České dráhy jako zrcadlo fungování státu

Alena Zemančíková

České dráhy jsou častým terčem lidové nespokojenosti. Jejich veřejná služba je nepochybná, jejich úroveň ale odpovídá stavu státu a společnosti. Úroveň státu se totiž zrcadlí v jím zřizovaných službách a chování jejich zaměstnanců.

Ani České dráhy, ani Česká pošta nebo veřejné školy a univerzity nezvýšily kvalitu služeb zavedením konkurenčního prostředí. Jejich kvalita totiž závisí na kvalitě celého státního zřízení, které je koneckonců také veřejnou službou. Foto WmC

Jednoho červnového rána jsem slyšela ve zprávách, že v Bohumíně se srazil vlak Pendolino s posunovací lokomotivou. Strojvůdce lokomotivy zahynul, železničáři z posunovací čety byli zraněni. Cestujícím se nic nestalo, tedy kromě šoku a faktu, že vlak, kterým měli být v Praze v půl deváté ráno, nevyjel.

Při takové zprávě se mi nejprve zatmí před očima hrůzou z náhlé smrti a následně myslím na důvody pasažérů k cestě z Bohumína do Prahy, na jejich zkrachovalá jednání, neuskutečněná setkání, prošvihnuté zkoušky. Vzápětí vidím sama sebe v nesčetných situacích vlastního života, kdy čekám na nádraží, světelná cedule hlásí 90 minut zpoždění, pak 120 minut zpoždění, a nikdo neví, co se děje, není si kam sednout, nelze odejít. Nepamatuju si, kdy Pendolino z Bohumína do Prahy přijelo včas.

Otřes z železničního neštěstí jsem zažívala i přesně před rokem, kdy se u Domažlic srazil Západní expres s osobákem na trati, kudy jsem jezdila každý týden. Přesto nemám ráda nadávání na České dráhy. Nemám ho ráda a nepřipojuji se k němu ani v oprávněných důvodech, protože se stalo celonárodním folklorním rituálem, zástupným za všechny jiné stížnosti na fungování státu a veřejné služby vůbec.

Na České dráhy se nadává, když na trať spadne strom nebo když pod vlak skočí sebevrah. České dráhy jako národní dopravce jsou jasnou adresou; když na zastávku nepřijede autobus, obvykle nevíme, komu vynadat — pokud to není autobus žlutý nebo zelený, provozovaný mocnými firmami. Pozoruju, jak České dráhy jako firma vlastněná státem vykazují — navzdory až vojenskému systému předpisů a vnitřní hierarchii — psychologický přenos rozpoložení státu. V nejisté době přestávají být dráhy pevně organizovanou oporou a začínají se hroutit. Někdy i technicky, především to ale lze pozorovat na chování jejich zaměstnanců.

V devadesátých letech se na železnici hodně propouštělo a také stávkovalo. Když jsem se jednou zeptala v informacích na hlavním nádraží v Praze, jestli zítřejší vlak pojede, když je ohlášená stávka, dostalo se mi místo informace vynadání, jako bych to byla já, kdo bere železničářům jejich režijní jízdenky. V téže době jsem měla několik konfliktů u pokladen, například mi pokladní v Chebu nechtěla přijmout jako platidlo tisícovku s tím, že nemá drobné. Nejela jsem prvním ranním vlakem a byla jsem to naopak já, kdo neměl možnost přijít k drobným.

Byla to od ní nepochopitelná schválnost, celá scéna skončila křikem a přivoláním přednosty stanice, který jí samozřejmě nařídil, aby otevřela trezor a vyndala z něj uloženou tržbu, kde spousta drobných bankovek byla. Mohla to udělat sama a hned, ale nechtěla. Byla v tom jakási vzpoura, která se v tu chvíli obrátila proti mně. S neochotou a zlobou pokladních jsem se potýkala celá devadesátá léta, pak to přestalo: proces propouštění skončil a nastaly opět jakž takž stabilní poměry.

×