Neviditelná moc mafiánské praxe

Alena Zemančíková

Nad knihou francouzského historika Jacquesa de Saint Victora Neviditelná moc. Mafie a stát v moderních evropských demokraciích o sepětí organizovaného zločinu a slabého státu přemýšlí sloupkařka DR Alena Zemančíková.

Pod vlivem popkultury jsme si na všechny zločiny mafie už zvykli. Jenže přitom přehlížíme, že společnost globálního finančního kapitalismu do sebe plně vstřebala mafiánskou technologii i morálku podnikání. Foto Repro DR

Četba monografie Neviditelná moc. Mafie a stát v moderních evropských demokraciích, kterou vydalo nakladatelství Maraton v roce 2023, přivádí čtenáře k neustálému úžasu. Na příběhu paralelní mocenské struktury s vlastními zákony se totiž ukazuje mnoho obecných pravidel, která platí pro společnosti, v nichž stát selhává. Důvody, proč se tak děje, jsou v různých částech světa různé, v knize Jacquesa de Saint Victora se proces demonstruje na příkladu Itálie, respektive její jižní části, nazývané poeticky Mezzogiorno.

V procesu sjednocování Itálie se s jihem poloostrova zacházelo jako s dobytým a okupovaným územím. Agrární povaha Sicílie, Kalábrie a Kampánie umožňovala majitelům pozemků, latifundistům, ohromné zisky bez kontaktu s rolníky. Panstvo na svých statcích nebydlelo, o hospodářství se starali správci, kteří mysleli samozřejmě také na prospěch vlastní. Žádná pozemková reforma nezlepšila podmínky rolníků. Zatímco na průmyslovém severu už fungovaly odborové organizace, nevzdělané a rozptýlené zemědělské obyvatelstvo se na obranu svého postavení neumělo zorganizovat.

Knihu Jacquese de Saint Victora Neviditelná moc. Mafie a stát v moderních evropských demokraciích vydalo nakladatelství Maraton v překladu Martina Pokorného. Foto Nakladatelství Maraton

V takovou chvíli se „obrany“ rolníků ujímá vyděračská struktura, zmocňuje se vlády nad mimořádně výnosným byznysem s citrusovými plody a ovládá obchod s britskými a holandskými obchodními společnostmi. Sicilské citrusy jsou v Evropě velmi žádané, neboť chrání posádky zaoceánských lodí před kurdějemi, a mafie si hájí monopol na tento obchod. Dokáže donutit pěstitele k prodeji úrody „nastojato“ a na sklizeň využívá vlastní lidi. Místní, pokud se do struktury nezapojí, jsou z podílu na zisku zcela vyloučeni. Jsme ve druhé třetině 19. století.

Zasvěcení do mafiánské „rodiny“ představuje rituál, jehož forma napovídá, že nemůže být dílem negramotných venkovanů. Stopa vede k aristokracii, která si temné praktiky osvojí a dokáže akcentovat otázky „cti“, tak zásadní pro reálně bezectnou zločineckou síť. Je zřejmé, že v ovládání chudého regionu byly mafiánské „rodiny“ od počátku spojeny s místní šlechtou.

V rozpadajících se feudálních strukturách se mafie zrodila, ale naplno začne vzkvétat až s prvními demokratickými vymoženostmi. Tam, kde se konají volby, vstupuje mafie do součinnosti s politiky, hlasy se dodávají výměnou za pozice a služby. Hlasování je vynucováno zastrašováním. A orgány justice nejen že se bojí, ale ani nemají zákonné nástroje k odsouzení zločinů mafiánského typu, neboť zákon o zločinném spolčení byl v Itálii přijat až roku 1982!

Jih Itálie je politikou sjednoceného Italského království zklamán, cítí se opomíjen, ponechán napospas agrárním baronům. Je hluboce pod vlivem církve, která zůstává až středověce konzervativní. Na této půdě vzkvétá místní moc, která slibuje ochranu. Obyvatelé nedokážou rozeznat, že k jejich „ochraně“ se spolčili všichni ti, kdo je utiskují. Společnost se uzavře a mocenské i konkurenční problémy řeší „ve jménu cti“ vraždou.

Italský jih je stižen chudobou, úrodné regiony produkují světově žádané plodiny, ale samy trpí podvýživou, jakýkoli rozvoj infrastruktury je ovládán mafiánskými klany, které už vlastní i banky — příběh Sicilské banky a zavraždění poslance Notarbartola patří k poutavým příběhům té doby.

Enormní emigrace do Ameriky zanedlouho začne psát další kapitolu mafiánské historie, totiž příběh exportu už zavedené vyděračské praxe, kdy sicilští emigranti jsou nuceni v Americe pracovat jako otroci za to, že jim Cosa nostra zaplatila lodní lístek.

Spiknutí developerů

Italský fašismus postavil proti mafii vlastní organizaci. Historiografie dokládá, že boj fašistů s mafií nebyl tak nesmiřitelný, jak sám o sobě tvrdil. Každopádně obě organizace spojoval strach z komunismu po první světové válce.

V roce 1943, kdy se na Sicílii vylodili spojenci, pomohla vojenské spojenecké správě v orientaci v místních poměrech americká Cosa nostra, která úspěšně zmanipulovala volbu místní správy — k hlubokému zklamání antifašistů.

Poválečný nedostatek bytů otevře mafii developerskou příležitost. Do učebnic už vstoupil případ „vyplenění Palerma“, kdy byly nejkrásnější citrusové sady v Conca d'Oro přes odpor ochránců vykáceny a území bylo zastavěno nevzhledným sídlištěm, které je tu k vidění dodnes.

Tato historie je dobře zobrazena v italském filmu Corleone režiséra Pasquala Scritieriho z roku 1978. Na příběhu vzestupu jednoho původně nevzdělaného, ale schopného muže z venkova se ukazuje ve zkratce vývoj mafie po druhé světové válce v politických, hospodářských i sociálních souvislostech.

Reálný životopis mafiánského politika Salva Limy, který se už jako šestnáctiletý stal členem palermské Křesťanské demokracie, ukazuje roli „mafiánské buržoazie“, tvořené nikoli už majiteli pozemků, ale velkopodnikateli a představiteli svobodných profesí, jako jsou lékaři, stavitelé či právníci.

V šedesátých letech ovládli prakticky celý italský jih: když návštěvník vidí výsledky jejich činnosti v městských částech, kam turistický ruch nepronikne, nevyhne se nutnosti rehabilitovat socialistická paneláková sídliště. Tohle je objektivně horší.

Drogy a odpadky

Země karibské oblasti položily na lopatky jihoitalský citrusový monopol, mafie ovšem rozjela ještě mnohem výnosnější obchod s drogami. V kokainovém byznysu astronomicky vyletěly zisky v sedmdesátých letech vlivem hrůzy z epidemie AIDS: kokain jako droga, k jejíž aplikaci není třeba jehly, se dostal do popředí konzumu.

Tenhle krvavý a atraktivní kšeft je už bohatě zpracován v literatuře i ve filmu, ale po pravdě řečeno i dnes se sicilská přístavní města potýkají s drogovou scénou a jejími mafiánskými praktikami. O válce mafiánských rodin svět také ví.

Pokud by si ale někdo myslel, že nic horšího než obchod s drogami už nemůže lidstvo potkat, dočte se v knize Jacquesa de Saint Victora o velkém kšeftu s odpady, zvláště těmi toxickými, který se rozbujel v osmdesátých letech kolem Neapole. Jedovatým odpadem z celé Itálie i ze zahraničí byla totálně zamořena krajina, na níž se dál pěstovala vyhlášená zelenina a produkovaly mléčné výrobky. Kontaminované odporné potraviny — mozzarella nebo maso — se prodávaly například do Německa.

Po pádu železné opony se mafie okamžitě infiltruje do postkomunistického prostoru. Úrodnou půdu najde v jelcinovském Rusku, ale jak víme z našich trestních kauz, také v České republice. Vražda novináře Jána Kuciaka na Slovensku je ostatně přímo spojena s kalábrijskou 'Ndranghetou. V knize je zmínka i o scéně rumunské.

Nebudu už dále vyprávět o dalších mafiánských kauzách, které vedou k vlastnictví nemocnic, fotbalových hráčů a klubů, zábavního průmyslu či soukromých televizních stanic, ani o novém fenoménu jménem Silvio Berlusconi a jeho politické straně Forza Italia. Praní špinavých peněz a daňové ráje jsou v době globalizace vydávány za neřešitelný problém, jímž gangsteři drží společnost v šachu. Je nejvyšší čas zobecnit a poučit se.

Celá ta složitá historie, která začíná krádežemi dobytka na Sicílii, odehrává se v prostředí vražd, vydírání, zastrašování a týrání, pokračuje únosy politiků, komploty s Vatikánem, zavražděním soudců Borsellina a Falconeho roku 1992.

Její tvář můžeme pozorovat na nedávno minulé a současné italské politické scéně, která zřetelně ukazuje, že konzervativní pravicové volání po „štíhlém“ státu působí na paralelní mocenské struktury jako hnojivo. Mafie dělá surově pro vlastní zisk to, co stát se svými demokratickými institucemi zanedbává a nezvládá.

Neustálý konzervativní tlak politické strany, která má křesťanství v názvu, masíruje veřejné mínění do mentálního stavu vyděšeného králíka, který si neuvědomuje, že tváři, která mu slibuje ochranu, patří oči, jež ho paralyzují, a když si vzpomenou, tak i zabijí.

Obrana proti komunismu — a italský komunismus byl něco jiného než stalinský sovětský — v ústech činitelů s krví na rukou vytváří dogma, které prodlužuje středověké praktiky ovládání obyvatelstva až do 21. století.

Člověk to čte a říká si, že to vlastně zná — dokonce se chvílemi i může bavit hledáním paralel nebo konfrontací s obrazem mafie v literatuře a ve filmu. Nějak si zvykne i na ty vraždy, které jsou přece v popkultuře gangsterek a thrillerů všudypřítomné.

Ale když si uvědomíme, že mafii vůbec nezáleží na zemi, kde jí podřízení lidé žijí a pracují, že dokáže navěky zhanobit město hnusnou výstavbou na místě krásné krajiny, zamořit úrodný region jedovatými zplodinami, které z té země nikdo nedostane, a pokud ano, bude astronomické náklady muset zaplatit stát. Že bezohledný zisk doslova zabíjí život, že ty ohromné prachy z drog a odpadků a zničené půdy neslouží ničemu užitečnému, jen k posilování moci těch, kteří kriminalitu považují za normální způsob správy věcí veřejných, pak se naše mínění o lidstvu hroutí. A nemusíme k tomu ani přidávat mafiány fosilního průmyslu.

Ideální finančník

Závěr knihy Neviditelná moc Jacquesa de Saint Victora vyznívá v tom smyslu, že společnost globálního finančního kapitalismu do sebe plně vstřebala mafiánskou technologii i morálku podnikání.

„Ideální finančník je stejný jako ideální delikvent v tom, že bezohledně využívá věci i lidi ke svým cílům, surově pohrdá city i tužbami druhých lidí a o vzdálenější následky svého jednání se nestará,“ dočteme se na předposlední stránce knihy.

Když si uvědomíme, jak selhala v prostoru za — nebo před? — železnou oponou neoliberální rétorika svobodného podnikání a využívání otevřených možností, jak pocity neúspěchu v takto nastaveném prostředí vedou obyvatelstvo k hledání ochrany, k paternalistickému konzervativismu, k přikrčenému přisluhování sociálním predátorům a k volebním výsledkům, které s využitím demokratických hodnot nastolují vlády otevřeně pohrdající občanskými ctnostmi a lidskými právy, nutně si položíme otázku, k čemu máme mezinárodní instituce.

Ty by přece měly ze všech sil proti tomuto trendu stavět hráz práva a kontroly. Opětovné propukání konfliktů na různých místech světa, propracovaná dezinformační scéna a stokrát prokázané propojení politiky a zločinu však dosvědčuje, že hráči této špinavé hry se úspěšně snaží, aby globálnímu postupu proti globalizovanému zločinu zabránily.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse