↗

Ani České dráhy, ani Česká pošta nebo veřejné školy a univerzity nezvýšily kvalitu služeb zavedením konkurenčního prostředí. Jejich kvalita totiž závisí na kvalitě celého státního zřízení, které je koneckonců také veřejnou službou. Foto WmC

Jednoho červnového rána jsem slyšela ve zprávách, že v Bohumíně se srazil vlak Pendolino s posunovací lokomotivou. Strojvůdce lokomotivy zahynul, železničáři z posunovací čety byli zraněni. Cestujícím se nic nestalo, tedy kromě šoku a faktu, že vlak, kterým měli být v Praze v půl deváté ráno, nevyjel.

Při takové zprávě se mi nejprve zatmí před očima hrůzou z náhlé smrti a následně myslím na důvody pasažérů k cestě z Bohumína do Prahy, na jejich zkrachovalá jednání, neuskutečněná setkání, prošvihnuté zkoušky. Vzápětí vidím sama sebe v nesčetných situacích vlastního života, kdy čekám na nádraží, světelná cedule hlásí 90 minut zpoždění, pak 120 minut zpoždění, a nikdo neví, co se děje, není si kam sednout, nelze odejít. Nepamatuju si, kdy Pendolino z Bohumína do Prahy přijelo včas.

Otřes z železničního neštěstí jsem zažívala i přesně před rokem, kdy se u Domažlic srazil Západní expres s osobákem na trati, kudy jsem jezdila každý týden. Přesto nemám ráda nadávání na České dráhy. Nemám ho ráda a nepřipojuji se k němu ani v oprávněných důvodech, protože se stalo celonárodním folklorním rituálem, zástupným za všechny jiné stížnosti na fungování státu a veřejné služby vůbec.

Na České dráhy se nadává, když na trať spadne strom nebo když pod vlak skočí sebevrah. České dráhy jako národní dopravce jsou jasnou adresou; když na zastávku nepřijede autobus, obvykle nevíme, komu vynadat — pokud to není autobus žlutý nebo zelený, provozovaný mocnými firmami. Pozoruju, jak České dráhy jako firma vlastněná státem vykazují — navzdory až vojenskému systému předpisů a vnitřní hierarchii — psychologický přenos rozpoložení státu. V nejisté době přestávají být dráhy pevně organizovanou oporou a začínají se hroutit. Někdy i technicky, především to ale lze pozorovat na chování jejich zaměstnanců.

V devadesátých letech se na železnici hodně propouštělo a také stávkovalo. Když jsem se jednou zeptala v informacích na hlavním nádraží v Praze, jestli zítřejší vlak pojede, když je ohlášená stávka, dostalo se mi místo informace vynadání, jako bych to byla já, kdo bere železničářům jejich režijní jízdenky. V téže době jsem měla několik konfliktů u pokladen, například mi pokladní v Chebu nechtěla přijmout jako platidlo tisícovku s tím, že nemá drobné. Nejela jsem prvním ranním vlakem a byla jsem to naopak já, kdo neměl možnost přijít k drobným.

Byla to od ní nepochopitelná schválnost, celá scéna skončila křikem a přivoláním přednosty stanice, který jí samozřejmě nařídil, aby otevřela trezor a vyndala z něj uloženou tržbu, kde spousta drobných bankovek byla. Mohla to udělat sama a hned, ale nechtěla. Byla v tom jakási vzpoura, která se v tu chvíli obrátila proti mně. S neochotou a zlobou pokladních jsem se potýkala celá devadesátá léta, pak to přestalo: proces propouštění skončil a nastaly opět jakž takž stabilní poměry.

Manifestace moci

Na trati Cheb — Praha byly výluky soustavně nejméně deset let. Trať vede krásným údolím řeky Mže po několika mostech a několika tunely, v úzkém kaňonu jen o jediné koleji — a bylo rozhodnuto, že z důvodů ochrany přírody a krajiny to tak zůstane. Výluk bylo během jedné jízdy někdy i několik, dlouhé rychlíky zastavovaly na malinkých nádražích, jejichž nástupiště byla mnohem kratší než vlak, takže jsme seskakovali z výšky prakticky do pole.

Trať vede z Františkových Lázní přes Mariánské Lázně, v Pňovanech se na rychlík přestupuje i z Konstantinových Lázní. Chci tím připomenout, že po ní jezdí lázeňští pacienti s mnoha kufry, po operacích srdce, kloubů, po doléčení rakoviny, většinou staří lidé a ženy. Při jedné takové výluce jsem třem starým dámám pomáhala přestoupit s kufry v Kynžvartě — tam to ještě šlo — a ve Svojšíně — tam jsem musela ze stupátka sundávat nejen kufry, ale přímo jednu starou paní, krok z té výšky do nepevného terénu by udělat nedokázala.

Průvodčí ani nikdo jiný se o celé to přestupní martýrium nezajímal, na výlukových nádražích nebyl připravený pomocný personál, zůstali jsme v tom jako cestující sami. Zato když jsme to šťastně dokázali, okamžitě započala kontrola jízdenek, při které se ukázalo, že jsme vlezli do 1. třídy, a průvodčí rozkázala, že se musíme přesunout. S těmi kufry, s těmi klouby. Staré dámy se pokorně zvedly, ale já jsem řekla, že nikam nepůjdu, že první třída je takovým martýriem anulována.

Průvodčí trvala na svém, já jsem trvala na svém, dámy se mezitím začaly soukat přes pohyblivý spoj mezi vagóny a už jsem jim nepomáhala ani já ani průvodčí, protože jsme vedly svůj spor. Když jsem kategoricky odmítla opustit své místo — do Plzně zbývalo asi dvacet minut jízdy — zavolala průvodčí policii. Řekla jsem, že mi to nevadí — a ona, to už jsme stáli ve Stříbře, začala otevírat jednotlivá kupé a sdělovat lidem, že pokud jim z Plzně ujedou přípoje do Budějovic, Mostu, Klatov nebo Domažlic, bude to proto, že vlak musí stát kvůli jedné paní, která jede bez platného dokladu.

Viděla jsem, jak se do kopce z města k nádraží blíží policejní auto, a vystoupila jsem — vlak se rozjel, průvodčí triumfovala a nebudu vyprávět, jak to bylo dál s policajty, kteří v podstatě nechápali, co teď mají dělat. Do Plzně jsem dojela stopem.

Byl to klasický případ boje o moc, v němž jsem prohrála. Ale proč ho ta průvodčí vůbec vedla? A mohla by ho vyhrát, kdyby ty staré dámy nebyly tak submisivní a zůstaly sedět se mnou až do Plzně? A proč jim vlastně průvodčí nenavrhla, že jim pomůže? Podobné příhody bychom si mohli vyprávět i o škole, poště nebo nemocnici. Psychologický efekt je vždy stejný: když se instituci špatně daří, chová se hrubě a represivně i její personál.

Od okamžiku, kdy se trať po rekonstrukci zprůjezdnila a jede se po ní jako do ráje, chová se i vlakový personál přívětivě a někdy dokonce i s něčím pomůže. I výluky, když třeba na trať spadne strom, jsou organizovány mnohem lépe. Když se vlak zastaví, ozve se z vlakového rozhlasu vysvětlení a omluva.

Konkurence péči nezlepší

Zato se mnohem častěji vyskytuje naštvanost u cestujících: jedna stará dáma onehdy, když byla z Mariánských Lázní do Chebu — docela dobře organizovaná — náhlá výluka, držela průvodčí, která pomáhala umístit zavazadla přestupujícím, doslova za šos a vymáhala, aby jí našla spoj kamsi. Vymáhání řádu v situaci zmatku — to vlastně dělala i ta průvodčí, která na mě zavolala policii. Jen tentokrát to bylo obráceně.

Celkově je služba cestování po železnici k cestujícím stále odtažitější. Tak například byla zrušena služba Spoluzavazadlo nebo Spěšnina, takže se člověk musí s dětským kočárkem nebo s kolem či jiným těžkým břemenem nějak do vlaku dostat sám. Cestovat současně s kolem a s větším zavazadlem nebo kufrem je nemožné. To, že dráhy neumožňují, aby si člověk poslal kolo nebo kočárek zvlášť a vyzvedl si je až v cíli, je obrovské zhoršení služby.

Staří a slabí lidé mají z cestování vlakem strach. Vlakový personál, o němž se hlásí, že ochotně podá informace, vlakem průběžně neprochází — pokud jde o rychlík, který má od sebe často velmi vzdálené zastávky, cestující nemá tušení, kde by měl průvodčího hledat, dostane-li se do potíží. Řvoucí a odpadky pohazující skupiny opileckých turistů nechávají průvodčí na pokoji, i když ti obtěžují hlukem a všelijakými nárazy celý vagón. Matkám s dětmi nepomáhají.

Ani při vědomí toho všeho se nepřipojuji k nadávání na České dráhy — žádný jiný dopravce mnou postrádané služby a pomoc taky neposkytuje. A právě na železnici, na niž bychom měli všichni co nejrychleji přesednout, se nám každou jízdou dodává argument, abychom pěkně zůstali v autě, protože v něm je člověk sám sobě pánem a nikdo se tam k němu nemůže chovat jako dozorce.

A zrovna teď, kdy bychom potřebovali železnici v nejlepší kondici, jsou na ní kriticky rozvrtané tratě z Prahy na východ, vlaky se zpožďují, v nejzazším případě srážejí, a cestující je hříčkou kritických situací. A když vyjde v novinách rozhovor s ministrem dopravy, zabývá se výlučně pokutami za dopravní přestupky na silnici.

Představitel železničních odborů by nejspíš řekl, že je to neuspokojivými platy. Ano, máme neuspokojivé platy v celém veřejném sektoru. Nejsem si ale jistá, jestli by zvýšení platů samo o sobě problémy vyřešilo — oběti špatného zacházení, například penzisté, mají ostatně ještě menší příjmy než zaměstnanci frustrovaných státních institucí. Cítím spíš rezignaci na službu veřejnosti, nedostatek sebevědomí a sebeúcty, jehož jiným projevem i neuctivost k druhému a povýšené, represivní chování. Veřejnou službu nezlepší ani konkurence, spíš naopak.

Ani České dráhy, ani Česká pošta nebo veřejné školy a univerzity nezvýšily kvalitu své služby v konkurenci služby soukromě provozované. Jejich kvalita totiž závisí na kvalitě celého státního zřízení, které je koneckonců také veřejnou službou. Když se státní instituce přestanou chovat jako služba občanům a osvojí si manýry panstva, začnou se tak chovat i státem zřizované služby. Když se státní instituce začnou chovat zbaběle a lhostejně, začnou se tak chovat i jejich zaměstnanci na nejvzdálenějších pozicích.

Veřejných služeb jsme si přestali vážit, podlehnuvše chiméře, že jsou nahraditelné podnikatelsky. Jenže někdo musí dělat i to, co se nevyplatí, na čem se nevydělá. A dělat to poctivě, sebevědomě a řádně. Což se, obávám se, o současné vládě, jakož ani o několika předchozích, říci nedá.