Lobbista Michal Půr nedávno vyhlásil „deNIMBYzaci“ České republiky. Do svého „tažení proti NIMBYsmu“ obsadil bývalou pražskou primátorku Adrianu Krnáčovou. Ta se kdysi proslavila tím, že jako primátorka vystupovala v propagačním videu developerské společnosti Penta. Když se jí novináři ptali na možný střet zájmů, neviděla žádný problém. Teď má být tváří snahy o prolomení obrany místních občanů proti necitlivým projektům.

Je dobré si připomenout, co vlastně termín „NIMBY“ znamená. Jde o zkratku anglické věty „Not In My Back Yard“ — tedy „ne na mém dvorku“ a používá se jako označení těch, kdo odmítají projekty, které ohrožují jejich bezprostřední okolí. Samozřejmě může být takový postoj někdy přehnaný. Ale velmi často jde o legitimní obranu domova, přírody a kvality života před necitlivými zásahy ze strany investorů a politicko-ekonomických zájmů.

Kampaň za „deNIMBYzaci“ však neotevírá poctivou diskusi o tom, kdy je odpor místních oprávněný a kdy nikoli. Jde o systematický pokus jakýkoli odpor zlomit. Znemožnit veřejnosti bránit přírodu, kulturní krajinu, městské čtvrti či kvalitní veřejný prostor před projekty, které jim škodí. Ať už jde o přebujelou výstavbu, zbytečné kácení stromů, nevhodné umístění záměru či infrastruktury — mnohé tyto projekty nejenže nerespektují potřeby místních, ale někdy nedávají vůbec smysl.

Stát a investoři musí s občany komunikovat

„NIMBYsmus“ nastavuje developerům i státu zrcadlo. Například spor o Gigafactory v Dolní Lutyni jasně ukazuje, že problémem nejsou místní, kteří odmítají továrnu za barákem, ale to, že stát selhal ve své strategické roli. Namísto, aby našel pro továrnu vhodný brownfield, kterých je na Ostravsko-Karvinsku požehnaně, a využil silného investora k revitalizaci brownfieldu, chce umístit továrnu na zelené louce v těsné blízkosti chráněného území.

Navíc se stát snažil do poslední chvíle celý projekt před místními utajit a investora tají dodnes. Přesto se státní představitelé diví, že lidé Gigafactory odmítají, a tvrdí, že chyba je na straně místních. Přitom je to přesně naopak.

Podobně i za sporem o novou ranvej pražského letiště bychom neměli vidět v první řadě dotčené obyvatele, obce a městské části, kteří kvůli hluku brání „pokroku“. Měli bychom se ptát, jestli je v pořádku, že stát chce realizovat dopravní koncepci, jejíž kořeny sahají až do padesátých let minulého století, nebo jestli je potřeba o dopravě a mobilitě přemýšlet se znalostmi o změnách klimatu úplně jinak. Desítky miliard z veřejných peněz by se pak totiž mohly investovat třeba do železnice nebo dostupného bydlení.

Tyto a další projekty jsou příkladem autoritářského rozhodování shora, kdy stát nebo investor navrhnou záměr a prosazují ho bez debaty s místními obyvateli, a hlavně bez ohledu na potřeby a hodnoty území či dopady na životní prostředí.

Demokracie rozvoj nebrzdí

„DeNIMBYzátoři“ staví občanské spolky a iniciativy do role nepřítele, který údajně brzdí „rozvoj“. Skutečnost je ale jiná — lidé a spolky, kteří se ozývají, často jen chtějí, aby byly projekty lépe promyšlené a přizpůsobené konkrétní lokalitě. Často stačí projekt upravit, aby byl šetrnější k místu a životnímu prostředí. A ano, někdy je na místě říct i jasné „ne“: jako v případě Gigafactory nebo letiště.

Ale především — jde tu o demokracii. Občané mají právo se ozvat. Mají právo hájit své čtvrti a přírodu před špatnými projekty. Pokud někdo „deNIMBYzaci“ propaguje jako něco, co je třeba zavést systémově, ve skutečnosti prosazuje model, v němž rozhodují jen mocenské a finanční zájmy, zatímco lidé v zasažené lokalitě mají jen přihlížet.

Je to nebezpečný trend, který už dobře známe ze zahraničí. Aktuálně na Slovensku i v USA vidíme, jak jsou občanské iniciativy, místní spolky i nevládní organizace cíleně oslabovány a dehonestovány. Když někdo potlačuje „NIMBYsty“, potlačuje zároveň jednu ze základních složek občanské společnosti. A posiluje model, v němž se rozhodování koncentruje do rukou úzké skupiny lidí napojených na byznys a politické struktury.

Lobbisté už v případě mnoha zákonů prosadili změny v neprospěch občanů a spolků. Aby v tom mohli dále nerušeně pokračovat, snaží se dehonestovat odpůrce. Pod heslem „deNIMBYzace“ se tak skrývá pokus odstranit pojistky proti devastaci krajiny, měst i veřejného prostoru. A je to o to jasnější, když se do čela tohoto tažení staví lidé, kteří už v minulosti prokázali, že zájem veřejnosti je pro ně mnohem méně důležitý než zájmy developerů.

Pokud chceme chránit nejen přírodu a města, ale i demokracii samotnou, musíme tento „deNIMBY“ diskurz jednoznačně odmítnout. Nejde jen o „nějaké spolky“. Jde o právo lidí spolurozhodovat o prostoru, ve kterém žijí.