České dráhy jako zrcadlo fungování státu
Alena ZemančíkováČeské dráhy jsou častým terčem lidové nespokojenosti. Jejich veřejná služba je nepochybná, jejich úroveň ale odpovídá stavu státu a společnosti. Úroveň státu se totiž zrcadlí v jím zřizovaných službách a chování jejich zaměstnanců.
Jednoho červnového rána jsem slyšela ve zprávách, že v Bohumíně se srazil vlak Pendolino s posunovací lokomotivou. Strojvůdce lokomotivy zahynul, železničáři z posunovací čety byli zraněni. Cestujícím se nic nestalo, tedy kromě šoku a faktu, že vlak, kterým měli být v Praze v půl deváté ráno, nevyjel.
Při takové zprávě se mi nejprve zatmí před očima hrůzou z náhlé smrti a následně myslím na důvody pasažérů k cestě z Bohumína do Prahy, na jejich zkrachovalá jednání, neuskutečněná setkání, prošvihnuté zkoušky. Vzápětí vidím sama sebe v nesčetných situacích vlastního života, kdy čekám na nádraží, světelná cedule hlásí 90 minut zpoždění, pak 120 minut zpoždění, a nikdo neví, co se děje, není si kam sednout, nelze odejít. Nepamatuju si, kdy Pendolino z Bohumína do Prahy přijelo včas.
Otřes z železničního neštěstí jsem zažívala i přesně před rokem, kdy se u Domažlic srazil Západní expres s osobákem na trati, kudy jsem jezdila každý týden. Přesto nemám ráda nadávání na České dráhy. Nemám ho ráda a nepřipojuji se k němu ani v oprávněných důvodech, protože se stalo celonárodním folklorním rituálem, zástupným za všechny jiné stížnosti na fungování státu a veřejné služby vůbec.
Na České dráhy se nadává, když na trať spadne strom nebo když pod vlak skočí sebevrah. České dráhy jako národní dopravce jsou jasnou adresou; když na zastávku nepřijede autobus, obvykle nevíme, komu vynadat — pokud to není autobus žlutý nebo zelený, provozovaný mocnými firmami. Pozoruju, jak České dráhy jako firma vlastněná státem vykazují — navzdory až vojenskému systému předpisů a vnitřní hierarchii — psychologický přenos rozpoložení státu. V nejisté době přestávají být dráhy pevně organizovanou oporou a začínají se hroutit. Někdy i technicky, především to ale lze pozorovat na chování jejich zaměstnanců.
V devadesátých letech se na železnici hodně propouštělo a také stávkovalo. Když jsem se jednou zeptala v informacích na hlavním nádraží v Praze, jestli zítřejší vlak pojede, když je ohlášená stávka, dostalo se mi místo informace vynadání, jako bych to byla já, kdo bere železničářům jejich režijní jízdenky. V téže době jsem měla několik konfliktů u pokladen, například mi pokladní v Chebu nechtěla přijmout jako platidlo tisícovku s tím, že nemá drobné. Nejela jsem prvním ranním vlakem a byla jsem to naopak já, kdo neměl možnost přijít k drobným.
Byla to od ní nepochopitelná schválnost, celá scéna skončila křikem a přivoláním přednosty stanice, který jí samozřejmě nařídil, aby otevřela trezor a vyndala z něj uloženou tržbu, kde spousta drobných bankovek byla. Mohla to udělat sama a hned, ale nechtěla. Byla v tom jakási vzpoura, která se v tu chvíli obrátila proti mně. S neochotou a zlobou pokladních jsem se potýkala celá devadesátá léta, pak to přestalo: proces propouštění skončil a nastaly opět jakž takž stabilní poměry.