Je to zvláštní: zrovna v těchto dnech jsem uvažoval nad tím, že by bylo zapotřebí vytvořit nějaký elaborát, který by shrnul globální příčiny současné programové a ideové krize světové levice, a který by - případně - poskytl impuls pro novou orientaci, pro novou aktivitu. A do těchto úvah náhle vstoupí Alena Zemančíková s tímto svým rozsáhlým, velmi důkladně promyšleným a víceméně všechny základní aspekty zahrnujícím rozborem současné situace. Přičemž její pohled na věc je o to hodnotnější že se neomezuje pouze na otázku levice, nýbrž hodnotí vady v polistopadovém, porevolučním vývoji z hlediska obecného humanismu.

V daném smyslu nelze jinak nežli A. Zemančíkové vyslovit uznání a respekt za její počin. K jejímu přehledu zklamaných nadějí revoluce není víceméně co dodat; proto se zde zaměříme na jiný aspekt celé záležitosti. Jestliže autorka textu totiž dopodrobna vypočítává všechno co je na tomto porevolučním vývoji deformované, nehumánní, asociální, je nyní potřebné analyzovat příčiny, proč k takto vadnému vývoji došlo.

- Napřed tak trochu poznámka stranou: Alena Zemančíková výslovně píše, že nemá pocit že by jí revoluce "byla ukradena". Ovšem bohužel nijak dále neodůvodňuje, proč tento pocit nemá, když vlastně (téměř) všechny naděje do revoluce vkládané byly tak či onak zklamány.

Nicméně, s tímto závěrem samotným je možno vyslovit naprostý souhlas. Revoluce skutečně nebyla "ukradena"; tato revoluce totiž ve skutečnosti naděje do ní vkládané nikdy splnit nemohla. Na to byl její ideový profil příliš úzký, její intelektuální horizont příliš plochý, nežli aby vůbec mohla mít potenciál zrealizovat dějinně, kulturně a antropologicky natolik přelomový úkol, jako instalovat po všech stránkách humánní a kulturní společenské uspořádání.

Ale zrekapitulujme si napřed alespoň v krátkosti, kde byly tyto naděje především zklamány. Alena Zemančíková píše: "Našimi tématy byly ochrana přírody, lepší školy, humánní zdravotnictví, svobodná kultura, možnosti cestování a zahraniční zkušenosti a také pluralita názorů ve veřejné diskusi, otázky víry a náboženství v to zahrnujíc."

U některých - konkrétnějších - témat A. Zemančíková sama dokumentuje nenaplnění původních nadějí; zaměřme se teď ale na tři body obecného, a přitom klíčového významu: svobodná kultura, pluralita názorů a otázky víry. Nebo ještě pregnantněji: svoboda, pluralita, duchovno. Tedy ta triáda, která vlastně vůbec člověka činí člověkem.

Už o tom ve zdejších diskusích při různých příležitostech byla řeč mnohokrát: tato revoluce přišla s velkými hesly o svobodě, kdy se zdálo že nyní se konečně otevře nekonečně široký prostor pro realizaci všech lidských možností a potenciálů, osobních, kulturních i duchovních. Ve skutečnosti ale tato "svoboda" byla koncipována jenom ve smyslu klasického liberalismu - to jest nikoli ve smyslu obsaženém-hodnotovém, nýbrž ve smyslu individualisticko-formalistickém.

To znamená: nebyla napřed postavena (a v širokém celospolečenském diskurzu prodiskutována) otázka, co je a v čem vlastně spočívá pravý humanismus, autentická kultura a pravá duchovnost, aby se až poté přistoupilo k hledání cest, jakými lidské individuum těchto cílů, těchto hodnot může dosáhnout. Nýbrž postup byl přesně opačný: lidské individuum bylo vypuštěno do naprosté "svobody", bylo zbavené jakýchkoli omezení, ale zároveň s tím i jakýchkoli vazeb, jakéhokoli zakotvení, a tak nějak se očekávalo, že toto pouze na sebe postavené individuum si už samo najde cestu k oněm vysokým hodnotám humanismu, kultury a duchovnosti.

Znovu a znovu se opakuje ten samý omyl, tato záměna individuální, ryze občanské a politické volnosti s pravou svobodou všestranně humánní lidské bytosti. Napřed se - ve jménu "totální svobody" vypustí smečka ze řetězu; a pak nastane velký úžas nad tím, že tento člověk zbavený všech vazeb, a tedy i vší odpovědnosti se začne chovat v prvé řadě jako individuum - tedy jako někdo kdo hledí v prvé řadě na své vlastní, především ryze materiální zájmy.

Revoluce tohoto druhu (tedy revoluce liberalistické) znovu a znovu zapomínají na to, co věděli už staří antičtí myslitelé: svoboda není něčím, co by člověk měl v plném smyslu už okamžikem svého zrození; nýbrž pravou lidskou svobodu je napřed nutno si vypracovat, dlouholetým procesem kultivace svého vlastního vědomí, svých přírodně podmíněných, nevědomých impulsů a sklonů.

Člověk se - navzdory obecnému přesvědčení -nerodí svobodný; člověk se rodí pouze se schopností svobody. To je naprosto zásadní rozdíl. Dokud si lidé tento rozdíl nedokáží uvědomit, pak nevyhnutelně opět ztroskotá, těžkou kocovinu ze svého selhání prožije každá revoluce, která se spolehne na onen liberalistický koncept pouze individualisticky pojímané svobody.

A co bylo řečeno o svobodě obecně, naprosto to samé platí i ve všech dalších oblastech. Ano, zdálo by se že člověk ze své nejvlastnější přirozenosti přece musí vždy směřovat k humanismu; ale opět je nutno konstatovat, že když tohoto člověka pojmeme pouze jako izolované, atomizované "svobodné" individuum, tak že toto individuum se naopak ze své přirozenosti začne daleko spíše chovat jako egoista, nežli jako pravý a odpovědný humanista.

A totéž platí v oblasti kulturní a duchovní: pokud jsou tyto míněny nikoli pouze jako jakési individuálně provozované aktivity, nýbrž jako nejvyšší sféry kterých lidský duch vůbec může dosáhnout, pak k těmto metám vede velmi dlouhá a velmi obtížná cesta, kde toto izolované liberalistické individuum v naprosté většině případů sáhne po pouze laciné náhražce těchto vysokých a náročných obsahů, nežli po jejich autentických kvalitách.

Co se pak ještě zmíněného "pluralismu" týče, pak k němu je zapotřebí poznamenat tolik, že pluralismus, svoboda myšlenek je samozřejmě základní podmínkou intelektuálního a duchovního růstu; ale že na straně druhé pokud se zůstane jenom a pouze u tohoto principu pluralismu a nepřipojí se k němu nic dalšího, pak zákonitým výsledkem nebude nic jiného nežli nesourodá tříšť pouze partikulárních náhledů a názorů, které nikdy nebudou mít potenciál spojit se v jeden vnitřně provázaný celek společně sdílené vůdčí ideje.

Závěrem je tedy možno pouze ještě jednou zopakovat: je dnes poněkud zpozdilé naříkat nad rozlitým mlékem; nad tím že revoluce zklamala naše naděje. Tato revoluce, tak jak byla koncipována, s jejím triviálně-liberalistickým pojetím pouze individualisticky fundované svobody člověka, takováto revoluce nikdy nemohla mít potenciál vytvořit autenticky humánní, sociální, kulturní a duchovní společenskou entitu. Dnešní zklamání nad selháním revoluce je zákonitým trestem za naivitu, s jakou byla tehdejší revoluce koncipována a prováděna. V politické filozofii bylo už dávno známo, že takto triviálně jednoduše člověk, lidská společnost nikdy nemůže fungovat.

Pokud by tedy dnešní vystřízlivění z tehdejších iluzí vůbec mohlo mít nějaký pozitivní výsledek, pak jedině v tom případě, kdyby na toto prohlédnutí následovala hluboká a všeobecná celospolečenská reflexe, spojená se zcela novým položením otázek, co vlastně vůbec je člověk, jaká je jeho podstata a jeho dějinné směřování, a za jakých konkrétních rámcových společenských okolností by bylo možno očekávat, že tato velice obojetná, ambivalentní bytost se místo svého přirozeného egoismu a své pohodlné přízemnosti začne přece jenom alespoň trochu přiklánět k hodnotám autenticky humánním, kulturním a duchovním.