Roman Sikora napsal nedávno na facebook, že demokracie není možná tam, kde se všichni bojí. A že se z naší společnosti podařilo vychovat úzkostně rozklepanou masu, která se bojí selhání ve výkonu, v příjmech, v soutěži o společenský status, bojí se chladných manažerů, exekutorů, majitelů nemovitostí, úředníků, kteří by měli umět aspoň poradit, když už ne pomoci, a nakonec i státu.

Bojí se také zimy a hladu, i když pořádně nevědí, co to je. A koho se dítě bojí, toho nenávidí — přece jen úplný podivín má rád ohavného velkého psa, který na něj štěká za plotem s velmi chabými vrátky, kdykoli jde domů nebo ven. Je třeba ještě doplnit, že ti, kteří mrznou a hladovějí, na demonstrace nechodí, protože se bojí.

Dostali jsme se do situace, z níž už se nejde vrátit zpátky do stavu, jaký byl. Okamura vědomě lže, když lidem říká, že pokud Ukrajině odepřeme podporu ve válce, dostaneme zpátky ruský plyn za levnou cenu jako dřív. Babiš lže tak očividně, že to může vidět každý. Lže, jako by dítěti říkal, že jeho babička zase ožije a tatínek, který má s  novou manželskou už dvě děti, se vrátí — tyhle příklady jsou opravdu dětské proti nehorázným lžím Babiše a jeho fámulů obojího pohlaví, ale ty skutečné lži teď nechci rozebírat.

Strach, který se ve společnosti usadil, nevznikl až s válkou a energetickou krizí — ten už v ní sedí dlouho. A taky pocit křivdy, plodící nenávist. Podezření, že všechno se dá zaplatit (a uplatit), plodí pomyšlení, že není žádná spravedlnost. Protože kdo má peníze, ten si ji koupí a na ocet zůstavší nespravedlnost se z nouze chytí chudáka.

Někteří, kterým se už pomátl rozum, toho chudáka vidí v Babišovi a mají jeho obvinění za nespravedlivá — ačkoliv přece musí vidět, že jeho bohatství a moc vyrostly na úkor ostatních, na nichž mu vůbec nezáleží. Lidi si ale myslí, že záleží, když tak laskavě všechno slibuje, a je-li u moci, dokonce i rozdává a říká, že to je z jeho.

Kéž už to jeho zatracené jméno, ve všech významech, z veřejného prostoru zmizí — je to jed horší než výpary z Lovochemie. Jedním z jeho nejhorších důsledků je, že výraz „sociální pomoc“ ušpinil pojmem „rozdávání“, které si potom tak snadno berou do úst nejen jeho protivníci, ale i jindy seriózní novináři jako Lída Rakušanová.

Na vině nejsou jen prolhaní politici

Demonstrace na Václaváku jsou odporné. Jednou jsem šla kolem a jen z toho řevu se mi chtělo omdlít. Chtějí, abychom jako země mysleli jenom na sebe — k čemu je nám solidarita, dokonce k čemu jsou nám mezinárodní smlouvy a zákony. Okamuru do vlády, všechno zrušit, odjet do Moskvy a uzavřít kontrakt na levný plyn.

Jak lidem ukázat, že by tyto naše nové představitele car nechal tři dny čekat v předpokoji, pak by je přijal v sále, kde je od trůnu k místu prosebníka asi kilometr, stanovil si podmínky, prosebníka propustil a ještě ho nechal za rohem maskovanými bouchači zmlátit.

Lidé si to nepředstaví, protože touží po laskavém vypořádání případu a přes vlastní strach a zlobu nevidí tu strašnou nenávist a zlobu těch, k nimž se upínají. Lid křičí a plánuje sebevraždu v mylném domnění, že si lze vynutit, aby věci byly jako dřív.

Za spoustu problémů si lidé skutečně můžou sami. Je až zoufalé, kvůli jakým nesmyslům se dostávají do exekučních pastí a jak hrozně špatně hospodaří. Nápor konzumu a jeho všemocné reklamy totiž úplně rozmlžil hodnotu zvanou rozumné hospodářství, ve které jsem třeba ještě já byla samozřejmě vychovaná.

Otázku, co opravdu potřebuju, kdy se vyplatí si na to i půjčit a jakou cenu jsem ochoten a především schopen za to zaplatit, si už neumíme položit. Znám to z příkladů ve svém okolí a po pravdě řečeno, nevím, co s tím.

Lidi by na náměstí měli volat „chceme progresivní daň“, ale to nevolají. Pochopila bych, kdyby volali „znárodnit ČEZ“, ale to taky nevolají. Pochopitelné by bylo, kdyby volali po konci spekulací s byty, kdyby bojůvky házely dlažební kostky do temných oken činžáků, jak to známe z filmů — ale ani tím směrem se neopírá nesouhlas. Demise vlády — a ať nám prezident z Lán toho Babiše s Okamurou dosadí? Vždyť jednoho z nich volil i Václav Klaus! Jako by lid byl totálně s rozumem v koncích.

Když jdu do naší samoobsluhy nakupovat, přepadne mě nad těmi cenami taková panika, že si kolikrát kromě nejzákladnějších potravin nekoupím nic. Když zjistím, že mi zplesnivěl chleba, kterého půlka stála 40 korun, zkazí mi to náladu víc, než si sama přeju. V té sámošce najde člověk jen jednu útěchu: krabičák nepodražil.