložení politických sil je opravdu obtížné vládnout v prostředí rozpadlých a dysfunkčních demokratických struktur.

Od ministra reprezentujícího pravicovou stranu by se očekávalo, že dokáže přivést do kultury více soukromých prostředků. Bylo by například žádoucí, kdyby některý developer poskytl vhodný objekt pro Národní kulturní institut, který se brzy ocitne bez stálého sídla. Tato karta, vytažená na poslední chvíli — a právě proto kritizovaná jako zbrklá — zůstává ve hře pro příští volební období a budoucí vládu.