Budovu se zlatou fasádou od ateliéru Zahy Hadid provázejí kontroverze od samého začátku. Od zveřejnění prvních vizualizací se vedou vášnivé diskuze o tom, zda budova svým výrazným designem, a především rozměry do Pražské památkové rezervace patří. Poněkud stranou ale celou dobu zůstává skutečnost, jaké dopady na životní prostředí centra Prahy bude obří klimatizovaná stavba mít.

Lokalita, v níž nová budova stojí, je z pohledu životního prostředí jednou z nejhorších v Praze. Je to tepelný ostrov města, kde je v létě úmorné vedro nejen ve dne, ale i v noci. Jsou zde překročeny smogové limity a budoucnost magistrály, která s touto budovou skoro sousedí, stále není jasná. Pražané sice dlouhé roky požadují její zklidnění, ale politici na to reagují nanejvýš prázdnými sliby. Jaký dopad bude mít umístění obří skleněné, kompletně klimatizované obchodně-kancelářské budovy do této lokality, nikdo z úředníků ani politiků neřešil.

Úřady prostě prohlásily, že tato budova procesu posuzování vlivu na životní prostředí (EIA) nepodléhá. Vzhledem k zastavěné ploše by přitom minimálně takzvanému zjišťovacímu řízení podléhat měla. Na budovu sice posuzování EIA proběhlo už v roce 2017, ale Penta pak záměr přejmenovala a tvářila se, že se nyní jedná o jiný záměr. Přitom všechny parametry budovy jako objem, metry čtvereční nebo počet parkovacích stání zůstaly stejné.

Úřady tento trik akceptovaly a nový proces EIA už nepožadovaly. Investor se tím vyhnul jak posouzení vlivů na životní prostředí, tak účasti spolků, které se mohou účastnit územního a stavebního řízení jen v případě, že záměr posuzování EIA podléhá.

Spolky Arnika, Automat a Klub Za starou Prahu na negativa plánované stavby i chyby úředníků soustavně upozorňovaly, a proto se od té doby vlekla odvolání a následně soudní spor o to, zda budova posuzování EIA měla podléhat a spolky měly mít možnost se procesu povolování stavby účastnit.

Poté, co spolky odbyl stavební úřad Prahy 1 i magistrát, obrátila se Arnika na soud. U Městského soudu se nám podařilo získat odkladný účinek žaloby. Ten znamenal, že Penta do konečného rozsudku soudu nesmí stavět. Jenže soud — omylem? — obeslal jinou dceřinou společnost Penty, což Penta napadla u Ústavního soudu a uspěla. Tím padl odkladný účinek žaloby a Penta mohla stavět.

Soudní spor pokračoval dál. Přestože u Městského soudu Arnika neuspěla, Nejvyšší správní soud vyhověl žalobě Arniky a dospěl k závěru, že stavební úřad Prahy 1 i magistrát chybovaly, když neposoudily dostatečně, zda měl záměr Penty podléhat posuzování vlivů na životní prostředí.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu a nařídil magistrátu, aby věc znovu — a tentokrát řádně a v souladu se zákony — posoudil. Celý spor tak vlastně po čtyřech letech stále není definitivně u konce, ale Penta mezitím postavila a zkolaudovala budovu. Přes naše vítězství u soudu už nedokážeme na postavené budově nic změnit.

Zlatý pomník nevkusu u Masaryčky bude navždy připomínat prohru občanské společnosti. Prohru způsobenou tím, že úřady šly — nezáměrně? — Pentě na ruku. Na ruku jí šli i politici: Rada Hlavního města Prahy vyměnila to, že se město proti povolení stavby neodvolá, za úpravy náměstí před budovou v hodnotě 15 milionů korun, což je v kontextu miliardových investic Penty směšná částka.

Náš boj proti zvůli úředníků, kteří si myslí, že nemusí dodržovat zákony, se možná zdá na první pohled marný, je však naprosto nutný. Bez něj by totiž nepravosti, které se za zlatým pozlátkem fasády skrývají, zůstaly nepovšimnuty. Náš rozsudek neslouží jen k tomu, aby vnesl světlo do případu, kde se už na výsledku nic nezmění. Je to především precedens, díky němuž už úřady příště nebudou moci tak snadno spolky odbýt.

Snad se ale z tohoto případu poučí kromě spolků také samospráva. Penta totiž plánuje stavět na dalších rozsáhlých pozemcích v okolí Masarykova nádraží i Florence a má zájem o obří platformu nad kolejištěm Hlavního nádraží. Bude záležet především na vůli samosprávy, zda zde vznikne prostor vlídný vůči lidem, nebo obří PentaLand.